Saulkrasti - Lotyšsko

Při cestě z Rigy po silnici A1 směrem k hranici s Estonskem, leží asi po 40 km městečko Saulkrasti. Svým vzhledem na sebe cestujícího příliš neupozorní. Rozkládá se v pásu po obou stranách rychlostní silnice a hlavní jeho části jsou skryty v okolním borovicovém lese.

Vlastní sídlo vzniká v roce 1823 a městem je od roku 1991. V současnosti má přes 3300 obyvatel a při započtení i okolních přilehlých zemědělských částí pak přes pět a půl tisíce. Saulkrasti je dnes významným prostorem určeným pro rekreaci a volný čas. Západní jeho hranicí je pobřeží Baltu (přesněji Rižského zálivu), východní pak železniční trať Riga - Rujena. Další prostor na východ od trati patří podřízené zemědělské oblasti v celkové rozloze 42 km². Dnešní Saulkrasti se skládá ze třech částí, které byly původně samostatné. Jsou to Pabaži, Birini a Skulte. Dalšími výraznými hranicemi ve městě jsou údolí řek ústících zde do zálivu.

První pláž byla vybudována v roce 1823 v Nenajde, v místě birinského statku nedaleko řeky Kišupe. Místo však bylo obýváno mnohem dříve a již v roce 1641 tu stál luteránský svatopetrský kostelík. Dnešní kamenný kostel je již čtvrtou jeho stavbou.Část Pabaži vznikla v roce 1864 v souvislosti se vznikem rybářského společenství nájemníků a chatařů. Vlastní původní jméno Pabaži Katrinbade se spojuje se jménem ruské carevny Kateřiny II, která se zde zastavila na své cestě 1764. Také již v 19. století vzniká další součást dnešního celku Skulte, nejprve jako rybářská ves.

Saulkrasti získalo své jméno v roce 1933 přejmenování původního Nejbade. V té době tu stálo pouze 63 domů stálých obyvatel. Významným impulsem pro rozvoj se stala nově vybudovaná železnice a přístav ve Skulte u ústí řeky Age. Projevilo se to růstem počtu rybných a spotřebitelských družstev. Nezanedbatelný je i vliv nedalekého významného letoviska Jurmaly. Druhá světová válka se projevila zničením a ani následná sovětská přítomnost po jejím skončení nebyla přínosem. Teprve se znovu obnovením provozu železnice a jejím elektrifikováním v roce 1953 se život v Sailkrasti začíná obnovovat. Buduje se i rychlostní silnice na sever do Ainaži u estonské hranice. V roce 1948 v Pabaži začíná pracovat závod na výrobu silničních stavebních strojů a rybářské družstvo, kde získává práci většina tehdejších obyvatel. Toto již dělnicko rybářské sídlo se roku 1950 připojuje k Saulkrasti a vtiskuje mu svůj charakter. V sedmdesátých letech 20. stol. to bylo v Lotyšsku největší dělnické sídliště. Další rozšíření Saulkrasti nastalo v roce 1967 připojením zemědělského sídla Zvejniekciems, významného svou továrnou na zpracování ryb.

V té době byla oblast známá i svými objekty dětské zdravotní a odborářské rekreace. V okolním lese bylo postaveno v konečném počtu až 8000 rekreačních objektů, kde se v roce 1990 vystřídalo na 50 000 rekreantů. Po rozpadu svazu prožila oblast hlubokou krizi, ze které se dodnes plně nevzpamatovala. V současnosti je však patrné zlepšování situace.

Dnešní snažení obyvatel charakterizuje jejich městský znak. Jsou na něm čtyři pruhy stříbrných řek, pět pruhů zelených vsí, modré moře a nebe se zlatým sluncem nad nimi. Jestliže se Saulkrasti na počátku minulého století říkalo perla vidzemského přímoří, pak se současní obyvatelé snaží, aby se i dnes pěkně třpytila. Problémem je však dnešní složení obyvatel. Pro nedostatek práce v místě se město stalo noclehárnou pro řadu obyvatel. Mnozí pracují jen v sezóně a více než jednu čtvrtinu tvoří důchodci. Největším podnikem je tu závod na výrobu ryb a pochoutek z nich. Dnes již samostatný podnik FC Silarus byl udržen při životě před deseti lety s pomocí Švýcarského a Argentinského kapitálu. Vedle něho existuje i několik menších firem bývalého kolchozu, lovících v pobřežních vodách a zabývajících se zemědělskou produkcí. Přístav ve Skulte je jejich základnou a je perspektivním přístavem pro budoucnost. Přicházejí finance na jeho modernizaci, buduje se potřebné technické zázemí a infrastruktura. Projektovaná tonáž přepravovaného materiálu je 300 tisíc tun, hlavně dřeva a dalších surovin. Nezapomíná se ani na osobní, v tom i zahraniční, dopravu. Další pracovní příležitosti nabízí firma Binders stavící silnice v okolí i v samotné Rize. Služby motoristům nabízí pobočka Césiského podniku v souvislosti s rozvojem motorismu na významné pobaltské spojnici Via Baltica, vedoucí z Litvy do Estonska a dále k severu. Opět se rozvíjí cestovní ruch. K tomu má napomoci rekonstrukce bývalých objektů a stavba nových stylových, přinášejících potřebnou úroveň, která by přilákala více zahraničních hostů.

Vedení města se stará i o nejmladší generaci. Provozuje školku, základní školu a dvě střední školy. Téměř čtyřicetiletou historii má známá hudební škola. Ve městě pracují i 3 pěvecké sbory. Bangotne, Anima a chrámový sbor. Je zde i několik tanečních a vokálních souborů. Jistou zvláštností je i dechovka. Nepřekvapí proto, že se zde koná v roce i několik uměleckých soutěží.

Město se může ve své historii pochlubit i tím, že zde pracovala řada významných kulturních i politických a vojenských osobností Lotyšska. Důkazy o tom přináší expozice místního vlastivědného muzea. Jména jako Kaudzite, Laris, Vitols, Francis našemu čtenáři nic neřeknou, ale pro Lotyše to jsou osobnosti podobně jako u nás v době první republiky.

Na počátku nového století stojí Saulkrasti před řadou problémů, které vyvstaly v souvislosti se vznikem samostatného Lotyšska a jsou pozůstatkem sovětského vlivu. Ne vše je tak, jak by si obyvatelé a jejich vedení přálo. Náš náročný cestovatel je rychle pozná a pozastaví se nad řadou věcí. Je však jen otázkou času, kdy se i tyto problémy vyřeší. Nedávné jasné slovo Lotyšů ke vstupu do EU dává tušit jejich snahu přiblížit se rychle Evropě a nabídnout tak i nám nezapomenutelné zážitky z přírody, historie a folklóru zdejších lidí. Návštěva Saulkrasti již dnes stojí za to.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení