Venkovské mongolské kláštery

V kontrastu s ulánbátarskými kláštery, které návštěvníky okouzlují pozoruhodnými exotickými exponáty, je velmi působivý bývalý klášter Mandžirin chijd ("útulek moudrých"). Je situovaný pár desítek kilometrů na jih od hlavního města. V tichém klínu pod horami trčí ze svěží zeleně pastvin s malebným stádem koní jen smutná torza někdejšího velkého kláštera. Mezi ruinami se ochočeně batolí chundelatí vypasení svišti.

Dnes tu najdeme kromě trosek staveb jen neúplné primitivní kamenné figury, v trávě velké kotle sloužící kdysi na vaření pro lámy a ve skalnatých stěnách přírodního amfiteátru provizorní přístřešky chránící barevné, podezřele "zachované" skalní kresby. Ukázky různých jurt, loveckých přístřešků s kůžemi a trofejemi působí v přírodním prostředí sice patřičně, ale z rádoby muzejního pojetí vyčnívá zbytečná snaha za značně vysoké vstupné návštěvníkovi přece jen něco ukázat. Nádherná podmanivá přírodní dispozice se zurčícím potůčkem, pasoucími se kobylami, dokonce stromy a především historická autenticita lokality, to by přece samo o sobě úplně stačilo.

Skutečnou lahůdkou mongolské církevní architektury je největší a nejvýznamnější, dnes revitalizovaný klášter Erdene dzú v Charchorinu, kam se dostanete po strastiplné jízdě. Z celkových asi 350 kilometrů z Ulánu absolvujete více než dvě třetiny sice po silnicích, jejich kvalitu ovšem nelze věrohodně vypsat. Následující jízda terénem, který by klidně mohl po menším urovnání sloužit jako tankodrom, je také nezapomenutelným zážitkem. I tak jsme do lokality vyzdobené v průvodcích několika hvězdičkami přijeli zdraví, jen trochu bledí. Slabším povahám nelze návštěvu doporučit jinak než letecky.

Areál kláštera založeného roku 1586, jehož budování trvalo až do poloviny 19. století a s přestávkami probíhá vlastně i dnes, je obklopen čtvercovou hradbou o straně dlouhé 400 metrů, která je vyšperkována 108 bílými suburgany (malými stúpami). Uvnitř bývalo asi 60 chrámů a klášterů, kde žilo na 10 tisíc mnichů, a také obrovská centrální jurta o průměru 45 metrů. Dnes zde najdete jen rozvaliny většiny těchto staveb.

Vlevo za vstupní branou nemůžete minout trojici chrámových budov Gurvan dzú (Tři drahokamy), před nimiž je známá hrobka Gombodorže. O několik kroků dále, v živém prostoru Lavranu, nejkrásnějším mongolském chrámu tibetského typu s přísným zákazem fotografování, právě probíhá "sanitární den". Lámové a jejich mladí pomocníci natírají, vymalovávají ornamenty i nastřikují rozebrané a vynesené částí ostění a podhledy stropů. Samotný, speciálně ohrazený živý klášter dostává svěží barevnost.

Celý velký prostor mezi hradbami má neopakovatelné kouzlo. Je vyzdoben malebnými chrámovými stavbami, náhrobky, bělostným suburganem, lampičkami (arjundzul), nízkými obelisky, kamennými lampami a obětinami. Uvnitř chrámů a pavilonů je opět přehlídka lámaistického výtvarného umění. Není nutné popisovat zevrubně velmi podobné vybavení interiérů chrámů a pavilonů, kde příznačně čadí a voní doutnající tyčinky a olejové lampičky. Kdo někdy viděl jeden interiér, jako by, velmi zjednodušeně řečeno, viděl všechny. Pro laika jsou až příliš jemné a drobné odlišnosti v polohách rukou, atributů, v pózových nuancích. Jen skuteční znalci a samozřejmě místní věřící (ani jedno není náš případ) rozlišují tyto nepatrné detaily, kánonické jinotajné náznaky, změny pozic tělesných částí a další znaky, které prozradí, o koho se jedná. Je třeba přinejmenším důkladně pročíst Buddhovo učení, aby našinec například věděl, proč sedávají tak mnozí na lotosovém květu, co znamená galerie milých zvířátek na prohnutých střešních hranách, proč a pro které jejich dovednosti si je Buddha vybral za spolupoutníky, či učitele...

Vše zde v klášteře Erdene dzú bylo vybudováno z materiálu pocházejícího z nedalekých rozvalin Karakoramu, jenž byl v létech 1220-1236 hlavním městem Džingischánovy říše. I přesto, že Karakoram budil u tehdejších návštěvníků úžas svojí výstavností a přepychem, převzal jeho korunní roli Chán Balik, ležící přibližně v místě dnešního Pekingu, nesporně kvůli lepší kontrole porobených Číňanů. Z původního Karakoramu východně od centra Charchorinu pak nezbylo téměř nic.

Můžeme-li návštěvníkovi Charchorinské oblasti ještě něco doporučit, pak je to vykoupání v bystře proudícím Orchonu, případně v přehradě, kterou na jih od centra vybudovali Číňané pro zavlažovací účely. Osvěženi a zbaveni prachu budete lépe snášet strastiplnou zpáteční cestu a vaše tělo i zavazadla budou lépe přijímat čerstvý prach. Ani v Bulganu, kam se můžete dostat vlakem přes Darchan do Erdenetu a odtud opět křížem krážem pastvinami a pak po pár hodinách divoké jízdy nájemným gazíkem, nelze uniknout hrozným představám o děsivé likvidaci klášterů i s tisíci lámů. V klášteře poblíž tohoto města žilo v polovině třicátých let 20. století na tisíc lámů. Před druhou světovou válkou však byli zlikvidováni stejně jako veškerý majetek a budovy. Dnes je na původním místě znovu malý funkční klášter s desítkou mnichů, kteří pečlivě opatrují pár lámaistických a hinduistických skulptur, trosky mnohametrového, výbuchem destruovaného suburganu i kuželovitého pahorku s malým pavilónkem na vrcholku, v němž jsou lámové z roku 1937 pochováni. Klášter pozvolna jako Fénix vstává doslova z trosek.

Během týdenního pobytu v naší jurtě u velmi milé, pohostinné a příjemné rodiny pastevců nedaleko Bulganu se denně vydáváme na výpravy do okolí. Malé výlety utrpíme v sedle koně, větší strádáme na korbě ZILu, který má jistě spotřebu jako kráčející rypadlo. Několikrát se s celou rodinou paradoxně těžkým vozidlem vypravujeme za něžnými tématy. Jednou jedeme s dýmajícím obrem sbírat kytičky a léčivky, jindy houby, bude-li nám přát štěstí, pak i pozorovat sviště. Zaslíbená země přírodovědců překypuje nepřeberným bohatstvím fauny a flory. Tolik bylin, nedotčených hustých porostů hub i létající, plovoucí a lezoucí havěti těžko kde jinde na světě v přírodě potkáte.

Ať už jste orientováni na památky, nebo spíše přírodomilci, je však něco, co vás nadchne a dojme zcela určitě. Jsou to Mongolové a jejich povaha. Nemluvíme nyní o městských obyvatelích, kteří jsou podobně jako všude na světě pokaženi. Dlouho však budete vzpomínat na omamnou přírodu, průzračný vzduch a bydlení v malé jurtě někde ve stepi. Je to návrat k přírodě a k otevřenému upřímnému srdci, kterému se tu říká teplé oči. A pokud ve vás teplé oči vypozorují člověka pozorného, skromného a nesobeckého, nejen že vám udělají pomyšlení, ale podají vám se slzami v očích na rozloučenou kousek rodinného stříbra, přívěšek či prstýnek pro štěstí a jako přání dobré cesty vyšplíchnou za vámi misku mléka. Mongolsko je země, kam se zcela určitě budete chtít vracet, protože si vezme kousek vašeho srdce a zlomek svého vám věnuje na památku.

Květa a Jaromír Polákovi
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice