Jedna z nejhezčích dun u litevského městečka Juodkranté (na Kuršské kose, 20 km jižně od Klajpedy) se jmenuje Hora čarodějnic. Má krásný pravidelný obloukový tvar a její svahy jsou porostlé věkovitými borovicemi.
K jejímu 42 metrů vysokému vrcholu vede křivolaká úzká cestička. Nahoře
je vyhlídka, ze které se návštěvníkovi otevře překrásný panoramatický výhled
na Kuršský záliv i zelené moře borovic.
Duna u Juodkranté se nezalíbila jenom lidem, nýbrž v dávné minulosti i
čarodějnicím, ba i čertům. Tak praví pověst. Říká se, že i vrchní
čarodějnice Rage si nenechala ujít každoroční slet o svatojánské noci (zde je
tento svátek jmenoval po svatém Ivanovi, což je vlastně jen překlad jména Jan).
Tehdy se člověk musel mít na pozoru, neboť čarodějnice mohly svými čáry nejenom
postrašit a poblouznit, ale i přivolat sucho, bouři, kroupy, dokonce člověka nechat
zkamenět.
Je to zvláštní místo na hranici mystického a reálného světa, kde se probouzí
fantazie a tvůrčí síly. Jonáš Stanjus, lesník z Juodkranté, pocítil tuto
atmosféru a přišel na myšlenku pozvat sem mistry řezbáře, aby vyřezali ze dřeva
postavy z legend a bájí, které existovaly staletí ve folklóru místních
obyvatel. Možná, že přítomnost těchto neobvyklých obyvatel probudí tradice a ducha
Hory čarodějnic. V roce 1979 se litevští mistři řezbáři a kováři poprvé
sešli na kose a vytvořili prvních 25 soch. Poté následovala ještě tři letní
tvůrčí setkání, při kterých vznikl celý areál. Později pak přijížděli jen
někteří a tradice pokračuje dodnes. Celkově je dnes v areálu přes 80 dubových
děl, některá s kovovými doplňky. Je to dar mistrů nejenom juodkrantě, nýbrž
i celé Litvě a všem, kdo se přišel Hoře čarodějnic obdivovat.
Příroda rozdělila dunu na dvě části, jedna je světlá, tvořená pískem a
druhá je tmavá od porostu borovic. Napříč jí prochází cestička, kolem které jsou
umístěny dřevěné sochy. Nejprve je cestička široká a světlá a je lemována
pohádkovými hrdiny. Za "žabím deštěm" se cestička zužuje a nebe
potemní. Zde začíná čertovská část. Na neopatrného poutníka tu číhají hadi a
dál pak i brána pekla, ze které vychází sám pán podsvětí - Lucifer. Cestička se
dále zužuje a klikatí, hrůza do hluboké strže jen pohledět. V tom však
zakokrhá kohout a strašidelné příšerky se rozběhnou do všech stran. Cestička je
širší, nebe světlejší a hle, před námi je veselá hostina. Muzikanti, tančící
páry, houpačky a veselé hračky. Na konci cestičky pak chaloupka s loďkou místo
střechy, z okna vykukuje hodná čarodějnice, která srdečně zve dál.
Cesta končí a návštěvník si tu může koupit místní suvenýry, pohledy a
občerstvení po úspěšném zvládnutí asi hodinové procházky. Ivan Farský Zeměpisné sdružení |