Plavba chilskými fjordy

Slavná silnice panamericana, tvořící špejli, na které jsou napíchnuty oba dva americké kontinenty, končí v chilském městě Puerto Montt. Dále k jihu, do oblasti patagonských národních parků, se nepohodlně pokračuje džípem po šotolinové cestě Carretera Austral až do městečka Coyhaique, odkud se Andy musejí objíždět argentinskou stranou. Letecké společnosti jako Lan Chile anebo Nacional sice nabízejí z Puerta Montt každodenní spojení s oblastí Magalhaesova průlivu, ale zajímavější variantou je cesta po moři, podél chilských fjordů.

MOŘSKÁ TRASA
Plavba měřící 1 460 kilometrů trvá čtyři dny a tři noci a vede jak po klidné vodní hladině nespočetných chilských ramen a fjordů, tak i oblastí otevřeného Tichého oceánu. Loď vyplouvá z Puerto Montt zátokou Seno de Reloncaví, po pravé straně nechává ostrov Chiloé a znovu vede do tichých vod průplavu Canal de Moraleda. Zde se prudce stáčí doprava a obeplouvá vysoký poloostrov Taitao, přičemž musí překonat 12 až 17 hodin plavby rozbouřeným Pacifikem. Všichni si oddechnou, když vpluje do zálivu Golfo de Penas, odkud pokračuje průplavem Messier, přes úžinu La Angostura Inglesa kolem ostrova Wellington a Hannover až do nejužšího místa plavby Paso Kirke, širokého jen 36 metrů. Odtud je už blízko na konečnou do Puerto Natales.

MONOPOL NA PLAVBU
Loď Puerto Eden, pojmenovaná podle takřka ztracené patagonské osady, je jediným plavidlem jezdícím tuto dlouhou trasu. O plavbu mají turisté velký zájem, i když lístek do první třídy stojí okolo 340 USD. Druhá třída se prodává za 280 USD, pasažéři se ale musejí spokojit s palandami ve společných kabinách pod čarou ponoru. Třetí třída sedí po řadách v místnosti připomínající kinosál, jenom místo plátna koukají na holou stěnu. O jídlo není nouze, protože cena zahrnuje také plnou penzi. Maximální počet cestujících je 167, o které se stará 37 členů posádky. Loď přepravuje i spoustu kamiónů s nákladem zeleniny či rybích násad, osobní automobily, motorky a kola pasažérů.

VYPLOUVÁME
V Puerto Montt, ve starém rybářském přístavu Angelmó, lemují hlavní ulici spousty malých rybářských restaurací a dřevěných obchůdků s vyloženými svetry z hřejivé lamí vlny, klobouky, s dřevěnými indiánskými soškami, visícími girlandami sušených slávek a mořských řas. Prodavači jsou ochotní a vychvalují své zboží, přičemž jim pomáhají černovlasé děti, beroucí obchod ještě jako hru. Nenápadná odbočka na betonové molo vede až pod otevřená ústa lodi Puerto Eden, čekající na pasažéry. Vstupujeme do temného šera na železnou plošinu, sloužící ke zvedání nákladu. Lodníci okolo nás zajišťují rezavé řetězy, prudké cuknutí a pomalu se začínáme i s plošinu vznášet nahoru ke světlu, na první palubu. Zde čeká jeden z členů posádky, aby nás po točitých schodech dovedl do druhého podpalubí. Palandy po třech nad sebou působí spartánským dojmem, připadáme si jako pohřbeni na dně konzervy, obklopeni zvláštním zápachem železa, laku a rybiny. Až do večera se pečlivě připoutávají kamióny a osobní auta. Remorkér vytahuje loď ze zátoky, pomalu před námi defiluje celé Puerto Montt i s roztrhaným kuželem vyhaslé sopky Calbuco. Protože jsme na 41 stupni jižní šířky, tak i přes pozdní dobu večeříme růžového lososa za plného světla.
Po klidné noci procházíme lodí a sledujeme práci mužů v oranžových overalech, starajících se o nákladní auta s násadami ryb. Pouštějí do velkých nádrží vzduch, aby se voda okysličila a dovolují nám vylézt za nimi. Otvory v kontejnerech jsou vidět spousty tmavých rybích těl, které se v bezmocné snaze o únik třou jedno a druhé. Na povrchu vody vznikají velké chuchvalce bílé páchnoucí pěny, které, k velké nelibosti pasažérů, roznáší silný vítr po celé lodi.
Příkré schůdky z první paluby vedou do strojovny, kde se nám strojníci snaží v neuvěřitelném hluku vysvětlit pohonný princip lodě. Proud ze dvou starších naftových motorů jde přes spojky až do generátoru a na šroub, jehož mohutná naolejovaná hřídel vzbuzuje respekt. Každý motor má 3 000 koňských sil, aby výsledná rychlost lodě vážící 6 000 tun činila zhruba 20 km/hodinu při 113 metrech délky, 19 metrech šířky a 6,5 metrech ponoru.

ŠEDIVÁ ZEMĚ
Chilské Andy končí v oceánu fantastickou tříští ostrovů a ostrůvků s členitým reliéfem, ale atmosféra této opuštěné části světa má pochmurný ráz. Je to bludiště, kde všechno opticky splývá, kde se těsné zátoky zdají být jedna jako druhá. Fjordy skryté za deštivou oponou se rozmývají do neurčitých kontur, mlha rozpouští do šedi žulové útesy střídané hustým lesem, Tichý oceán připomíná spíše olověnou desku s pokličkou složenou z nízkých mraků. Počasí je nevlídné a studené, tmavé vlny čeřené větrem splývají s kapičkami neustávajícího mžení, vše prostupuje vlhkost.
Jenom někdy se slunci podaří proniknout mraky a tehdy se odhalí nový svět. Sluneční paprsek najde červenobílý maják na špici ostrova a obnažená skála vyvstane nad mořem jako nějaká obří skulptura. Les ožije prchavými světly a stíny. Pod průzračným nebem zajiskří věčný sníh. Důkaz, že jsme v proměnlivé Patagonii, nemůže být výmluvnější.
Občas v oceánu plavou chomáče jedlých vodních rostlin anebo dlouhé hnědé pásy mořských řas. Jednu chvíli jsou vidět i hřbetní ploutve velkých ryb, hrajících si s lodí na honěnou, jinak nikde ani známka života.

MOŘSKÁ NEMOC
Blížíme se do oblasti otevřeného Pacifiku, lodní tlampače nabádají ke zdrženlivosti v jídle a večeře je dokonce posunuta o hodinu dříve. Oproti včerejším hodům máme jen těstoviny s omáčkou, protože zkušení mořští vlci vědí, že to stejně všechno skončí v moři. Najednou cítíme pomalé táhlé stoupání, jak ve výtahu. Mrtvý bod klidu a nyní padáme, rychle se řítíme k zemi, ale těsně před dopadem nás ztlumila neviditelná trampolína a opět opatrně vyhazuje loď nahoru. Společenský salón vybavený videem a knihami, obvykle narvaný k prasknutí, je podezřele prázdný. Prosklenými okénky je vidět, jak příď bije do vysokých vln a tříští je, až slané pršky zaletují na horní palubu, pod velitelský můstek. Loď se sklání do vln, proráží další šedozelený hřbet mořské vody a v další chvíli zase ční vysoko do vzduchu a záď klesá do údolí mezi dvěma vodními valy. Podlaha utíká pod nohama, za okénky je šedo, zrak se nemůže zastavit na jediném pevném bodu. Mozek tlačí do lebky, jako by chtěl vyskočit, lehám na palandu, ale jak vidím své nohy pravidelně klesat a stoupat, tak nestačím polykat a potácím se k umyvadlu. Vlny prudce buší do železných boků lodi, pumpa rachotí, nárazy přídě do vln vzniká dunění a na mysl přicházejí katastrofické scénáře potápějící se lodě. O půlnoci je palanda spolucestující stále prázdná, na vratkých nohou se ji vydávám hledat. Druhá paluba, první, salón, koupelny, WC, nikde nikdo, loď vypadá absolutně opuštěně, v černočerné tmě je vidět jen bílá pěna vln. Mokrá podlaha klouže pod nohama, chytám se brlení a nakukuji do důstojnické prádelny. Skrčená a zoufalá postava, neschopná chůze, tu trpí nad odpadním kanálem.
Ráno je moře klidné a pouze vydrhnutá paluba svědčí o nutnosti zvýšeného úklidu po bouřlivé noci.

KLIKATÁ CESTA
Jedna z obtížných úžin, zalomená do takřka pravého úhlu, se jmenuje La Angostura Inglesa. V tomto místě, které není nijak široké, je třeba se otočit na velmi krátkém úseku o plnou čtvrt kruhu a kousek dál opakovat manévr na druhou stranu, ve tvaru velkého Z. Strojníci schovaní někde na dně lodi opatrně přidávají či ubírají rychlost podle velitelských povelů. Pohyb velkého a těžkého plavidla není maličkostí, protože kapitán musí obrátit loď na neuvěřitelně malém prostoru, přičemž musí počítat s větrem a proudem v úžině. Pokračujeme v plavbě kanálem Messier, sevřeném mezi sráznými kopci, které jsou asi do dvou třetin sytě zelené a jejich vrcholky zasněžené. Vegetaci tvoří husté a propletené, naprosto neprostupné keře s tuhými listy, sahající až těsně k hladině moře. Z porostu trčí šedivé kmeny vichry všelijak pokroucených stromů, zelených nebo světle šedých, mrtvých a holých.

KDE ŽILI LIDÉ MOŘE - ALAKALUFOVÉ
Odpoledne spouštíme kotvu u ostrova Wellington, na dohled jediné osady Puerto Eden (Rajský přístav), místa položeného na vysloveném okraji obývaného a obyvatelného světa. Motorový člun rychle zkracuje šířku moře dělící nás od dřevěného mola. Osada vypadá zanedbaně, přízemní domky zbudované ze dřeva a vlnitého plechu byly kdysi dávno natřeny pestrými barvami, dnes se ale lak loupe ze stěn a vytváří šedivé mapy. Středem rádoby ulice vede prkenný chodník postupně procházející okolo tří velmi skromně zásobených obchůdků a policejní stanice, vybavené zdravotnickým minimem. Místní posádka, složená z pěti policistů (carabineros), vlastní jediný rádiový přijímač z celého ostrova a náležitě se tím pyšní. Nenápadná kaplička je umístěna až na konci osady jako by chtěla naznačit, že Bůh o tomto koutku ztraceného světa ví, ale raději ho sleduje z povzdálí. Během procházky nás zastavují děti a nabízejí ke koupi loďky z vyuzené tulení kůže anebo košíčky spletené ze stébel trav. Co si naopak kupují námořníci jsou věnce uzených škeblí. Místní jídelníček tvoří ryby a slávky jedlé, něco málo vypěstované zeleniny, ostatní potraviny dováží jednou týdně naše loď. Snědí podsadití obyvatelé na první pohled vypadají, že se zcela oddali symbióze s jednotvárným prostředím. Nevidíme, že by někdo vyvíjel pracovní činnost, očima kloužeme po lhostejných tvářích. Výjimkou jsou hravé děti, na které ještě nedopadla tíže monotónní a neperspektivní existence. Celkový počet obyvatel činí 180 lidí, navíc pár míšenců s indiány kmene Alakalufů, dříve svobodných mořských kočovníků.
Počasí, ovlivňované oceánem, je tu po celý rok víceméně stejné: déšť, nízko ležící mraky, teploty -5 + 15oC, občasné slunce či sníh. Protože pořád prší, rostlinstvo bláznivě bují a celý ostrov připomíná nacucanou houbu. Nelze ujít ani deset metrů do vnitrozemí, aniž by člověk nezapadl do mechu a humusu, neuvázl ve změti stromů, lián a shnilých větví, skrývajících pod sebou neuvěřitelně měkký zelený koberec. Dodnes takřka nikde není stezka do vnitrozemí, jedinou komunikací zůstává průliv. A přesto tu po celá staletí dokázali žít indiáni Alakalufové, velmi dobře asimilovaní na drsné podmínky.
Podle znalostí dnešní vědy první lidské tlupy přitáhly do Patagonie z teplých končin na severu a nejstarší nálezy ukazují, že se to stalo asi před 10 000 lety. Pomalým postupem, který trval generace, si tito lidé přivykli na chlad nové země. Nacházeli se na nejnižším společenském stupni vývoje, neměli ani ponětí o existenci kovů, výrobě hrnců či pěstování zemědělských plodin. Indiáni žili z moře, ženy se potápěly do ledové vody pro měkkýše a korýše, muži zase podnikali dlouhé výpravy na dřevěných člunech za lachtany, tuleni a mořskými ptáky. Pokud někde poblíž uvázla na břehu velryba, všichni se za ní přestěhovali, kameny a kostmi kytovce rozpárali a vlezli dovnitř, kde doslova bydleli v jídle. Ve zdejším studeném a vlhkém podnebí chodili nazí, nejvýše si lýkem přivázali na trup kus studené tulení kůže, kterou otáčeli tím směrem, odkud foukal vítr. Hlad je nutil, aby při hledání potravy byli stále v pohybu. Když odpočívali nebo spali, lehali si na zem a přikryti kožešinou se navzájem v klubku nahých těl zahřívali. Měli i své rituály, během kterých si pomalovávali těla bílou, červenou a černou barvou. Jako ve většině primitivních společností měly ženy tvrdší úkol než muži. Na pohlavní styk pohlíželi velmi volně a nerozlišovali tuto záležitost od jiných životních projevů, jako je jídlo nebo spánek. Také vykonávání tělesných potřeb nepodléhalo příkazům nějaké etiky či intimity. Při porodu pomáhaly starší ženy, které malého indiánka ihned odnesly do ledové vody, aby ho omyly. Darwin plující okolo světa psal ve svých poznámkách, jak je i přes nepříznivé počasí indiáni čekali plní zvědavosti až po lýtka v ledové vodě a v padajícím sněhu, který jim roztával a stékal v praméncích po celém těle.
Říká se, že osamělé individuum nebo izolovaná společnost zakrní. Zde by snad bylo možno hledat příčinu jejich zaostalosti, protože indiáni skutečně žili v uzavřeném světě, odděleni od ostatních lidí nebetyčnými horami nebo mořem. Celá Alakalufská kultura spolu s ostatními patagonskými indiány podlehla invazi bělošských osadníků a nemocí, přímí potomci už dnes nežijí.

KONEČNÁ
Poslední den plavby nás čeká úzký Paso Kirke. Cestující vyšplhali na horní palubu, protože to vypadá, jako by se loď za každou cenu chtěla protlačit mezi skalami na druhou stranu průlivu. Puerto Eden opatrně proplová úzkým kanálem a posádce se uleví, když jsme zase v dobře splavném prostoru. Nyní se už všichni těší na přistání a ani si nevšímají nenápadného ostrůvku po našem pravoboku. Je to ostrov Hannover, kam fantazie spisovatele Julese Verna umístila chlapce z knihy Dva roky prázdnin. Kdyby si tenkrát slavný spisovatel dal práci a pustý a studený ostrov navštívil, nikdy by na něj ubohé trosečníky neposlal.
Krátce po poledni přistáváme v Puerto Natales u betonového mola. Hoteliéři moc dobře vědí, kdy loď přivážející vytoužené pasažéry přijede a už tu čekají. Turista přináší hned několikerý zisk, platí jednak za ubytování a stravu a dále také pravděpodobně využije hoteliérových služeb na zajištění dopravy do národního parku Torres del Paine anebo do Argentiny. Z lodě, tak tiché bez obvyklého lidského hemžení, vyjíždějí poslední kamióny s nákladem. Opuštěná tu čeká na zítřejší večer, kdy nastoupí další turisté a Puerto Eden se vydá stejnou trasou zpět do mateřského přístavu Puerto Montt.

Lída Puldová