Tríbeč, Vtáčnik a Pohronský Inovec, méně známá slovenská pohoří

Na Slovensko se stále jezdí především kvůli horám, a nemusí to být zdaleka jenom ty nejznámější, nejvyšší a nejatraktivnější, tedy Tatry, Fatry nebo Slovenský ráj. Při každé cestě na Slovensko se proto snažím navštívit nějakou méně známou nebo osobně dosud nepoznanou část slovenských hor. Naposledy jsem tak vyrazil do pohoří Tríbeč a Pohronský Inovec.

Obě jsou to nevysoká pohoří, která dosahují v podmínkách hornatého Slovenska pouze nižších středohorských výšek 600-900 m n.m. Na první pohled tedy nic zvláštního ve srovnání s vysokými pohořími severního Slovenska a nic atraktivního pro vysokohorské turisty. Zároveň však Tríbeč a Pohronský Inovec patří mezi první pohoří, která se zvedají z nížin jižního Slovenska. Začínají tedy na vrstevnici 200 m a i při nevelké absolutní výšce dosahují horských výškových rozdílů.

Tríbeč začíná známou horou Zobor (587 m), která se tyčí vápencovými srázy nad starobylou Nitrou. Samotná Nitra se rozložila na sedmi vápencových pahorcích, které jsou předzvěstí horského pásma. Na Nitranském hradě, který byl spolu s románským kostelem Svatého Emerama a historickým Pribinovým náměstím vystavěn na vápencovém bradlu obtékaném řekou Nitrou, je návštěvník uchvácen více než tisíciletou posvátnou historií tohoto města. Z Nitry vede na Zobor známá lanovka, která je bohužel už několik let mimo provoz. Musíme tedy vystoupat po svých, což není zase takový problém. Nad novou vilovou čtvrtí Nitry zvanou Zobor se ponoříme do karpatského listnatého lesa, který nás doprovází až na vrchol. Skoro celé pohoří Tríbeč je porostlé listnatými lesy - v nižších polohách převládá dub, od středních výšek buk. Zajímavější partie jsou spíše na okrajích pohoří než uvnitř poněkud jednotvárných lesních komplexů. V nejzápadnější části je to Zoborská lesostep, na níž na jaře kvete nevídané množství orchidejí, hlaváčky, koniklece a nízké kosatce, z keřů višeň mahalebka, dřín nebo exoticky působící jasan zimnář, z něhož se v jižních zemích získává mana pro lékárenské využití. Podobnou lesostep najdeme i pod vrchem Žibrica (617 m), který je se Zoborem spojený naučnou stezkou. Skalní útvary a několik hradních zřícenin se vyskytují hlavně na západním okraji pohoří. Příčinou je geologická stavba. Tríbeč jako typické jádrové pohoří vnitřních Karpat je tvořený masívním krystalickým jádrem, které zaujímá většinu pohoří, a pestřejší obalovou sérií druhohorních vápenců, dolomitů a křemenců na okrajích.

Uvnitř lesů středního Tríbeče se ukrývá známá Zubří obora, přísně chráněná rezervace na ochranu oborového chovu zubra evropského. Nedaleko odtud, na jižním okraji pohoří stojí reprezentační zámek Topolčianky, proslavený jako oblíbené letní sídlo prezidenta Masaryka. K dalším zajímavostem patří Jelenská gaštanica - porost jedlých kaštanů - a Živánska veža, původně čtyřposchoďová gotická strážní věž v Jedlových Kostolanech. Celým Tríbečem prochází červeně značená Ponitrianska magistrála, která plynule pokračuje v navazujícím pohoří Vtáčnik. Obě pohoří jsou spojena v jedné rozsáhlé chráněné krajinné oblasti s názvem Ponitrie. Vtáčnik má ale odlišnou geologickou stavbu: patří mezi mladá sopečná pohoří středního Slovenska. Dosahuje také větší nadmořské výšky - Vtáčnik 1346 m. Přesto je v jižní části, kudy vede důležitá silnice z Ponitří do Pohroní, více odlesněný. Jednotlivé samoty nebo skupiny usedlostí se nazývají štály. Na turistické mapě tak najdeme např. Pavlov štál, Domčekov štál, Debnárov štál, Čierny štál, Ondrašov štál, Tomov štál, Zimmermanov štál, Francov štál a mnoho dalších.

Na jihu navazuje na Vtáčnik rovněž neovulkanické pohoří Pohronský Inovec. Je to vlastně jediný horský masív bez výrazného hřebene, zbytek rozsáhlého stratovulkánu. Táhlé jižní a západní svahy Inovce jsou zarostlé listnatými, převážně bukovými lesy. Na vrcholu Velkého Inovce (901 m) jsem ve výšce, kde by v českých zemích byla nejspíše jednotvárná monokultura smrku poškozená imisemi, napočítal více než 10 druhů původních listnatých dřevin. Pod vrcholem stojí nevelká turistická chata, jediná v pohoří, která patří turistům a lyžařům ze Zlatých Moravců. Severně odtud, v okolí Velké a Malé Lehoty na přechodu k pohoří Vtáčnik převládá odlesněná zemědělská krajina. Na rozsáhlých pastvinách kvete v polovině máje ještě žlutá záplava vysokých petrklíčů (prvosenek) a čtyři barvy vstavačů - bílé, červené, růžové a fialové. Zdá se, že nejvíce se jim kupodivu daří na lyžařském svahu. A samozřejmě také na plochém tabulovém vrchu Vojšín (821 m), který chytne za srdce každého milovníka neotřelých krajinných scenérií a dalekých výhledů. Jižně odtud, už v údolí, je známý Starohutský vodopád vzniklý posunem andezitových ker. Pohronským Inovcem prochází červeně značená Rudná magistrála. Začíná na západě ve Zlatých Moravcích a na východě pokračuje do známějších Štiavnických vrchů a dál do Slovenského rudohoří. Štiavnické vrchy jsou oddělené od Pohronského Inovce hlubokým údolím Hronu, které tvoří významný dopravní koridor, jímž proniká důležitá frekventovaná silnice i železniční trať z jihozápadního Slovenska na střední Slovensko. Vstup do tohoto úzkého údolí se příznačně nazývá Slovenská brána.

K toulkám po Tríbeči a Pohronském Inovci je nejvhodnější jarní doba májová nebo podzimní čas barevných listnatých lesů.

Zdeněk Lipský
Zeměpisné sdružení