Prameny Nilu - Uganda

Druhá nejdelší řeka Nil byla odedávna zahalena tajemstvím. Římský básník Marcus Annaeus Lucanus na začátku našeho letopočtu dokonce pochyboval o tom, zda je vůbec možné najít jeho prameny, když napsal: "Nec licuit populis parvum te, Nile, videre" (Zůstává národům odepřeno, Nile, tvůj pramen uzřít). Přes usilovné snahy celé řady pokolení poznat, jak vzniká Nil, se úspěch dostavil až na sklonku 19. století. Od těch dob spatřilo mohutný výtok řeky Nil z Viktoriina jezera už hodně lidí, ale do vesnic na jeho březích cizinec zavítá jen málokdy.

Pro Evropany bylo Africké vnitrozemí dlouho jen bílým místem na mapě. Až do poloviny 18. století znal svět Afriku jen podle map řeckého astronoma Klaudia Ptolemaia, pocházejících z 2. století našeho letopočtu. Teprve když v roce 1856 uskutečnil David Livingstone svůj proslulý pochod napříč Afrikou, probudil se zájem o černý kontinent a do Afriky vyrazila řada jeho následovníků.

Území kolem největšího afrického jezera, pojmenovaného po anglické královně Viktorii, bylo pro Evropany objeveno v souvislosti s intenzivním hledáním pramene Nilu. Nalézt počátek této velkolepé řeky se podařilo až v roce 1862 a je spojeno s postavami Richarda Burtona a Johna Spekea. Od doby, kdy poprvé vyrazili do afrického vnitrozemí, si navzájem mnohokrát zachránili život a odtud se datovalo i jejich přátelství, posléze ale také nenávist a spory, které vyústily dokonce v soudní proces. Příčinou nebylo nic jiného než Nil. Burton tvrdil, že Nil pramení v jezeře Tanganika, a Speke o tom pochyboval. Při další výpravě konečně stanul 28. července 1862 na místě, kde z Viktoriina jezera vytéká mohutný tok Nilu.

Místo, kde při svém objevu stál Speke, dnes už nenajdete, zaplavila je voda přehrady s hydroelektrárnou, která dodává Ugandě podstatnou část elektrické energie.

Přestože výtok Nilu z jezera vypadá jinak, než v dobách prvního objevu, stalo se toto místo společně s nedalekými vodopády Bujagali turistickou atrakcí, kam neopomenou zajet téměř všichni návštěvníci Ugandy.

Vesnice ležící na březích Viktoriina jezera ale už nenavštíví prakticky nikdo. O to je překvapivější, že tu mezi chatrčemi těch nejchudších z chudých zní pravidelně i čeština.

Mezi vesničany už několik let pracují dobrovolníci z projektu "Adopce na dálku". Dá se říct, že je to pomoc ze srdce Evropy do srdce Afriky. Víc než kde jinde si tu člověk uvědomí, že nádherná země neznamená automaticky bohatá země. Češi se tu pak starají o to, aby několik tisíc zdejších dětí mohlo chodit do školy, a pár dobrovolníků tu dokonce vyučuje na vesnických školách.

"Takže tady to je kostel, sborovna, jídelna a vlastně i třída. Tady se píšou zkoušky." Říká Tereza Danihelková a ukazuje pořád na jednu a tutéž kůlnu, stlučenou z několika kůlů a prken.

Úroveň vesnických škol není příliš vysoká, a tak pokud do školy přijede učitel z Evropy, okamžitě se zvýší nejen kvalita výuky, ale také zájem dětí.

Učit na africké vesnici ovšem není jednoduché a předpokládá to především vzdát se všech civilizačních vymožeností.

Vždyť ani pro nás tak samozřejmou věc, jakou je vodovodní kohoutek, v Ugandě nenajdete nejen na vesnici, ale s velkou pravděpodobností na něj nenarazíte ani na předměstí hlavního města Kampaly.

Mít zdroj vody v nějakém rozumném dosahu je tu snem především dětí. Už od útlého věku je totiž základní starostí dítěte na ugandské vesnici zásobit rodinu vodou. Taková studna bývá ale vzdálena od domu i několik kilometrů, a tak každé ráno ještě před školou a pak znovu navečer potkáte vždy řadu dětí s kanystry naplněnými vodou.

Právě žluté umělohmotné nádoby na vodu jsou na vesnici často jedinou připomínkou toho, že doba pokročila. Domy vypadají většinou jako z obrázků knížek Emila Holuba, a když je přece jen třeba postavit něco z cihel, vyrábějí se přímo na staveništi.

I lodě a pádla si rybáři vyrábějí sami. Na jejich bárkách už tu a tam sice zahlédnete přívěsný motor, ale na tom, že úlovek se musí především prodat, se nic nezměnilo.

A tak je na vesnici nejčastější stravou banánová kaše matóke. Banány se oloupou a pak se dusí ve starém hrnci zabalené v banánových listech.

Banánovník je pravděpodobně jednou z nejstarších užitkových rostlin naší planety. Ve vesnicích kolem Viktoriina jezera ho najdete všude, ale nepochází z Afriky. Z jihovýchodní Asie, která je jeho domovinou, se ale rozšiřoval už v době předhistorické. S banánovníkem se setkali i vojáci Alexandra Velikého, když dorazili k řece Indu, ale mysleli si, že jeho plody jsou zdraví škodlivé. A tak se o rozšíření banánovníku do středomoří a pak dále do afrického vnitrozemí postarali až Arabové.

Dnes jsou banány pro chudé Uganďany chlebem i ovocem a jí se denně. Nejčastěji se k matóke přidávají fazole nebo omáčka z burských oříšků. Maso se na jejich jídelníčku objeví jen velmi výjimečně.

Získat v takových podmínkách alespoň základní vzdělání je pro místní děti jediná šance, jak svůj život změnit.

Lumír Pecold