Pozvánka do Bariloche - Argentina

Bariloche je nejznámější rekreační středisko celé Jižní Ameriky a v zimě i v létě sem jezdí mnoho turistů, takže se vyplatilo dobře udržovat nejen silnici z Buenos Aires, ale i železniční trať, i když většina železnic byla v zemi zrušena a nahrazena moderními autobusy.

Po silnici je to 1600 km, ale s oblibou se využívají noční, celkem pohodlné expresy. Protože jsem "musel" vidět všechny argentinské provincie, opustil jsem vlak na atlantickém pobřeží ve městě Bahia Blanca a dal se na západ busem podél řeky Colorado, na jejímž jižním břehu vlastně už začíná Patagonie. Pak jsme přejeli k velké řece Rio Negro a v provincii Nequen sledovali řeku Limay. Mezitím se rozednilo, ale protože cesta plochou pampou neslibovala žádné zajímavosti, nelitoval jsem noční jízdy a ještě jsem ušetřil za hotel.

Podél řeky Limay začaly první kopce, které se postupně zvyšovaly nad 800 m a brzy se objevily vysoké štíty And. Na jejich zasněžené vrcholy svítilo z východu slunce, na nebi pluly bílé mráčky, leden se schyloval do poloviny (tedy největší letní sozóna), byla neděle a přede mnou tři krásné dny, které jsem chtěl věnovat okolí.

Náš bus se protáhl mezi stále vyššími kopci, pořád kolem řeky až k jezeru Nahuel Huapi, ze kterého Limay vytéká. A byli jsme ve městě San Carlos de Bariloche, většinou nazývané jen Bariloche. Autobusové i vlakové nádraží jsou vedle sebe na kraji města a na hlavní náměstí mě dopravil malý mikrobus. Všechny domy na náměstí tu jsou postaveny z šedých kamenný kvádrů, jako někde v Alpách. Radnice, knihovna, hotel, informační středisko, pošta, policie, správa národního parku i muzeum, ba dokonce i velký pomník uprostřed jsou ze stejných kvádrů, takže to vypadá dost starobyle. V informacích jsem dostal mapky a popisy turistických cest, jenom noclehy volné nebyly.

Měl jsem adresu blízkého hostelu, ale starší paní hlásila také "obsazeno". Byla ze Slovinska a odstěhovali se sem před koncem války v r. 1945 ze strachu před "rudými partyzány", kteří v té době začali sestupovat z hor do slovinských měst.

Paní mi dala několik adres svých známých a tak jsem ubytování našel. Po obědě jsem vyrazil na první prohlídku města.

Bariloche je kosmopolitní a aristokratické rekreační i lázeňské město, zbudované z kamenů a dřeva. Je tu mnoho hotelů i ubytoven a je obklopeno vysokými kopci a horami se štíty, pokrytými stálým ledem, se spoustou lesů až pralesů a množstvím stromů, které už jinde byly dávno vykáceny. Tady se to nesmí, protože od začátku 20. století tu byla zřízena rezervace a později vyhlášen národní park o rozloze přes 50 tisíc ha.

Samotné město leží u velmi členitého jezera Nahuel Huapi, což znamená "Tygří ostrov" o rozloze 780 km2 a délce téměř sto kilometrů. Po jeho křišťálově čistých vodách plují plachetnice a vzdálenější místa spojují malé parníčky. Uprostřed jezera je Viktoriin ostrov s hustými lesy a jeleny. Na pobřežních čedičových skalách hnízdí mořští kormoráni, podél břehů jim konkurují turisté-rybáři a zřejmě se daří všem.

V okolí města jsou i pěkné hory se svými velikány. Andy se od Aconcaguy na jih pomalu snižují. Tady je nejvyšší horou Tronador neboli "Hřmící hora" se svými třemi vrcholy a 3487 m. Na pokraji města je Cerro Catedral - 2388 m a přímo ve městě je vysoký hora Cerro Otto. Zkoušel jsem se dostat až nahoru k vyhlídkové restauraci pěšky, i když tam vede lanovka. Podél cesty je řada výstavných vil místních boháčů, střežených velkými psy za masivními ploty. Večer se z restaurací začala ozývat hudba k poslechu i tanci. Mládež řádila, ale starší se dali pověstné "tango argentino"...

Jeden den jsem věnoval na pěší okruh Circuito Chico. Je to vlastně maratón, ale kdo nechce šlapat těch 42 km, může si polovinu cesty objet místní dopravou. Z náměstí se jde prvních 20 km stále po jižním břehu velkého jezera, po Avenidě Bustillo, přes pláž Bonitu, kolem kasáren. Vpravo je vidět několik ostrůvků a na ten bližší - Huemul - jezdí exkurze, protože tam je argentinská atomová laboratoř. Dále je velké sídliště Casa de Piedra, tedy domy z kamene a jezero sem vystrkuje "brazo" - rameno, nebo spíš chobot, což je hluboké, dlouhé a velice úzké údolí mezi horami, zaplněné vodou.

Autobusy končí na šíji v Liao, kde je přístav i velký hotel na kopci, kam jsem hned šel udělat pár fotek. Začala nejkrásnější část cesty. Už jen pro ni doporučuji každému turistovi tento výlet. Mezi vysokým kopcem Cerro Campanario a ledovcovou horou Cerro Lopez je několik velkých i malých jezírek (Lago Moreno východní i západní), která mají řadu poloostrovů, šíjí nebo se zakusují do pevniny řadou dalších chobotů. Cesta není dobře značená a tabulky mají nečitelné nápisy. Po dotazu u místních jsem pak šel různými i nechtěnými zkratkami, mezi obrovskými stromy pamatujícími staletí. Obcházel jsem mokřiny, dostal se do bambusového houští (spíše pralesa), hledal jsem přechody přes potoky, našel i ojedinělý myrtový prales z arrayánů. Ty rostou celá staletí až do výše 5 metrů a mají tuhé neopadavé listy. Teď právě myrty kvetly a větve poseté hustě malými bílými kvítky vypadaly jako zasněžené nebo pocukrované. Květy zakrývaly pohled na kmeny stromů, které jsou neuvěřitelně zprohýbané do bizarních tvarů.

Po dvou hodinách pralesa jsem se dostal zcela náhodně k zátoce Lopez a tady začíná další dlouhý chobot "Smutek" - Brazo de la Tristeza, který je napájen z ledovcové hory Tronador, ale pro zákruty chobotu nebyla hora vidět. Z Liao vede na západ další chobot, do kterého jezdí pravidelně menší lodě do přístaviště u vesničky Blest. Pak stačí minibusem vyjet do kopečka asi 15 km kolem laguny Frias a jste na hranicích s Chile, v průsmyku Pérez Rosales ve výšce pouhých 1022 m a odtud vede silnička necelých 20 km k chilskému městečku Paulla se spojením k Tichému oceánu, k městu Puerto Montt. Bariloche má ale lepší spojení s Chile a po dobré silnici. Vede po severním břehu jezera Nahuel Huapi a ke hraničnímu průsmyku Puyehue ve výšce 1308 m je to jen 127 km a po dalších 150 km jste ve velkém chilském městě Osorno. Těmito dvěma způsoby je možno si do Bariloche "odskočit" při návštěvě Chile, zvláště máte-li namířeno z Pto. Montt na jih do Punta Arenas lodí nebo do Pto Natales do nejkrásnějšího místa na světě - do Torres del Paine. Já jsem se tím směrem vydal přes Patagonii.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení