Bláznivá země

Nad naším nápadem jet autobusem z ekvádorského Quita přes Kolumbii do venezuelského Caracasu (tj. vzdálenost Moskva - Paříž) vrtí každý hlavou.

Kolumbie je země, která zdědila své jméno po Kryštofu Kolumbovi, ale lidé jí zde dali přesmyčkou jiné jméno - Locombie (loco znamená španělsky blázen). Čtvrtá největší země Jižní Ameriky je také zemí nejnebezpečnější. Působí tu mnoho druhů protivládních querril, největší producent kokainu na světě, drogové kartely, v posledních letech zde zuřila krvavá občanská válka.
Poslední varování zní: nevěřte novým přátelům nabízejícím jídlo, pití, žvýkačky či cigarety. Může totiž být do nich přimíchána droga bez chuti a zápachu borrachero, vyvolávající ztrátu vůle, paměti a způsobující několikahodinový až několikadenní spánek.
Takto vyzbrojeni radami překračujeme kolumbijskou hranici. Vše je v naprostém pořádku, celní odbavení je rychlé a zdvořilé. Ubytováváme se ve městě Ipiales, ulice jsou čisté, hotel upravený, lidé ochotní a přátelští. Vydáváme se na návštěvu nejvýznamnějšího poutního místa celé Kolumbie - kostela Las Lajas. Tento neogotický kostel, vybudovaný v první polovině tohoto století, je postaven na mostě klenoucím se nad hlubokým kaňonem s divokou řekou. Podle legendy se na vysoké skále zjevila Panna Marie. K jejímu uctění tam byl postaven kostel. Poutníci ze všech koutů země, přinášející s sebou dary, sem přicházejí vyprosit si zázračné uzdravení.
Stavba působí zvenku impozantním dojmem a plni očekávání vcházíme dovnitř. Řada lavic nás vede až k oltáři. Tam, kde by však měl být, je mohutná skalní stěna, na níž se zjevila světice. Je zde ticho, lidé se tiše modlí.
Po návratu si kupujeme autobusové lístky na 24hodinovou cestu do hlavního města Bogoty. Ráno vyjíždíme, pohodlně usazeni v luxusním autobuse, který zrovna vyjel z továrny. Klimatizace vytváří příjemný chládek, motor tiše přede, video přehrává nejnovější klipy, WC je vzorné. Autobus má vepředu dvě dlouhá tykadla, na jejichž konečcích v noci blikají oranžová světla, celý je žlutě a červeně pomalován. Okolní krajina je úchvatná, prudké propasti se řítí do hloubky jen desítky centimetrů od bočních kol. Šněrujeme si to v serpentinách nahoru do průsmyků a zpět dolů do údolí. A znovu a znovu, překonáváme tisícimetrové výškové rozdíly. Slunce se prudce opírá do tmavých skel a osvětluje příkré skály. Mlčky sledujeme panorama, ale naše snění přetrhuje vojenská protidrogová kontrola. Ostří hoši se samopaly nás rozdělují na muže a ženy, kluci jsou čelem ke stěně autobusu opřeni o roztažené ruce a přitom jsou důkladně prohledáváni. Znovu nastupujeme, jízda pokračuje, aby byla po 50 kilometrech přerušena další kontrolou. S příručními zavazadly vystupujeme a necháváme se trpně prohledat. Už je to rutina. Třetí kontrola na sebe nenechá dlouho čekat. A je tu čtvrtá, unuděně vystupujeme, věci necháváme uvnitř. Jsme na pustém místě, okolo jsou jen skály s bujnou vegetací rostoucí podél silnice. Jedinou změnou oproti předchozím kontrolám je, že jsou tu o ozbrojené ženy s tvrdými obličeji, granáty u pasu a samopaly opřenými o předloktí. Před namířenými hlavněmi se shlukujeme do hloučku. Už to trvá dost dlouho, z nudy začínám fotografovat. Jakmile to vidí ostatní pasažéři, mají v očích zděšení a ustupují ode mě. Nervozita stoupá, vojáci se domlouvají vysílačkami, všichni se rozbíhají do stran, ale rychle se vracejí. Berou z autobusu kanystry s naftou a vylévají ji na pneumatiky rozpálené žárem. Nechápeme, proč si poloprůhledné nádoby neprohlédnou proti světlu, zda v nich není podezřelý balíček s drogou. Raději trochu ustupujeme stranou. Najednou vidíme malý žlutý plamínek, jak se prokousává stružkou nafty až k pneumatice. Ta se okamžitě mění v ohnivý kotouč, barevný lak se kroutí v žáru a ohnivé jazyky se plazí do oken, nenasytně polykají šedé potahy sedadel a rudé záclonky. Tmavý mrak čpavého dýmu s sebou nese černé saze, které se nám lepí na obličeje. Se srdcem v krku utíkáme pryč. Ozývá se mohutná rána, kusy ohořelé gumy se rozprskly do okolí, kde je doširoka spálená tráva. Povstalci, protože to byli oni a ne vojáci, se tiše ztratili do hor. Autobus je jak ohnivá louč, žárem pukly i okénka a vidíme už jen kovovou konstrukci. V tom okamžiku nám dochází, že jsme měli uvnitř věci. Ale koho by to teď zajímalo, můžeme být rádi, že jsme v pořádku.
Po pár hodinách nás sedící u vraku na okraji silnice nabírá autobus, který jede také do Bogoty. S kůží pokrytou sazemi, s propocenými košilemi a prázdnýma rukama si pomalu sedáme do měkkých sedadel. Každý se na nás dívá s otazníkem v očích. A my mlčky sedíme a hledíme před sebe.

Lída Puldová