Torres del Paine - Chile

Navštívil jsem všechny země světa a také kolonie a v nich téměř všechny provincie nebo kraje. Mnohé se mi líbily, některými jsem byl nadšen, ale když je zpětně hodnotím, jenom jedno místo na světě je pro mne nejkrásnější a to je chilský národní park Torres del Paine.

Snad se někdo z vás rozhodne se tam na svých cestách po zeměkouli podívat. V podstatě to jsou jen skály, shluky skal, dosti vysoké a bizarních tvarů. Přidejte k tomu zasněžené vršky, bílé obláčky na modrém nebi a pár jezírek. Ale ta leží v krásných kotlinách, každé z nich má trochu jinou barvu a voda jinou chuť. Kolem rostou květiny u nás nevídané, na dohled máte ledovcovou tříšť, pokrývající rozvětvené zátoky a fjordy studeného Tichého oceánu. K tomu přidejte předhistorickou obrovskou jeskyni původních obyvatel, dále několik druhů volně pobíhajících zvířat, která u nás můžete vidět jen v zoo, pak poměrnou dostupnost těchto míst pro toho, kdo ví odkud a jak, a prostě stezky mezi jednotlivými místy, po kterých můžete chodit často hodiny zcela sami. Navíc přívětivé lidi v blízkém městečku s chutí pomoci tomu, kdo si všude netroufá sám a dostatek levných noclehů, nákupů i spojení do "civilizace".

Snažil jsem se dostat do Antarktidy a zkoušel v chilském Punta Arenas všechny možnosti. Nakonec se mi to podařilo, ale do odjezdu mi zbyly tři dny a tak vyzbrojen podklady z turistické služby jsem se rozhodl navštívit Torres.

Torres del Paine - foto: Jan Hájek

Nejdříve bylo třeba dostat se do Puerto Natales, vzdáleného 247 km po silnici. Dopravu tam obstarává denně autobus, kterým jsem se jedno odpoledne vydal na cestu. Silnice nebyla z nejlepších, zastávek nebylo mnoho, protože je tu jen řídké osídlení (Rio Verde, Villa Tehuelches a Morro Chico). Na rozsáhlé pláni občas zvlněné bylo vidět, že to je jen štěrkovisko, porostlé travinami a bez známek života. Když už se objevil kousek zeleně a pár stromů, znamenalo to, že tam je pramen vody a tím i větší či menší stádo ovcí. Ke konci cesty jsme jeli dlouho kolem argentinské hranice, která se přibližuje v mnoha místech k zaledněným ostrovům Tichého oceánu. Před městečkem Puerto Natales je odbočka do argentinského Rio Turbio, které má důl na černé uhlí a Vítkovice sem před 50 lety dodávaly úpravnu uhlí, kterou jsem pomáhal projektovat. Důl je spojen s atlantickým pobřežím železnicí do města Rio Gallegos.

Tak jako Punta Arenas je hlavní město provincie Magellanes, tak je i Puerto Natales hlavním městem provincie Ultima Esprenza (Poslední naděje). Žije tu asi 20000 obyvatel a pěkné domky jsou uspořádány do několika ulic na mírném svahu do přístavu. Přicestovat lze i lodí Puerto Eden, která pojme 167 cestujících a 50 aut a stejně kamionů. Loď dlouhá 113 m má rychlost 15 uzlů a vzdálenost do Pto. Montt urazí za tři dny, protože se celou cestu probíjí úzkými zálivy a průlivy mezi desítkami ostrovů a na volné moře se téměř vůbec nedostane.

Ubytoval jsem se v malém hostelu u Švýcara, který se tu oženil a peče tmavý chleba! To je v zemi bílých vek a baget neobvyklé a o to víc vítané. Pronajímá šest pokojíků, cena se snídaní není vysoká. Měl skoro plno, ale dostal jsem samostatný pokojík. Většinou tu jsou krátkodobí hosté z ciziny, kteří sem přijedou na 5-7denní treking.

Večer jsem ještě udělal krátkou prohlídku městečka a díval se na nakládání zmíněné lodě. Ráno jsem po dohodě odjel s terénním vozem a několika lidmi na sever směrem do národního parku Torres del Paine.

Park má 1630 km2 a zahrnuje překrásné štíty hor se svislými stěnami jako věže (proto Torres), které se dlouho nepodařilo vylézt a dodnes výstup na ně patří k velkým výkonům horolezectví. Výška věží je 2000 až 3000 metrů. Nejsou tu ale polární mrazy, protože průměr teplot v létě kolísá od 5 do 15 stupňů Celsia a v zimě jen od +2 do +6 °C.

První krátká zastávka byla po 24 km u jeskyně Milodon. Je to otvor ve skále, široký 80 m, vysoký 30 m a hluboký 200 metrů. Zde se nalezla řada vykopávek a kostí, které tu po ulovených zvířatech zanechali původní praobyvatelé. Mezi kostrami byla v roce 1895 nalezena skoro úplná kostra ještěra Milodonta, který požíral větve a listí stromů. Pocházel z pleistocénu (starší doba čtvrtohor, kdy v Evropě sahal ledovec až na naše území). Před jeskyní je model zvířete vystaven ve skutečné velikosti.

Pak už jsme jeli do osady Cerro Castillo, což je typické venkovské městečko v Patagonii se 300 obyvateli, založené na chovu ovcí a dobytka. Zde se v létě pořádají rodea, krocení zvířat, rychlostříhání ovcí a podobné kratochvíle. Vystoupila tu většina lidí a dál jsme jeli jen tři.

Pokračovali jsme k parku a po cestě viděli dosti zvěře: šedé i andské lišky, skunka, lamy guanaka, zajíce, bývá tu prý vidět i puma. Všude bylo dost smaragdových papoušků, na jezerech pluly labutě s černým krkem a spousta kačen, zahlédli jsme i orly a dokonce plameňáky a jednoho kondora. Na vstupu do parku každý zaplatil 10 USD, přičemž celodenní výlet stál jen 30 USD.

Objeli jsme Lago Amargo (Hořké) i Lago Sarmiento. Všude byly zastávky a dost času na prohlídku a fotografování. Každé z jezer má trochu odlišnou barvu a voda i jinou chuť podle toho, jaký nerost je v půdě. Přišli jsme k soutěsce, ve které vodopádem klesaly vody a vytvořily kaskády řeky Paine. Větší zastávka s občerstvením byla u jezera Nordenskjold, jehož voda opět padá do dalšího jezera Peohe. Od těchto vodopádů je nejhezčí výhled na celou sestavu Věží a tak každý fotil, co mohl. Napravo byly Torres del Paine s 2800 metry, vedle nich Almirante Nieto - 2670 m, uprostřed pak Cuernos del Paine (Rohy) - 2600 m., stoupající přímo z vody jezera Nordenskjold. Vlevo pak stála nejvyšší věž - Cerro Paine Grande s 3050 m.

V malém domku u Hosteria Peohe je noclehárnička. Pokračovali jsme přes systém jezer a řek pěšinkou až k Lago del Toro, pak k Possada Rio Serrano, kde je malý krámek a bylo si možno koupit něco k jídlu. Potom jsme si vyšlápli na sever přes visutý most na řece Grey, vytékající ze stejnojmenného jezera. Tady byla voda stříbrošedá od tajícího ledovce, který do jezera ponořil svůj asi kilometr široký nos. Přes velkou štěrkopískovou pláň jsme se dostali až k čelu ledovce a sledovali obrovské kusy ledu, plující pomalu po řece k moři. Některé z nich uvázly na štěrkové mělčině a bude jim dlouho trvat, než doplují do cíle. Já jsem šel až k ledovci a kousek ledu si olízl. Měl podobnou strukturu jako led ze Špicberků, který jsem ochutnával před časem.

Popis těchto krás se může zdát příliš suchý, ale ve skutečnosti byl celý ten výlet nezapomenutelným zážitkem, který bych popřál každému. Je třeba uvést, že jsme měli neobvykle hezké počasí. Někdy totiž celé dny prší nebo aspoň na horách sedí mlhy a mraky, takže výsledný dojem ani fotky nejsou valné. To je ostatně při podobném počasí stejné všude na světě.

Při zpáteční cestě došlo i k několika zpožděním, čekali jsme na další turisty, kteří se vraceli do města z trekingu a vypravování nebralo konce. Nakonec jsme přijeli k hostelu v Natales až po desáté večer a opět nás čekal "nedostatkový" tmavý chleba k teplé večeři. Hostel vede pan Ignácio Carrera Pinto, ochotný a solidní. Další ráno jsem se opět místním busem vracel do Punta Arenas a odtud do Ushuaie a do Antarktidy. Las Torres del Paine ale pro mne zůstávají nejkrásnějším místem na zemi...

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení