Jadran, ryby a lidé.

Celý den jsme prochodili úzkými a pravoúhlými uličkami starobylého Hvaru, ale teď konečně vyplouváme. Pakleni otoci - to je náš další cíl.

Šestnáct ostrůvků rozprsklých v Jaderském moři kousek od západního okraje ostrova Hvar je zajímavých nejen z paluby, ale i pod vodou. Pomalu proplouváme úžinami mezi řadou drobných ostrůvků, vesměs dosti plochých a skalnatých. Malé, větší, často jen drobné skalky nebo skalní plošiny vyčnívají z vody a vytvořily to bludiště plná nástrah mělčin a ostrých útesů. Srovnáváme svou polohu s mapou. Zdá se, že jsme na místě.

"Kotvu!" ozve se z přídě. - Kovaný, těžký kus železa žbluňkne do vody, zarachotí řetěz a pak ještě několik smyček lana sklouzne do vody. Není tu víc než deset metrů.

Naše malá jachta se houpe na vlnách uvnitř široké zátoky. Všude kolem samé ostrovy. Jsou z vápence a mají typický ploše kuželový tvar. Většina je porostlá trnitými teplomilnými křovisky. Jen na těch největších rostou borové háje. A v Palmižaně, jediné obydlené usedlosti na ostrovech, také palmy, citroníky a další subtropické rostliny.

Chystáme tlakové láhve, automatiky, brýle, nůž, ploutve. Ještě poslední kontrola výstroje, nádech z automatiky... a už se propadáme modrou hlubinou. Právě v místech, kde leží naše kotva se mělké dno pokryté travinami lomí ostrou hranou a prudce klesá do hloubky. Velebné, skoro naprosté ticho porušuje pravidelný sykot automatiky a prchající bubliny. Čas pod vodou utíká hrozně rychle. Ještě jsem ani nevychutnal ten nádherný pocit volného pohybu v trojrozměrném prostoru, a už bude třeba se vracet. Několik metrů pode mnou se zableskla žlutá láhev kamaráda jak se vynořila z travin. Kdesi vpravo se vznášejí postavičky italských potápěčů. Jejich bubliny světélkují jako stříbrné flitry a prchají vzhůru. Temné siluety Italů s harpunami v rukou proplouvají kolem pobřežních skalisek a pátrají po nějakém úlovku. Pociťuji chlad. Teď tedy zpátky na povrch kde svítí slunko. Shazujeme láhve a hřejeme se ve slunečních paprscích...

Deset minut nato se do zátoky přihnal velký motorový člun milice. Šli najisto. Za pár okamžiků si odnášejí harpunu a vypisují Italům potvrzenku na značně vysokou pokutu. Takový lov ve zdejších vodách přijde dost draho. A to mají štěstí, že nic nechytili - mohli skončit i ve vězení.

Teprve snad v souvislosti s touto příhodou jsem si uvědomil, jak je vlastně pod vodou málo živočichů. Tu a tam nějaká ježovka, hvězdice. Škeble jsme za celý pobyt viděli snad jen čtyři. Poprvé jsem byl v tehdejší Jugoslávii více jak před 30 lety. Z té doby si uchovávám nezapomenutelnou vzpomínku. Každý večer za bafání předválečných motorů vyplouvaly na lov dřevěné kutry. Táhly za sebou vějíř bárek se silnými reflektory. Celý hrozen zářících lodiček mizel večer co večer v hrdle zátoky. A každé ráno potom molo páchlo rybinou, když rybáři prodávali své úlovky přímo ze svých plavidel.

Mnoho se od těch dob změnilo. Ryby vyhnal průmysl, nafta, motorové lodě. I kdysi nenahraditelný pomocník oslík se téměř vytratil, zrovna tak jako pěstování oliv odnesl čas. Voda je tu ale stále ještě průzračná a všude, kde večer zakotvíme, jen s námahou hledáme výrazy pro zápis do lodního deníku. Zbytečně. Popsat krásu těch prostých ostrůvků se nikdy nepodařilo. Avšak bude to tak vždy?

Mělké zálivy, Terstský a Benátský, jsou největší přírodní laboratoří na výrobu kyslíku v celém Středozemním moři. Právě odtud, kde je v zimě znát dech vysokých Alp, se ke Středomoří valí lavina těžké, husté a chladné okysličené vody. Hlavní proud, ještě teplý, přichází z Jónského moře a teče líně podél pobřeží Černé hory a Chorvatska. Potom se stáčí, ochlazuje a vrací podél italského břehu. Masa ochlazené vody, která se valí ze severního Jadranu hlubokými proláklinami Jaderského moře, však již třicet, čtyřicet let nese z obou zálivů s kyslíkem i znečištěnou vodu. Vlévá se do nich znečištěný Pád i splašky měst a vesnic, kde žije více než dvacet pět miliónů obyvatel.

Pobřeží Chorvatska a Černé hory patří stále ještě mezi ty nejčistší. Paradoxně i válka, která zabránila na mnoho let přílivu turistů, zdejší přírodě pomohla. V průzračné vodě lze stále rozeznat každý kamínek. Zásluhu na tom však prozatím má spíše příroda než lidé. Ona sama se stará, aby se špína dostala od břehů na širé moře. Tam totiž směřují proudy i většina větrů. Na přírodu se však nelze spoléhat donekonečna. Pobřežní státy uzavřely dohody, zpřísnily podmínky lovu, zostřily ostrahu a zvýšily postihy. Na pobřeží i podél řek začaly vyrůstat čističky.

Nezbývá než věřit, že všechna ta opatření budou dostatečně účinná a rychlá, aby zastavila zkázonosný "černý příliv" splašků i vybíjení mořských živočichů pod hladinou Jadranu.

Lumír Pecold