Pod jarním sluncem v polských Sudetech.

Pro naše severní sousedy neznamená název "Sudety" onu hořkou příchuť. Naopak pro ně představuje jeden z nejoblíbenějších turistických regionů státu. Od Lužické Nisy až po osoblažský výběžek se táhnou pásy vysokých hor, kotlin i nenápadných pahorků, často s krystalinickým či sopečným jádrem. Našinci spíše dobře znají polskou část Jizerských hor či Krkonoš, Góry Stolowe s pískovcovými skalními útvary, Kladsko nebo Králický Sněžník. Dále do slezského vnitrozemí zavítají většinou jen tranzitní turisté, kteří směřují do velkých polských měst, k Baltu, do jezerních plošin či do zemí evropského severu.

S polskými kolegy máme možnost v hřejivých posledních dnech dubna prozkoumat širší okolí města Walbrzychu od našich hranic po Oderskou nížinu. Samotné velkoměsto (130 tis. obyv.) neslyne pověstí turistické atrakce, byť jedna z jeho částí kdysi začínala jako pitné a inhalační lázně. Nehledě na minulost spojenou s těžkým průmyslem (uhlí, koks, železo), dodnes patrnou v opuštěných věžích šachet, začerněných ulicích a chaotické zástavbě, je tu přesto ledacos k vidění. Čtvercový Starý rynek obklopují výstavné měšťanské domy, z nichž barokní ještě pamatují příslušnost města ke Koruně české. V sousedství náměstí byl nedávno vztyčen památník polským "pétépákům", kteří se zde do poloviny 50. let lopotili v uhelných dolech. Ostatně své tresty si v pracovních táborech odbývali i nespokojení polští mládežníci, ženy, členové Solidarity a další.

Kousek za městem severním směrem je v lesích ukryta téměř neskutečná zajímavost. Řeka Pelcznica si na okraji sudetských hor v masívu tvrdých melafyrů a břidlic, sousedících s uhlonosnými i jalovými sedimentárními souvrstvími, vyhloubila krátké, ale o to více půvabné a dobrých 100 metrů hluboké meandrovité průlomovité údolí. Přírodě blízké listnaté lesy, skalní útvary, hučící řeka a nad tím vším se klenoucí zámek Ksiąž společně představují místa, kam odedávna přicházejí za odpočinkem početní návštěvníci. Zatímco zámek, původně hrad založený v letech 1288-92 na skalním ostrohu vysoko nad řekou, prodělal četné přestavby, přírody jako by se ruka člověka ani nedotkla. Sám zámek s impozantním barokním předzámčím a vstupní částí nese stopy romantické přestavby v historizujícím slohu. Výhled na něj skrze obalující se větvoví však uspokojuje oko každého romantika.

Sjíždíme z "horských" Sudet směrem k Šwiebodzicím. Tady zcela mizí velké lesní celky a jen zvlněná, kontinentálním ledovcem několikrát opracovaná krajina, slouží zejména zemědělství. Naším cílem nejsou četná dolnoslezská města, jež o značnou část své výstavnosti přišla za druhé světové války. Jedeme se podívat do obce Rogožnica, v jejímž sousedství se za poslední války nacházel pověstný koncentrační tábor Gross-Rosen.

Slunce příjemně svítí na mírný jižní svah protáhlého pahorku. Na ukloněné pláni není nic kromě strohé patrové kamenné budovy s čelním sloupořadím a v dálce tak typický obrys nízké brány s přízemními baráky po stranách. Ani se nemusíme dohadovat, co je psáno v zatím nečitelném obloukovitém nápisu nad průjezdem. Vcházíme do kamenné budovy vyslechnout si výklad místní průvodkyně. Tak toto kdysi byla nejvýstavnější budova tábora - kasino SS. Dnes je zde muzeum. Na modelu tábora vidíme jeho původní vzhled a strukturu. Tábor byl zřízen v roce 1940, samostatným se stal v roce 1941. Byl určen pro vězně těžící kvalitní tvrdý granit v nedalekém kamenolomu. Postupně se obklopil sítí vlastních poboček, z nichž některé z celkové stovky "působily" i na území českých zemí. Vnitřně se členil do tří částí: za branou byla základní dřevěná část pro otroky v kamenolomu. Tu "zdobil" obsáhlý "apelplac", vyrovnaný ve svahu, nad nímž byl stupeň "honosící" se šibenicemi pro exemplární popravy. Ty byly na denním pořádku a vykonávali je vždy sami vězni na kolegovi stejné národnosti: jeden mu musel navléct smyčku na krk a druhý podtrhnout stoličku. Kousek dál kdysi stálo krematorium a komora smrti. Tu se prováděly hromadné vraždy injekcemi fenolu. Technologický postup spalování mrtvých těl byl doveden do úžasné dokonalosti a musel přesně sledovat "návod k použití pecí". Dnes tu stojí velký memoriál všem obětem tábora. Místem utrpení prošlo na 120 000 vězňů, dobrá třetina nepřežila. Díky útrapám, podvýživě, vysilující práci, šikanování byla životnost vězně úředně odhadnuta na pět týdnů. O něco lepší situaci měli vězňové dílem firem Siemens a Blaupunkt, kteří rozebírali elektroniku ze sestřelených spojeneckých letadel a snažili se zařízení napodobit. Ještě dál byl tzv. osvětimský tabor, kde původně stály patrové kamenné baráky, nikdy však nedokončené v plánovaném počtu. Sem byli evakuováni vězni z Osvětimi před postupující Rudou armádou. Na 15 000 vězňů tábora dlouhodobě pracovalo v podzemí Gór Sowych, kde hloubili v rámci projektu Riese skutečně obrovský podzemní průmyslový komplex.

Docela zkoprnělí po těchto zážitcích odjíždíme "osvěžit" své duše do nedalekého městečka Jawor. Jeho historické centrum zaujalo žulový oblík ohlazený ledovcem. Překvapivě zůstáváme stát u malého parku daleko za hradbami. Ze stromoví vykukuje rozlehlá hrázděná stavba, jakoby obrovská stodola, opatřená jen málo převyšující věží. Jsme u "Kostela míru" z roku 1655, jednoho ze tří protestantských kostelů, jejichž výstavba byla umožněna slezským protestantům a přímo zakotvena do ustanovení Vestfálského míru z roku 1648 - proto kostely míru. Interiér je úžasný - vypadá jako obdélníková hala lemovaná až po střechu galeriemi pro odstupňované kategorie věřících. Jednotlivé lóže zdobí erby měšťanských a šlechtických rodin - řada z nich je typicky českých či moravských. Dno haly je vyplněno řadami lavic, zdobeným oltářem a nástupními prostory schodišť. Udivuje i pestře zdobený strop. Vše je ze dřeva a hlíny, neboť tak zněl příkaz, aby objekt nemohl případně sloužit útočníkům na město. Takto by jej bylo možné snadno strhnout a zlikvidovat. Proto byl i daleko od hradeb, aby od něj nechytly v případě požáru objekty ve městě. Použití netrvanlivých materiálů mělo trpěným protestantům také sdělit, že i jejich přítomnost v sílícím katolickém prostředí je netrvalá. Dodnes se ještě zachoval prý snad ještě výstavnější kostel v nedaleké Svídnici. Třetí v Glogowě nepřežil rušnou minulost. Oba zachovalé kostely dnes požívají ochranu UNESCO.

Přesouváme se zpět do hor. Zastavujeme v podhorských lázních Szczawno-Zdrój. Poměrně nevelké lázně se pyšní pěknými parkem a starobylou dřevěnou kolonádou z roku 1891. Ta je perlou lázní a je o ní náležitě pečováno. Do její části s léčivými prameny se vybírá nemalé vstupné a zde je k vidění starobyle vyhlížené, avšak moderními zařízeními vybavené pitné centrum. Nad stavbu ční několik různě tvarovaných věží, což jí dodává velmi historizující podobu. Z jedné strany je lemována parkem, z druhé lázeňským korzem, které přechází do křivolaké uličky obestavěné stařičkými klasicistními i mladšími lázeňskými domy. Za dalším parkem pak na kopci ční rozlehlé budovy sanatorií, jak je přinesla pozdní léta Německé říše a následujícího polského reálného socialismu. Čilý lázeňský ruch je skutečně neočekávaným klenotem silně člověkem dotčené krajiny walbrzyské průmyslové oblasti, kam se přesto vyplatí přijet a shlédnout četné nevídané pozoruhodnosti.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení