David Garedža

Kraj kolem se změnil ve vyprahlou polopoušť. Šikmé paprsky svítí přímo do očí. Prašná kamenitá silnička klidně vede doprostřed rozžhavené pustiny u hranic Gruzie a Ázerbajdžánu: Pouze dlouhý, dusivý chvost prachu sleduje terénní auto až sem, do míst odedávna nazývaných Garedža:

"Želvy! Želvy! Zastav!" Křik mě vyburcoval z ospalé letargie. Vyskákali jsme z vozu: Po cestě "pelášilo" do bezpečí šest velkých šedozelených přileb.

Tady, v místech, která jsou známá spíše lovcům jedovatých hadů, se kraj jistě mnoho nezměnil od doby, kdy byli ze Sýrie vypovězeni monofyzitští mniši, jejichž učení, že Kristus nebyl pravým člověkem, protože měl pouze božskou přirozenost, odsoudil chalcedonský sněm: Podle dochovaných písemných pramenů se pak někdy v první polovině šestého století jeden z nich, David, patřící mezi "třináct syrských otců", se svým společníkem Lukiánem usadil v přírodní jeskyni Garedža. Uprostřed neplodné kamenité země v Katechii byl potom postaven klášter zvaný Davidova Lávra, který položil základ klášterního komplexu David Garedža. Jeho životaschopnost se projevovala hned v prvních letech po založení tím, že se kolem ústřední Lávry podél skalnatých hřbetů táhnoucích se do dálky dvaceti pěti kilometrů objevovaly nové a nové menší kláštery: Udabno, Dodoskra, Natlismtsemeli - až jich bylo celkem dvanáct. Jejich ruiny dodnes svědčí o významu tohoto kulturního střediska v životě Gruzie, jež dodnes neupadlo v zapomenutí. Lidé se sem každý rok sjíždějí k velkým národním slavnostem zvaným Garedžoba.

Základem klášterů je žlutá hrubozrnná skála, v níž mniši vytesali své cely a chrámy a vyhloubili nádrže na vodu, tolik potřebnou pro přežití v těchto nehostinných končinách. Dále rozšiřovali přírodní jeskyně, tesali v podzemí skal nové a nové prostory a budovali opevnění i další budovy na povrchu.

K perlám gruzínských památek však David Garedžu přiřadily především jedinečné fresky: Od devátého do desátého století ozdobily stěny klášterů monumentální nástěnné cykly zvláštních ikon. Olovnatá běloba, okr, černý pigment z dřevěného uhlí, modrý lazurit a další látky sloužily středověkým umělcům při vytváření náboženských výjevů i obrazů se světskou tématikou.

Nejslavnější stránky historie středověké Gruzie se pojí ke jménu královny Támar. Její podoba se však málem ztratila v koloběhu dávné historie. Právě zde, na stěnách klášterního komplexu David Garedža, se však dochoval jeden ze čtyř známých portrétů jí přiřčených.

Kláštery jsou dávno opuštěné, většinu z nich obývají pouze ještěrky a hadi. Rovné tenké řasy a široce rozevřené oči královny Támar se přestěhovaly i s podkladovou omítkou fresky do Státního muzea umění Gruzie ve Tbilisi. Odlehlost a obtíže cesty vyprahlou krajinou dělí David Garedžu od světa. S výjimkou několika dní v roce jen několik málo návštěvníků narušuje klid rozpálených skal tohoto skvostu gruzínského umění.

Lumír Pecold