Moravskoslezské Beskydy - Prašivá

Od Kalužného vrchu v Moravskoslezských Beskydech vybíhá směrem k severozápadu mohutná horská rozsocha, zakončená vrcholem Malé Prašivé. Tady nad Vyšními Lhotami stojí jednoduchý dřevěný kostelík opředený řadou mýtů.

Vrch Prašivá neměl kdysi široko daleko dobrou pověst. Údajně tady na tato místa v dávných dobách vyváželi na saních a na vozech lidi nečisté, nemocné a zemřelé na mor a jiné nakažlivé choroby. Nechali je tam pak i s povozy nebo saněmi a o jejich další osud se prý postarala lesní zvěř. Tak se tu po lesích údajně válelo plno lidských kostí.

O tato místa se v minulosti vedl také vleklý hraniční spor mezi majiteli frýdeckého a těšínského panství. Hrabě Oppersdorf z Frýdku a těšínská kněžna Alžběta Lukrecie žádali až u císaře, aby úředně vytýčil hranice mezi oběma panstvími. V okolí Prašivé nebylo dost dobrých pastvin a pastýři z obou panství se vzájemně napadali a vybíjeli si ovce, zatím co páni se nedokázali domluvit. Císař se nakonec přiklonil k názoru hraběte Oppersdorfa a rozhodl, že hranice povede po vrcholcích hor Prašivá, Ropička, Ropice a Slavíč a nikoli tedy údolím řeky Morávky, jak si přála těšínská kněžna.

Hrabě Oppersdorf nechal na Prašivé po sobě nesmazatelné stopy. Dal tu totiž v roce 1640 postavit dřevěný kostelík. Nikoli ovšem na počest svého vítězství nad těšínskou kněžnou, ale na památku záchrany svého života. Pověst vypráví, že při lovu v okolních lesích se hrabě údajně vzdálil od své lovecké družiny a pronásledoval postřeleného jelena. Dostihl ho právě na vrcholu Prašivé, ale mohutné zvíře se obrátilo proti němu a než stačil cokoli udělat, přimáčklo ho parožím k mohutnému stromu. Jelen hraběte uvěznil mezi svými parohy a sám se zaklínil o kmen a nemohl se uvolnit. Jeho zranění byla vážná a jelen pošel. Hrabě zůstal uvězněn u stromu a již se rozloučil se životem, když jej po třech dnech našli jeho sluhové, kteří pročesávali les.

Jak to bylo skutečně s jelenem či jinými pohnutkami hraběte se už asi nikdy nedovíme, ale kostelík skutečně nechal postavit Jiří hrabě z Oppersdorfu. Jednoduchá stavba byla sroubena z jedlí pokácených na místě a krátce po svém dokončení v neděli 5. srpna 1640 se na Prašivé konala velká slavnost a sloužena byla první mše svatá. Kostel byl zasvěcen sv. Ignáci z Loyoly, oblíbenému patronovi pana hraběte. Později, když byl roku 1673 zasvěcen sv. Ignáci z Loyoly kostel na Borové, bylo u kostelíka na Prašivé změněno patrocinium na sv. Antonína Paduánského.

Kostelík sám má jednoduchou konstrukci. K obdélné kostelní lodi přiléhá mírně odsazený trojboký presbytář. Celá stavba byla později na ochranu před povětrnostními vlivy obita šindely, v roce 1779 byla přistavěna sakristie a kruchta, v roce 1860 byla ještě doplněna malá věž. Poslední větší stavební úpravu prodělal kostelík v roce 1907, tehdy byl také upraven interiér a postavena dnešní věž.

Poutní místo lidově zvané "sv. Antoníček" bylo v minulosti velmi oblíbené a známé. O lidech kteří neznají kostelík sv. Antonína Paduánského prohlašoval už v roce 1912 Jaroslav Ludvík Mikoláš, že zajisté "z poza peca za cely život ven nevylizli". Poutě na Prašivou navštěvovalo vždy mnoho lidí. Možná také proto, že se věřilo, že dívka která v den svátku sv. Antonína - tedy 13. června - dojde pěšky a bosá z Dobré, Dobratic nebo Vyšních Lhot až ke kostelu na Prašivé, že se příští rok provdá. Ovšem traduje se také, že vdavek se dočká také dívka, která po antonínské pouti sjede z Prašivé do údolí po holém zadku. Zlé jazyky ale tvrdí, že některé vdavekchtivé slečny prý musí sjíždět i několikrát, než uspějí.

Prašivá má ale prý i své poklady.

Pod Prašivou žil kdysi mladý hoch, moc se mu pracovat na hospodářství nechtělo a nejraději se toulal v lesích. Jednou tu narazil na trpaslíka, který ho zavedl až na vrchol Prašivé. Tady švihl proutkem a před užaslým mládencem se otevřela skalní sluj s hromadami peněz, zlata a drahých kamenů.

"Klidně si vezmi, ale sáhnout můžeš jen jednou a jen do jedné hromady. Co si vezmeš bude tvoje, ale jednou provždy zapomeneš na Prašivou i na rodný domov." Řekl překvapenému chlapci trpaslík.

To se ale mládenci moc nezamlouvalo. Vyměnit všechno co má rád za trochu zlata? Raději se otočil a prchal z hory dolů.

Chata na Prašivé

Ještě na palouku mu trpaslík nabízel krásného koně. Chlapec byl už ale rozhodnut za nic na světě nevyměnit ani Prašivou ani své blízké. Trpaslík ho nakonec pochválil a přikázal mu, aby si nabral domů plno koňských koblížků. Hoch šel tedy domů s pytlem hnoje a ten se mu zdál stále těžší a těžší a tak co chvíli trochu usypal.

Když dorazil k jejich louce, chtěl vysypat hnůj z pytle a užasle najednou hleděl, jak na zem padají samé zlaťáky.

Lumír Pecold