Polární noc v Tromso, Norsko

V horkém červnovém dni letím z Prahy přes Stockholm a Oslo do Tromso na severu Norska. Švédské noviny mě na palubě letadla informují o nebývalém horku, které panuje ve Skandinávii.

Na titulní straně je barevný obrázek hezké maminky a jejích dětí, jak se koupou v moři přímo ve Stockholmu. Také jsem to tam jednou v červnu zkoušel, ale voda měla tehdy asi 10 stupňů. Ve Stockholmu je navíc trochu problém, že dost dobře nepoznáte, kde ještě je moře a kde už se rozkládá členité jezero Mälaren. Prolínání vodního a suchozemského prostředí s množstvím ostrůvků, zálivů a průlivů vyniká zvláště při pohledu z letadla.

Také v jižním Norsku je vedro a slunce praží z oslnivě modré oblohy. V okolí Osla se dokonce zavlažují suchá pole, to bych ve Skandinávii věru nečekal. S nadějí, že podobné počasí bude i za polárním kruhem, letíme z Osla na sever. Husté mraky a mezi nimi vyčnívající zasněžené vrcholky hor mě ale brzy vyvedou z tohoto naivního očekávání. Území Norska je hodně protažené ve směru poledníku, je to jakási menší evropská obdoba Chile a na severu je úplně jinak než na jihu země. Vždyť z Osla je to stejně daleko k Jadranu jako do severního Norska.

Mezi těžkými mraky, v bouřce a krupobití klesáme po dvou a půl hodinách letu z Osla na mokrou ranvej letiště Langnes v Tromso, největším městě severního Norska, které leží téměř na 70. rovnoběžce. To je severněji než Murmansk, kde jsem zažil půlnoční červnové slunce před 30. lety.

Je po desáté večer, šedivé nízké mraky nasedají na svahy všudypřítomných zasněžených hor. Co teď? Činím marný pokus sehnat místo v některém z navazujících leteckých spojů, které by mě dopravily ještě dále na sever, do Alty, Kirkenes nebo Hammerfestu. Bez předchozího objednání se nedá najmout ani auto, kterým bych se dopravil na Nordkapp, vzdálený ještě skoro 700 km po klikaté silnici. Nechce se mi dávat nekřesťanských 150 Euro za noc v hotelu, když vím, že bych toho v bílé noci stejně moc nenaspal. Venku se mezitím počasí trochu vylepšilo, alespoň neprší a je docela vlaho. A tak vyrážím s krosnou na zádech jako jediný exot z letiště pěšky (ostatní pasažéři z letadla se už dávno rozjeli do svých domovů nebo hotelů taxíky a osobními auty).

Letiště s městem Tromso nechávám za zády a po vysokém mostě přes úžinu Sandnes sundet přecházím na ostrov Kvaloya. Všechny mosty přes fjordy, úžiny a průlivy jsou mimořádně vysoké, aby pod nimi mohly proplout i mohutné námořní lodě. Teď je tu ale klid, jen občas okolo mě profičí ojedinělé osobní auto nebo pozdní sportovec na kole.

Stoupám mezi zdánlivě opuštěnými domy předměstí Kvaloysletta, které jsou rozptýlené v březovém lesíku na břehu fjordu. Cesta, kterou jsem si vybral, vede nad hučící bystřinou plnou vody z tajícího sněhu na horských planinách - fjeldech nebo fjeletech. Zvukovou kulisu dokresluje docela intenzivní zpěv ptactva, které bez ohledu na pozdní večerní hodinu využívá dobrodiní světlé polární noci. Také rostliny musí beze zbytku využít krátkého polárního léta a tak asimilují celých 24 hodin. Před měsícem tu ještě ležel sníh a teď je všechno zelené. Kromě břízek rostou v lese ještě vrby a nízké jalovce, v podrostu borůvky, vřesovce, přesličky, mechy i dost kvetoucích rostlin: krásné upolíny, blatouchy, žluté violky, modrý a fialový kakost a řada dalších květin, které nepoznám. Bujná zeleň ale končí v nevelké výšce 200-300 metrů nad mořem, kde leží horní hranice lesa. Nad ní se rozkládá převážně mechová a lišejníková tundra s plazivou vrbou laponskou a četnými zbytky sněhu.

Je pořád stejně světlo a ačkoli se to nezdá, na hodinkách se blíží půlnoc. A jakoby na povel se mraky na severu trhají a mezi nimi naplno vysvituje rudé polární slunce. Idylu bílé polární noci dotváří stádo sobů, kteří se nerušeně pasou asi 100 metrů ode mě v údolí potoka.

V naprostém klidu a míru stoupám dál do hor a zpočátku se mi daří vyhýbat se zbytkům sněhu. Sněhových polí ale přibývá a ve výšce pouhých 390 metrů je v polovině června ještě zamrzlé ledovcové jezero. Ze tří stran do něj s hukotem po karových srázech padají proudy vody z tajícího sněhu na vrcholových plošinách. Teď už se sněhu a vodě nelze vyhnout. S rozmáchanými botami vylézám na plošinu Finnlandsfjellet, která je ve výšce 600-700 m ještě převážně zasněžená. Výstup je stále nebezpečnější, protože s každým krokem hrozí, že se propadnu do vodních proudů, které tečou pod sněhem a intenzivně zespoda erodují souvislý sněhový pokryv. Na skalních výchozech zase hrozí utržení mnohametrových sněhových převisů. Zdravý rozum mi poroučí zavelet k ústupu, ačkoliv jsem trochu zklamán, že jsem nedosáhl nejvyššího bodu Kjoelen s kopulí astronomické observatoře na pozorování polárních září. Už se zdál na dosah.

Nerad se vracím stejnou cestou. Znovu se ale potvrzuje zkušenost, že lépe se vybírá cesta zezdola vzhůru než z vrcholu cesta dolů. A také fakt, že sestup bývá obtížnější než výstup. Po chvíli se dostávám do obtížně řešitelných problémů v karové stěně. Nechci riskovat zřícení na zamrzlé jezero a tak se pokorně vracím na plošinu Finnlandsfjellet. Na ní se musím držet rozvodních hřbítků, kde je nejplošší terén a nejmenší nebezpečí propadnutí. Ve dvě hodiny jsem dole u jezera a slunce, které se vytrvale snaží prorazit mezi mraky, je už zřetelně výš než o půlnoci. Tak nenápadně a světle začal další kalendářní den za polárním kruhem.

Znovu míjím pasoucí se stádo sobů, kteří mě už zřejmě přijali za součást zdejší krajiny a ani nezvednou své košaté hlavy. V měkkém a voňavém podrostu březového lesa strávím pár hodin ve spacáku, než mě zvednou ranní kapky deště. Vstávám a vyrážím na prohlídku města Tromso.

Zdeněk Lipský
Zeměpisné sdružení