Prásk, prásk, ozvalo se několik výstřelů a my se vmáčkli do hlubokého příkopu. Tu a tam někde kolem nás švihnou do křoví broky nebo nám nad hlavami proletí se svištěním kulka. Ta válka dole u řeky se nás netýká. Potřebujeme se ale dostat na druhou stranu, a tak čekáme, jak to dopadne. Připletli jsme se zkrátka do jedné z místních třenic, u kterých se jako cizinci jen těžko odvážíme určit, o co jde, kdo má pravdu, jaký to má smysl. Civilisté s loveckými puškami na obou stranách se tu právě rozhodli vybojovat si svá domnělá nebo i skutečná práva.
Ve Svanetii, bohem zapomenutém koutu Gruzie, jsme už byli několikrát a zažili jsme
tam vždy úžasná dobrodružství i setkání.
Je už to hodně dávno, kdy jsem se poprvé na pár hodin ocitl v Mestii, kulturním a
společenském centru Svanetie. Byla to spíše náhoda a já byl zcela nepřipraven na
to, co mě čeká. Také jsem byl patřičně ohromen. Všechny dosavadní zážitky byly
potlačeny jediným obrovským dojmem, který ve mě zanechaly svanské obranné věže
společně s kamennými komplexy rodových sídel. Ten obraz, zarámovaný do úžasné
velehorské přírody, mě utvrdil v přesvědčení, že jsem navštívil kavkazský
Tibet, kde se zastavil čas a kam se určitě musím vrátit.
Pak jsem se tam vracel mnohokrát, ale nikdy to nebylo tak obtížné jako v
současnosti. Dole v podhůří panuje vratké a dusné příměří mezi Abcházci a
Gruzíny. Cestovat tudy znamená překročit něco, co se dost podobá frontové linii.
Další možnost nabízí "pravidelná" linka vrtulníkem z Tbilisi. Létá
denně, ovšem pouze pokud je dobré počasí, náhradní díly a pohonné hmoty. Třetí
možností je překročit pěšky ze severu Hlavní kavkazský hřeben. Znamená to ovšem
slušný horolezecký výkon, nutnost zdolat několik ledovců a na černo - po vzoru
pašeráků - překročit také státní hranici mezi Ruskem a Gruzií.
Vysoko, těsně přimknutá k Hlavnímu kavkazskému hřebeni, leží Horní nebo také
svobodná Svanetie, země s dvoutisíciletou historií. Vždy byla nedostupná a těžko
přístupná. Vždyť první trochu sjízdnou silnici tu postavili teprve v roce 1937.
Dodnes zde platí přísloví: "Špatná cesta je ta, kde se poutník zřítí a jeho
mrtvola se nenajde. Na dobré cestě cestující sice taky spadne, ale jeho tělo je
nalezeno a může být pohřbeno." Dnes ovšem brání návštěvě tohoto koutu
Země spíše válečné rozbroje zmítající celým Kavkazem, a tak v současnosti je
Svanetie odříznutá od světa snad ještě více než jindy.
MŮJ DŮM, MŮJ HRAD
Země klidu a země ticha, tak prý nazval Svanetii v roce dvě stě třiapadesát
před naším letopočtem gruzínský král Saurmag. Kam se člověk podívá, tam je
fotogenická. Každý sám musí vychutnat tu neopakovatelnou atmosféru panující v
údolích pod stále zasněženými vrcholy Kavkazu, nebo v úzkých průchodech a
tajemných zákoutích mezi starými svanskými domy. Ty především zaujmou každého
návštěvníka.
Architektura svanských obydlí vychází z potřeb rodového uspořádání. Stavby se
skládají z několika mohutných částí. V první řadě je to velký kamenný dům.
Přímo u něj stávala neméně důležitá věž spojená s domem průchodem. Vše
doplňovala řada nejrůznějších přístavků a malý dvorek. To všechno obehnáno
kamennou zdí.
Stačí jen přimhouřit oči a již před námi defilují neuvěřitelné obrazy.
Není k tomu třeba ani příliš mnoho fantazie. Místní dědové si ještě dobře
pamatují na doby, kdy se rodina ukrývala třeba celé měsíce před nájezdníky nebo
před krevní mstou. Mnohdy stačilo křivé slovo či šlápnout psovi na ocas, a už
padla rána. Po takovém zásahu vstoupili muži do věží, tam vzali s sebou ženy,
děti, uzené maso, munici a naplnili věžní nádrže vodou.
Místní auly roztroušené v údolích Svanetie stále dýchají životem. Není to
mrtvá přehlídka stavařského umění předků, není to skanzen ani opuštěná
zřícenina hradu. Na ulici chodí Svanové v typických čepičkách a ženy v černých
šatech. Lidé tu stále ještě žijí svým tempem, nepříliš narušeným
civilizačními proměnami.
SVANSKÉ ZVYKY
Nechali jsme si svansky vyprávět a pak gruzínsky přeložit různé obyčeje a
zvyky. Třeba když se narodí malý Svan.
Když se narodí syn, tak to je obrovská sláva, to se střílí, aby celá vesnice
věděla, že se narodil dědic. Svanové říkají, že se narodil nositel čepice.
Svanské čepičky nenosí nikdy děvčata. To je odznak mužů. Když se narodí děvče,
je sláva o něco menší, ale sláva je to taky.
Od Chaiši, první svanské vesnice v údolí řeky Inguri, až po Ušguli je to něco
kolem 120 kilometrů. Dopravit rodičku včas do nemocnice nemusí být jednoduché. Cesta
není ani zdaleka pokaždé sjízdná. Zaprší někde se sesune kus stráně a silnici
zasype kamení. Nebo v některém exponovaném místě napadne sníh. Proto jakmile
lékaři odhadnou, že by budoucí maminka mohla během týdne porodit, okamžitě ji
pošlou do porodnice v Mestii.
S Nikolasem Gudžidžianym jsme mluvili o tom, so se stane když se malý Svan narodí.
Také svanská svatba je velkolepá záležitost plná tradičních obřadů. Oslavy
trvají tři dny. V Evropě je často slyšet spíše slovo rozvod. Pro odpověď, jak je
tomu ve Svanetii, jsme si zašli za etnografkou Cialou Čartolany.
"Ve Svanetii jsou rozvody velice řídké. Možná, že je to také způsobeno
tím, že žena, kterou opustí muž, se nepovažuje za plnohodnotnou ženu. Ostatně
muže se to týká taktéž," řekla nám, a pozvala nás na křtiny.
KŘTINY
Vstoupili jsme do obrovského stanu osvětleného čtyřmi na drátech se houpajícími
žárovkami. V hloučku uprostřed stanu vířilo s rukama nad hlavou několik postav.
Tančily za doprovodu tahací harmoniky a bubnu, do kterého vytloukala strhující rytmus
asi třicetiletá žena se skleněným okem.
Přijali jsme pozvání a rázem se ocitli v usedlosti Kala na oslavách křtu malého
Svana. Byli jsme usazeni k dlouhému, z nehoblovaných desek sbitému stolu plnému jídla
a pití. Tři takové stoly s lavicemi po obou stranách vedly po celé délce stanu. Na
oslavy se sem sešlo snad tři sta lidí. Zabiti byli tři voli, desítky prasat a spousta
slepic. Silná pálenka odporné chuti i vzhledu a víno se nosilo v plechových
kbelících. Rozlévalo se do hliněných džbánů, odtud do sklenic, ze sklenic do hrdel
- stejně snadno, jako se vody veletoků vlévají do moře.
U slavnostního stolu se tu nevystačí s lakonickým "skol" nebo
"prosit". Správný přípitek podle zdejších zvyků musí potěšit srdce
naslouchajících a vtisknout jim pocit dobré pohody. Proto musí být dlouhý a
barvitý. I mluví se o všeličem: o rodičích, přátelství, o rodné zemi, o horách,
o odvaze. Ze slov hostitelů prýští hluboká víra, že člověk je bohatý pouze
svými přáteli a svou zemí a jen skrze ně dochází naplnění. Bohatý člověk bez
přátel je nuzák. Je jako větev odříznutá od stromu: ještě chvíli může nést
zlatá jablka, ale nikdy na ni neusednou ptáci.
Ten rituál slavnostní hostiny je všude v Gruzii součástí národní tradice.
Odvěká pravidla se stala nepsaným zákonem, nad kterým u stolu bdí tamada. Existuje
prý starý dekret, v němž si král Gruzie vyhradil právo předsedat u každého stolu.
Jelikož však nemohl být všude, tak se místo něj volil tamada. Ten měl u stolu
královská práva.
Tamada musí být člověk zkušený, musí umět bavit a musí nesmírně mnoho
vydržet. Traduje se historka, že když vybírali tamadu kdesi v Kachetii, tak posadili
kandidáty na úzkou, metr a půl vysokou zídku a podávali jim víno. Tamadou se stal
ten, který vydržel nejdéle sedět na zdi a neustále pronášet přípitky, řečnit,
být veselý, zpívat a neopakovat se.
Jedním z prvních počinů Gorbačova poté, co se dostal k moci ještě v tehdejším
Sovětském svazu, byla ohromná protialkoholická kampaň. Všude ve městech i kolem
silnic se objevila spousta plakátů a hesel. Ptal jsem se v té době svých
gruzínských přátel: "Co s tím budete dělat? To bude Gruzie bez vína?"
"Málo si všímáš, jenom se dobře rozhlédni," vytkli mi trochu
dotčeně.
Nevěděl jsem, na co se mám dívat. A pak mi to najednou došlo. Všude kolem byly
protialkoholické plakáty - všechny v ruštině. Gruzínsky ani jeden. To prostě nebyla
jejich věc.
Taková hostina, to je skvělá příležitost seznámit se s lidmi. Přítel Onise
nás představil svému otci. Ten si ještě pamatuje mnohé z toho, jak vypadal život
prostých lidí ve Svanetii, než zde byla vybudována silnice a do Mestie přijelo první
auto. Tomu čilému staříkovi by jistě nikdo nehádal sto let. S mladistvým humorem
nám vyprávěl o tom, jak se vydávali na dlouhou a nebezpečnou cestu se sýrem k
mořskému pobřeží. Tam sýr prodali, nakoupili sůl či jiné nezbytnosti a pak zase
týden stoupali po zrádné stezce kolem řeky Inguri zpět k domovu.
UŠBA
Pěšky putoval do Svanetie i český zoolog Julius Komárek. Našel jsem jeho
vzpomínky v knihovně. Byl odvážný, protože ani období před první světovou
válkou nebylo nikterak příhodné pro cestování v těchto krajích. Už roku 1913 ale
napsal tento tehdy jednadvacetiletý student o Svanetii: "Mohu vás ujistit, že
Svanetie z turistického a krajinářského hlediska je země překrásná, a jsem skoro
přesvědčen, že jednou, až svět se zase uklidní, bude se nejkrásnějším krajům
Švýcarských Alp říkat švýcarská Svanetie. Zatím se ale něco podobného nemůže
stát, neboť v celé Evropě bude stěží sto lidí, kteří tuto zemi viděli."
Od té doby nás ovšem několik přibylo, ale jeho slova platí stále. Mezi první
Evropany, kteří sem zavítali, patřili angličtí horolezci. Ty sem přivedla hora se
jménem Ušba. Ta se stala vedle věží neméně slavným symbolem Svanetie. Je krásná
i hrozná, opředená bájemi i dlouhou historií krutých neúspěchů při pokusech
vystoupit na některý z jejích dvou vrcholů.
Název Ušba pochází ze svanského slova uš - bída, neštěstí - a slova ba,
které označuje horu. Kdykoli se nad Ušbou nahromadily mraky, očekávali Svanové
vichřici nebo průtrž mračen. To ovšem znamenalo pro kraj, kde bylo zemědělství na
velmi nízké úrovni a kde byla nouze o půdu, vždy velikou pohromu.
Svanové se dlouho báli Ušby jako domoviny zlých duchů. Žádný z nich neriskoval
výstup na tuto horu ze strachu, aby se nestal obětí ďábla.
Lidé však mají duši nepokojnou, a tak konec minulého století a začátek století
dvacátého byl ve znamení mnoha pokusů alpinistů o slezení této hory. Výstup se
nakonec podařil anglické expedici, kterou vedl W.R.Rickmers. Expedice se zúčastnila i
C. Fickerová. Jako výraz obdivu jí tehdejší svanský kníže Tarchan Dadeškeliani s
orientální obřadností celou tuto horu věnoval. To se psal rok 1888.
První Svan vystoupil na Ušbu v roce 1906. Podařilo se to lovci jménem Muratbi
Kibolani. Svanové nechtěli věřit, že se výstup jejich krajanovi povedl. Kibolani
vzal proto otep dřeva a vystoupil na Ušbu znovu. Zapálil oheň. Temná božstva hory
byla poražena. Bylo to jako signál pro nástup výborných svanských horolezců.
Svanetie, to je symbol svobodomyslnosti, svět ledovců, úzkých údolí a dravých
bystřin, maličká titěrná země uprostřed vysokých hor na severozápadním okraji
Gruzie. Je to kraj dávné historie, legend, věží a nepředstavitelného kulturního
bohatství.
UŠGULI
V roce 1987 vyťukaly dálnopisy neuvěřitelnou zprávu o záplavě sněhu v horách
Gruzie.
"Nejhorší situace je v horské Svanetii, kde sněhová přikrývka dosahuje asi
pěti metrů. Laviny se sesouvají v nejneočekávanějších místech a ničí lesy i
stavby. Přes 7 000 lidí už bylo evakuováno vrtulníky a další na evakuaci
ještě čekají. Lavina zavalila vysokohorskou osadu Ušguli, kde ze čtyřiceti dvou
domů zůstaly zachovány jenom čtyři. Zatím není znám osud proslulého místního
chrámu se vzácnými středověkými památkami..."
Četl jsem to tehdy se svíravým pocitem kolem srdce a vzpomínal na chvíle, kdy jsme
do Ušguli dorazili poprvé.
Byl už podvečer, když jsme zahlédli první z věží Ušguli, bývalé východní
pohraniční usedlosti Svanetie. Zůstali jsme stát, zcela ohromeni fantastickým
panorámatem, které se otevřelo před námi. Ten podvečer překonal všechna naše
očekávání i představy. Tmavé siluety domů a věží Ušguli se rýsovaly před
námi proti stříbřitě zářící hradbě kavkazských pětitisícovek. Obraz jakoby
vytržený ze záběrů vědeckofantastického filmu.
Vesnické společenství Ušguli vytvářely tři samostatné usedlosti. Později se
ukázalo, že laviny zničily jen jednu z nich. Ke svatyni v Čažaši, stojící na
návrší mezi starými domy, laviny nedosáhly. Tady jsou soustředěny všechny cennosti
i z ostatních chrámů stojících na území Ušguli.
Ušguli bylo proslaveno svou nepřístupností daleko za hranicemi Gruzie. Po mnoho
staletí bylo toto maličké společenství Svanů posledním útočištěm poražených a
svržených králů i úschovnou cenností celé Gruzie v dobách válek. Vždy, když
Gruzii hrozilo nějaké nebezpečí, byly ty nejcennější ikony, knihy, vzácné klenoty
i roucha posílány sem do této horské pevnosti. Nesmírné bohatství zaplňovalo na
pohled ubohé kostelíky především v Ušguli, této hlavní tvrze Svanetie.
Prohlížím si údolí a vzpomínám na naši první návštěvu před mnoha lety.
Zastavili jsme tehdy mezi prvními domy. Téměř okamžitě nás obklopil houf
zvědavých dětí s velikýma černýma očima, ženy v důstojných černých šatech,
muži s typickým knírem a v plstěných čepičkách. Konečně si kdosi z nás
vzpomněl: "Chočalade," to je svansky "dobrý den". Vystoupili jsme z
aut a pozdravili dav, který nás obklopil. Není divu, že náš příjezd vyvolal
rozruch. Po krkolomné cestě nad řekou Inguri tu tehdy za týden dorazil jen pásový
traktor a v celé tisícileté historii Ušguli to byla první zahraniční auta, která
dojela až sem.
Ušgulané pozdravu porozuměli a rázem byl navázán přátelský kontakt. Zpočátku
nestačíme odpovídat na otázky, ale později se rozproudila čilá debata.
Všech Svanů je dohromady asi čtyřicet tisíc, těch malých i těch nejstarších.
Mluví svansky, a to i Gruzín z údolí nechápavě kroutí hlavou, jak se řeč horalů
ničím nepodobá gruzínštině.
Na ulici jsme potkávali hlavně typické svanské saně. Ty jezdí stejně dobře po
sněhu jako po trávě nebo blátivé ulici. Pro vůz na kolech neměli Svanové vlastně
donedávna použití. V kraji bez silnic se na prudkých srázech uplatnily smyky mnohem
lépe.
STŘEDOVĚKÉ POKLADY
Ptali jsme se Meraba, jednoho z mladých restaurátorů z Tbilisi, jestli se mu chce
pracovat tak daleko od civilizace. Ohromil nás svou bleskurychlou reakcí. Co si vlastně
představujeme jako civilizaci? On sám její největší a nejkrásnější plody
nachází tady v horách.
Není jednoduché byť jen nahlédnout do svanské svatyně, zvláště pro cizince. I
když jsme vybaveni ověřeným povolením i souhlasem vyfotografovat několik
unikátních předmětů ochraňovaných v kostele, přesto bylo třeba zdlouhavého
vyjednávání, než se před námi odemkly všechny zámky na dveřích a než byla
zlomena i poslední pečeť. I pak jsme měli povoleno udělat jen pár záběrů a v té
krátké chvíli, která nám zbyla na prohlídku, jsme se ani nestačili potěšit
pohledem na všechny ty nádherné a unikátní předměty, kterými byl celý kostelík
doslova přeplněn. Ikony malované, stříbrné a zlacené, kříže a nádoby vzácné
kovotepecké práce, vyšívaná roucha, zašlé fresky na stěnách, unikátně zdobené
zbraně.
Proniknout do svanské svatyně bylo odjakživa složité a těžké. Každý chrám
byl opatrován některým z rodů. Do kostela v horní Svanetii neměl právo vejít bez
svolení ani kněz. Klíče také nebyly u něj, ale ochraňoval je klíčník vybraný
společenstvím. Ten dodnes rozhoduje o tom, koho vpustí do chrámu. Všechny ty
úřední listiny, kterými jsme vybaveni, jsou jen předpokladem k jednání. O
konečném výsledku ale rozhodnou představitelé rodu, který kostel ochraňuje.
Odedávna bylo nejsložitější proniknout do Lagurky. Tento klášter s kostelem
Kvirike a Ivlity stojí vysoko na skále nad usedlostí Vičnaši, na okraji srázu, snad
tři sta metrů nad řekou. Jen za vstup mezi jeho hradební zdi se od nepaměti vybíral
poplatek, jehož výše se pohybovala od ovce po býka.
Vyprávěli nám, jak ještě za cara sem přijel nějaký badatel zkoumat jeden z
nejstarších opisů evangelia. Byl vyzbrojen listy od gubernátora a carského ministra,
ale do samotné svatyně ho stejně nepustili. Směl studovat knihu pouze mimo chrám. Z
obou stran nad ním stála ozbrojená stráž a oka z něho nespustila.
Mnoho z té opatrnosti zůstalo Svanům dodnes. Snad jen díky této až žárlivé
ochraně se v tomto zapadlém koutu Země dochovalo tolik jedinečných historických
památek, jako by byly ukryty v nejlépe chráněném sejfu.
"Raději půjdu také nahoru, aby po vás snad strážný nestřílel," řekl
muž, se kterým jsme si právě dohodli návštěvu Lagurky, a zvedl se.
"Je tam stálá ozbrojená stráž, kdyby snad někoho napadlo něco tak
ukrást," dodal ještě, když viděl naše překvapené obličeje.
Areál kláštera není svými rozměry větší než tenisový kurt. Hradební zdi,
dvě strážní věže, refektář a kostelík. Celý klášter je vystavěn na stupních.
Na horním stojí chrám a věž viditelná ze soutěsky. Na nižším stupni je
refektář, věž a kamenný koridor, kterým se do kláštera vchází. Mezi stavbami
jsou zelené paloučky a na nich puklý zvon i kameny, které o slavnostech zvedají
svanští mužové, mládenci i ženy, aby dokázali svou sílu.
Práh chrámu Kvirike a Ivlity jsme překročili s tlukoucím srdcem. Kdo by také při
dotyku s touto staletou, ale stále živou legendou nepocítil vzrušení.
Vnitřní prostor kostelíku je malý. Přítmí, prach, pavučiny, posvátné oděvy,
nádobí, starobylé ikony. Nevelká apsida je oddělena od ostatní místnosti dřevěnou
oltářní přehradou. Ve středu chrámu stojí na kamenném podstavci kříž se
zlacenou přilbicí, jejíž přítomnost neumí nikdo uspokojivě vysvětlit. Ve středu
kříže jsme v přítmí zahlédli legendární kámen - serdolik.
Nové zážitky jsme zapili čačou, domácí kořalkou, proti níž je i petrolej
lahůdkové pití. V duchu starobylé tradice jsme i my předali klášteru dary. Nad
Svanetií zazněly svým mohutným hlasem zvony z Lagurky. Mohutným bim, bam bylo
odzvoněno našemu pobytu ve Svanetii.
Setmělo se, u řeky ještě suše prásklo pár výstřelů a pak se chlapi na obou
stranách vytratili. Za hodinu nato jsme přešli přes most a vydali se do dalšího
údolí.
Konkrétní rady, mapy, fotografie atd. pro cestu do Svanetie najdete v knize Kavkaz - rubrika Průvodce.
Lumír Pecold |