Můžeme se těšit? Akropole v Athénách, Řecko

Psát o Řecku, Athénách, Akropoli a zejména o Parthenónu, to by opravdu bylo nošením sov do Athén. Materiálů o chrámu panenské Athény je jistě více než kamenů, z nichž je objekt sestaven. A přesto je téma Parthenónu stále živé a nemůže ani nás ponechat v klidu.

Chrám, třebaže již bezmála dva a půl tisíce let, je zosobněním elegance a vznešené mlčenlivé krásy, promlouvá naléhavě i k dnešním návštěvníkům, a to nejen nářkem o kyselých deštích, ale i o tématu věčnosti a trvanlivosti odkazu budoucím. A čas mu společně s velmi pozvolna se pohybujícími řemeslníky a občas i docela statickými jeřáby, kteří rozvážně od roku 1830 provádějí restaurační záchranné práce, jakoby přidával na kráse.

Zatímco Partheón je noblesně nehybný, v okolí Akropole a zejména na náhorní plošině se řadu posledních sezón pohybují mladí lidé, vlastenci a studenti, kteří se rozhodli položit prázdniny doslova na oltář vlasti a bojovat o návrat tzv. Elginových mramorů. Kampaň má zatím stejně důstojnou podobu jako chrám, o kterém je řeč, nicméně nelze časem vyloučit ani drsnější způsoby prosazení vznešené myšlenky.

Začněme však, třebaže velmi stručně, nicméně od Adama, respektive od Perikla, vladaře Řecka v období jeho nesporně vrcholného rozkvětu, tzv. zlatého věku. Předcházející chrám na Akropoli budoval stavitel Kalikratos. Dílo, jež do roku 480 př.n.l. nebylo dokončeno, značně utrpělo za útoku Peršanů a následném požáru, a tak byly práce zastaveny. Za panování Perikla byly práce obnoveny a Partheón v létech 447-30 př.n.l. postaven. Nové práce řídili architekt Iktínas a sochař Feidiás.

Pro stavbu bylo zvoleno stejné místo, kde donedávna stál starší chrám. Na zvětšeném půdorysu 70x31 metrů bylo vztyčeno v průčelích vždy osm a po stranách vždy sedmnáct dórských sloupů s 24 žlábky. Nejedná se ovšem, jak by se nezasvěcený divák mohl domnívat, o komolé kužílky, ale o komplikované útvary se zduřením (entasis) ve výšce necelé dva metry nad patkou, navíc umístěné šikmo vrchním koncem dovnitř chrámu, rohové po úhlopříčkách. Tyto dříve již vyzkoušené odchylky jsou zdánlivě nelogické, nicméně vytvářejí onen nezapomenutelný estetický prožitek z pohledu na Parthenón.

Uvnitř větší z dnes již neexistujících dvou interiérových prostor (cell) s předsíněmi zdobenými vždy šesti sloupy, z nichž první byla pokladnicí, stála asi 12 metrů vysoká Feidiova socha Athény panenské (Parthenónské), dnes patrně zničená, což pochopíme, když se dozvíme, že byla vytvořena z asi tuny zlata a na tělesné prvky že bylo použito značné množství slonoviny. Před chrámem stála kdysi na mramorovém podstavci další slavná Feidiova bronzová socha Athény přední bojovnice (Promachos) vysoká na 9 metrů. Tu ukořistili ve středověku Osmani, odvlékli ji do Konstantinopole (po roce 1453 se začíná používat jméno Istanbul) a tam byla roku 1203 za obléhání křižáky zničena. Feidás byl kromě obou soch autorem také téměř stovky metop - postraních reliéfních desek zvenčí nad sloupořadím s mytologickými náměty, trojúhelníkových hlubokých reliéfů (tympanonů), které zdobily oba čelní štíty, ionských vlysů v horní části zvenčí kolem cell.

Za tureckých dob žel sloužil chrám za sklad střelného prachu a v době benátského obléhání byl roku 1687 po zásahu z děla velmi těžce výbuchem poškozen. Mimochodem nápad zvolit Parthenón za prachárenský sklad je ze stejného, dnes zcela nepochopitelného soudku, jako udělat téměř ve stejném období ve znojemské rotundě sv. Kateřiny chlév pro vepře.

Bylo-li však poškození Parthenónu téměř zničující, chrám bez střechy je mnohem zranitelnější, nebylo rozhodně v řetězu neštěstí chrámu poslední. Koncem 18. století totiž vstupuje do hry lord Elgin, velvyslanec Velké Británie u Vysoké porty v Istanbulu, sběratel starožitných předmětů, který se rozhodl obohatit svoji sbírku a vyzdobit své skotské panské sídlo parthenónskými skulpturami - mramory z chrámových metop. Lord zřejmě roku 1799 zneužil svého postavení k získání povolení a sestavení týmu, jenž bychom mohli nazvat partou pirátů.

Po celá desetiletí potom rozebírali chrám, zcizovali nejkrásnější skulptury a přemisťovali je dílem do Britského muzea, které je prostřednictvím britského parlamentu roku 1816 odkoupilo, dílem do Elginova sídla ve Skotsku. Přibalili dokonce i karyatidu ze sousedního Erechteia. Vzdor procesu a odsouzení lorda Elgina zůstaly mramory v Británii a Parthenón zůstal skeletem, jak jej známe v současnosti. Z původních 92 metop se jich dodnes zachovalo na chrámu 41, zlomky jsou v Akropolském muzeu, další jsou mimo Británii také v Louvru.

Nejen řecká, ale veškerá kulturní veřejnost se dnes staví za požadavky nedrancování národních bohatství, neodvážení, ale naopak navracení nejcennějších artefaktů z archeologických nalezišť v Egyptě, Řecku, ale i v Asii a Americe a tedy i na vrácení partheónských - Elgidových mramorů zpět do Athén, kde jednoznačně odborníci prokázali schopnost národní památkové péče dobře se o ně postarat a v kontextu probíhající restaurace chrámu je snad jednou vrátit na původní místa.

V samotné Británii se věcí již zabývá Britský výbor pro restituce a jeho podvýbor pro navrácení parthenonských mramorů ustavený v roce 1982 na základě výzvy vznesené na půdě UNESCO. První novodobou iniciátorkou myšlenky byla Melina Mercouri, řecká ministryně kultury (1981-89, 1993-94), která navázala na předcházející zastánce ideje - Thomase Hardyho, Frederica Harrisona, Harolda Nicolsona a další, když na světovém setkání UNESCO v Mexiku v roce 1982 vyzvala britskou vládu o vydání a světovou veřejnost o podporu, již vyslovují postupně další a další významné osobnosti kultury, umění, literatury, vědy i politiky. Svůj znějící hlas přidali také novináři i tisíce prostých občanů z celého světa. Stejné podpory se dostává idei také od mezivládní komise UNESCO pro navrácení kulturních pokladů na jejich původní místa.

Proti námitkám, že lord Elgin artefakty řádně koupil, či odvezl na příkaz turecké vlády, výmluvám o menší dostupnosti klenotů v Řecku, o špatné péči, o restaurátorském neumětelství apod. stojí věcné argumenty řecké strany. U tak významného díla, jakám Partheon nesporně je, vždyť i UNESCO si jeho stylizovanou kresbu zvolilo za svůj symbol, nelze nadále strpět, aby jeho jednotlivé díly ležely odděleny od sebe na 2500 km. Druhým argumentem je stejně nezvratný fakt, že chrám je více než památkou. Je kulturním a historickým symbolem země, její kontinuity a vůbec světovým kulturním symbolem. Třetím důvodem je skutečnost, že již řadu let se na základě rozhodnutí řecké vlády buduje při úpatí Akropole rozsáhlé muzeum, zamýšlené jako místo určené ke koncentraci všech artefaktů z Akropole včetně soch, nápisů, architektonických fragmentů, metop i movitých archiválií. Z těchto základních a četných dalších argumentů vyplývá zcela jistě, že nastal čas k návratu artefaktů.

Bohdá přijde jednou čas i k jednání o navrácení českého kulturního bohatství ze Švédska...

Květa a Jaromír Polákovi
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice