Železnice po indicku

Železnice po indicku Se sítí přesahující 60 000 kilometrů a denní přepravou pasažérů okolo 11 miliónů vlastní Indie jeden z největších železničních systémů na světě. V této obrovské pavučině se pohybují dlouhé osobní vlaky, pospojované ze spousty vagónů lepší či horší úrovně.

V základě existují dvě třídy: luxusní první může a nemusí být vybavena systémem air-condition, druhá kolísá od plastem potažených sedadel až ke kolmým dřevěným lavicím, dále nesmíme zapomenout i na lehátka sleeper. V jednom z nejchudších svazových států - Biháru - není vyjímkou vidět plně obsazené i vlakové střechy. Všem třídám jsou společná zamřížovaná okna, aby k vám nemohl nikdo zvenčí proniknout. Kvalita a rychlost cestování záleží na typech vlaků, které mohou být: poštovní mail, expres anebo osobní passenger, který staví na každé mezi. Širokorozchodné vlaky jsou mnohem rychlejší než úzkorozchodné, sloužící spíše v horách jako turistická atrakce, například vláček Toy train do Darjeelingu anebo Simly. Spíše než čísla mají vlaky svá charakteristická jména a tak např. mezi New Delhi a Agrou jezdí pravidelně Shatabdi express, mezi Varanasí a Kalkatou Poorva express, dále Ratnagiri, Mahanda express, Kalka mail a seznam by pokračoval dále. Cena lístku ve druhé třídě na trase měřící 250 kilometrů může být 130 Kč, lůžko přijde na 190 Kč, první třída stojí 400 Kč. Systém kontroly je omezený na jednou za pár hodin procházejícího průvodčího a o černé pasažéry není nouze.

Železniční nádraží
Zde je v malém ukázána celá diverzita Indie - žebráci spící na perónech a sbírající neurčité věci mezi pokálenými pražci, krávy žeroucí papíry a igelity, bohaté rodiny s plastovými kufry a dětmi oblečenými na způsob princů z pohádek, prodavači betelu i rozteklé zmrzliny, mrzáci, rozvážně chodící výpravčí v uniformě i hubení nosiči zavazadel. Chraplavý tlampač co chvíli nesrozumitelně podává hlášení, které stejně nikdo neposlouchá. Čeho se všichni nejvíce děsí je nedefinovatelné zpoždění indefine delay. Vlak jedoucí na trase dlouhé přes tisíc kilometrů se někde ztratil a nikdo neví, zda přijede za hodinu či zítra. K odpočinku slouží čekárny, kam je vstup oficiálně dovolen pouze po předložení platné jízdenky. V nouzi se dá přespat po zaplacení určité částky v odpočívárně rest room. Přísně se dodržuje rozdělení na muže a ženy, první a druhou třídu, takže zde panuje relativní klid.

Spací vozy
Spací vozy první třídy jsou obvykle privátní kupé se dvěma nebo čtyřmi sklopitelnými lůžky a oddělení od uličky zajišťují posuvné zamykatelné dveře. Druhá třída je volně průchozí, neoddělená a lůžka jsou tři nad sebou. Majitelé spodního během dne mívají sousedy z horních pater, kteří chtějí během jízdy sedět. Nejlepší je zřejmě prostřední řada, kde nezasklené okénko nabízí stále jiné pohledy na ubíhající krajinu. Na horním lůžku nebudete nikým vyrušováni a seshora máte nádherný přehled o ostatních spolucestujících, nevýhodou je horko a nemožnost se dívat z okna. Stropům vagónů kralují mohutné zadrátované ventilátory, kam si horní pasažéři s oblibou odkládají boty.

Rezervace
Rezervace může být pro neznalého velkým oříškem a cizinci obvykle raději zaplatí o jeden až tři dolary více za zařízení rezervace hoteliérem anebo místním agentem (cena záleží jak si vás agent odhadne podle zvolené vlakové třídy). Naštěstí se železnice začínají komputerizovat a ve všech větších městech je nyní speciální přepážka zařízená pouze pro styk s turisty. Rezervace by měla být udělána s předstihem a je možno dokonce si v jednom městě zakoupit všechny potřebné lístky dopředu třeba o měsíc. Klasickým problémem je, že každá stanice má přidělen pouze určitý počet prodatelných jízdenek, quota, pro první a druhou třídu a spací vagóny. Pokud je beznadějně vyprodáno, máte ale stále šanci zažádat o místa ze speciální turistické tourist quota, kde musíte platit v dolarech. Korunovaci úspěchu zažijete, když vlak po dlouhém čekání konečně přijede do stanice a na dveřích vagónu bude přilepený papír s vaším jménem a věkem.

Jak na to
Představme si modelovou situaci zakoupení lístku do spacího vagónu druhé třídy na trase Madrás - Kalkata. Po příchodu do velké místností rezervačního systému se před dvaceti skleněnými okénky mačkají davy lidí v neuspořádaných frontách, na stojáncích se válí polopopsané žádanky a na stěně vyvěšený jízdní řád je nesrozumitelně psaný v tamilském jazyce. Kterékoliv okénko na požádání vydá žádací formuláře reservation chart, které se po vyplnění hromadí roky v temných skladištích. Jedna strana je tištěna v jazyce příslušného státu, druhá je anglicky a zde musíte vyplnit jméno, věk, pohlaví, adresu, telefon, datum a podpis, nezapomínaje na datum jízdy a požadovanou vlakovou třídu, popř. zdali chcete horní, prostřední či spodní lůžko. Další údaje jako číslo vlaku, jeho název, cena lístku a hodina odjezdu jsou pro turistu velmi těžko zjistitelné a tudíž je nejlepší je nevyplňovat, však ono to nějak dopadne.

Nyní se musíme zařadit do správné fronty. Ženy to mají snazší, protože speciálně jen pro ně je určeno jedno z okének, zpravidla poslední. Turisté obvykle také mají vyhrazenu speciální přepážku a když ne, musejí se postavit do dlouhé řady společně s Indy. Čekání se může protáhnout na hodinu. Konečně úředník zírá na vaši žádost a rychle ťuká do počítače - v tomto termínu je naše quota vyčerpána, nejbližší volné místo je až za pět dnů, můžete ale jet první třídou. Fronta za vámi se nervózně vlní, rychle padá rozhodnutí se nechat zapsat na čekací waiting list. Vsunujete požadovanou sumu peněz a na oplátku je vám předán našedlý lístek z jehličkové tiskárny, kde se místo čísla sedadla skví zkratka WL. Konečně nastal kýžený den odjezdu. Pár hodin před odjezdem hledáte na nádraží nástěnku, kde by měly být vyjetiny z počítače s opravdovým seznamem cestujících. Pokud je u vašeho jména stále WL, budete muset cestovat vsedě druhou, nemožně přecpanou třídou. V opačném případě je tu napsáno číslo vagónu a lehátka.

Doba odjezdu se blíží, ale ani deset minut před plánovaným příjezdem se ještě neví, na který perón vlak najede. Nezbývá než se ustavičně ptát, protože odpovědi jsou obvykle velmi protichůdné. Vlak konečně přijel, který vagón je ale váš? Čísla psaná křídou jsou totiž, díky ustavičnému přepojování, napsána na přeskáčku, polosmazána nebo zcela chybí, každé dveře obléhá dav cestujících chtivých vystoupit i nastoupit. Dvojí zahoukání po krátké pauze znamená pomalý rozjezd a uvnitř se dozvídáte číslo vagónu. Ten pravý je o tři dál a znamená prodrat se směsí lidských těl, ranců, slepic, šlapat po burákových slupkách klouzajících na červených betelových plivancích, nevnímajíc zápach moče a cigaret. Naštěstí nebyly spojovací dveře mezi vagóny zaletované. Kýžené lůžko je obsazeno sedmičlennou rodinou s hromadou ranců, kterými nikdo nepohne. Vaše jízdenka nechává každého chladným. Čekání na konduktéra, který jediný má moc vše vyřešit, trvá hodiny. Konečně nenápadný mužík kontroluje lístky dle rezervačního archu a vám je přiznáno kýžené lůžko. Musíte nyní ale doplatit za lehátko, protože cena lísku na WL byla jen za sedadlo. Plus další rupie plynou do jeho kapsy, kdo jiný by nařídil rodině uvolnit vám místo? Tak se jede, postupně si k vám rodina zase nasedá, nabídne banán a začnou padat klasické otázky - odkud a kam? Co vždy zůstalo nepochopitelné, byla moje odpověď, že jedu jen pro jízdu samu.

Lída Puldová