S láskou a úsměvem vzpomínám mého učitele dějepisu na znojemském Gymnáziu. Byl jím neobyčejně vzdělaný, milý, sportovně založený, velmi oblíbený, neúnavný snad ve všem, co činil, poctivý a vzácný člověk s velkým porozuměním, učitel s velkým U – Jakub Trnka. Jednou v hodině dějepisu jsme my Tři králové, jediní tři kluci v jinak ryze dívčí třídě, věnovali vážnému problému, která dívka ve třídě je hezčí. Každý z nás měl svoji favoritku, kterou hodlal nekompromisně prosazovat. A to tak, že jsme upoutali pozornost nejen třídy, ale i profesora Trnky. Pan profesor se svým charakteristickým zaujetím zrovna vyprávěl něco o antické Spartě.
"Pánové, vidím, že vedete vážnou při mezi sebou. Předpokládám, že to bude něco velmi zajímavého. Co kdybyste mě a děvčata s tím seznámili?" vyrušil nás najednou pan profesor. Jirka nevzrušeným, ale procítěným přednesem velmi pohotově zarecitoval ono klasické:
"Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtví ležíme, jak zákony kázaly nám", já dodal. že je to ten slavný epigram v Termopylách a Pavel špitl:
"V Schillerově překladu, prosím a my se přeme o původní verzi překladu, podle mne tam má být – poutníče, jdi do
Sparty". To už se smála celá třída včetně profesora Trnky. Všichni ocenili naši pohotovost. Na tuto v paměti dávno zapomenutou historku starou téměř tři desítky let jsem si vzpomněl, když jsme se blížili v
k Thermopylám.
Poblíž Thermopyl byla soutěska, kterou bránil spartský král Leonidas I. S hrstkou tří set věrných Sparťanů a sedmi sty Thespijských proti Peršanům v roce 480 před Kristem. Asi by soutěsku a tím i vstup do Boiótie a Athén proti velké přesile ubránili, kdyby nebylo zrady místního občana Efialta, jenž ukázal Peršanům cestu do zad Leonidasova vojska. Kolikrát tak vstoupilo jméno naprosto bezvýznamného, obyčejného a nicotného člověka do historie velkých událostí!
Všichni obránci padli a na počest hrdinů zde bylo později postaveno několik pomníků. Zaparkovali jsme
ve stínu velkého olivovníku. Řecké slunce připalovalo, bylo hodně přes třicet ve stínu, cikády neuvěřitelně hlučně koncertovaly.
"Tohle že bránilo několik set vojáků, takovou rovinu, kde je ta soutěska, tati?" ptal se junior. Pravda, krajina se tu asi podstatně změnila. Za uplynulá tisíciletí moře vykonalo své a původně několik metrů široká soutěska zmizela a obrovské naplaveniny vytvořily několik set metrů roviny mezi mořem a okraji zalesněných pahorků. Těsně u dálnice, po které projíždí velké množství aut, stojí moderní velkolepý pomník. Každou chvíli tu zastaví auto či autobus, vyběhnou turisté, udělají fotku a během deseti minut pokračují v šíleném tempu dál za
"světovými památkami".
Po důkladné prohlídce, máme dost času, jsme se posadili na kus mramoru upraveného jako moderní studánka. Chladnou vodou jsme se osvěžili. No, ale kde je ta deska s proslaveným epigramem, zneklidněně jsem si uvědomil. Asi sto metrů od dálnice se zvedá v předhůří vyšších kopců menší, porostlý hustým, naprosto neprostupným porostem.
"Pojď, jdeme se tam podívat. Podle průvodce to musí být někde blízko" říkám. A tak v úmorném vedru, kdy ostatní členové expedice
"Řecko 96" poklimbávají po dobrém obědě ve stínu olivovníku a prohlašují, že nám drží palce v hledání a že máme zavolat, až něco najdeme, se prodíráme křovím. Cestou fotím nádherné exempláře věčně
"řvoucích" cikád, kytky a panorama moderního památníku, který se pouze z tohoto místa dá vyfotografovat, aniž by byly za ním vidět dráty vysokého napětí.
A opravdu! Na vrcholku kopce na malé holině stojí malý památníček s kamennou deskou, kol dokola obrostlý keři bobkového listu. Opět jsem si vybavil výše uvedenou historku. Tak snad konečně upřesním
"dávný, improvizovaný vymyšlený učený spor" o správnosti verze textu. Pečlivě jsem si vše ofotografoval a opsal. Takže na desce stojí přesně psáno:
O xein angellein Lakedaimoniois hoti té /i/ de keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi….
Ovšem přesný překlad raději ponechám na čtenářích. Rozhodněte si prosím sami, která verze je správnější.
Jaroslav Hladík Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice |