Svobodné Heřmanice

Na půli cesty mezi Opavou a Bruntálem kvetou májové třešně a šípkové růže kolem Svobodných Heřmanic. Když vjedeme do vesnice, nelze si nevšimnout břidlicové krytiny na střechách starých stavení. Břidlice se tu používala na chodníčky k chalupám, na terásky, prokládaly se jí kamenné zdi hospodářských budov a hlavně se tu odedávna těžila v okolí.

Na kraji vesnice, hned za kravínem, je zatopený lom. Roman Kudela se v neoprenu a s lahvemi na zádech chystá k zanoření do ledové hlubiny. Na Heřmanice začal jezdit v roce 1978 už jako patnáctiletý potápěč. Na "pincku" z Krnova, kde bydlel, s bombami na zádech. Hned se mu tu zalíbilo, a tak potápění spojoval s pobytem v přírodě. Na Svobodné Heřmanice jezdil trénovat. Dodnes potápěčský výcvik na volné vodě z heřmanického "šifru" ("šifr" - místně "břidlice") patří k nejprestižnějším v České republice.

Svobodné Heřmanice - jezero

Starosta obce, Radomír Pražák, se do Svobodných Heřmanic přistěhoval z nedalekého Horního Benešova. Místo si ale zamiloval, a každé ráno ho můžeme zastihnout na procházce s pejskem vesnicí. Tak se dovíme, že dnes mají Svobodné Heřmanice 535 stálých obyvatel. Většina z nich sem přišla po Druhé světové válce z Frenštátska. Společně s Rumuny, Slováky, ale také Volyňskými Čechy - osídlovali vesnici po odsunu Sudetských Němců. Do války měla obec přes tisíc obyvatel!

Místní tu mají školu, dvě hospody, poštu a kostel. Tak jako pan starosta i oni si váží přívlastku "Svobodné" v názvu obce. "Svobodu" - osvobození od roboty si totiž vybojovali jejich dávní předchůdci. V minulosti obec žila z břidlicových lomů. Lom byl zdrojem příjmů místních obyvatel a břidlice ze Svobodných Heřmanic byla známá i daleko za hranicemi regionu. Práce v lomu však ustaly v 50. letech 20. století. V r. 1994 se lom vrátil do majetku obce.

Štípání břidlice - paní Kuchařová

Přestože před půl stoletím byl lom zaplaven spodní vodou, přítomnost kvalitní břidlice podnikavé lidi nenechávala v klidu. Jedním z nich byl i zdejší farář P. Polášek. Polášek byl vůbec zvláštní člověk, choval velblouda, lamu a osly. Na začátku 60. let minulého století začal nejprve s tatínkem Geni Kuchařové a o prázdninách se studenty sbírat břidlici na povrchu a zpracovávat ji. Paní Kuchařová a pan Červenka si dobře vzpomínají na tu dobu, kdy sami také pracovali při těžbě břidlice. Jako vzácnou relikvii uchovávají fotografii, která zachycuje při práci P. Poláška, tatínka Geni Kuchařové a lamu.

Pan Červenka s nůžkami na štípání břidlice

Bývalý havíř Pavel Červenka našel v břidlicovém lomu práci v roce 1964. Z té doby má ještě kladívko a nůžky na opracovávání břidlice. "To je jako jízda na kole, to nezapomenete," říká pan Červenka a předvádí, jak dlátem a kladivem lámali horninu, poté co ji přestali dobývat z hlušiny na povrchu. V lomu pracovalo 8 chlapů a 10 žen. Velbloud měl přes záda brašny s nalámaným materiálem a odvážel ho na místo zpracování na střešní tašky. Velblouda pak vystřídali osli; ale i tak to byla dřina.

Pan Červenka

Břidla se lámala shora a postupovalo se dolů k vodě. Nalámané tabule chlapi nejprve tlačili po dřevěných stupních jak po žebříku k drážce na hraně. Pak se nalámaná hornina navalila na kus plechu zapřažený za oslíky a vlekla se k místu zpracování. Tam se o ni ženy málem pobily. Ideální byly totiž tabule, kde nebyl vtroušený kámen. Jen ty se dobře štípaly.

Nejdřív se břidlice zpracovávala přímo v lomu. Později se navážela do dědiny, kde se v zimě v hale stříhaly tašky. Ženy břidlici dlátkem a kladívkem štípaly; paní Geňa to umí dodnes. Neomylně pozná co je břidlice a co už kámen i když oči laika nevidí žádný rozdíl. Pak přiloží šablonu podle velikosti krytiny, obkreslí ji hřebíkem a obrys nejdříve nahrubo oklepe speciálním kladívkem. Nůžkami se pak přesně olámal tvar. Všechno je možné předvést ještě i dnes. Dírky do tašek si už pokrývači dělali sami, později s vývojem techniky 2 dírky navrtaly ženy už při výrobě.

Práce to byla těžká, zvláště v zimních mrazech, kdy ještě hala nestála. Přesto oba pamětníci na ni vzpomínají rádi. – Když pršelo, schovali se do boudy a hráli karty, pak zas těžili "od nevidím do nevidím". Někdy se udály i příběhy humorné, třeba jak pan Červenka před utopením zachraňoval farářovic lamu… Tak tomu bylo do let 1976 - 77.

Pan starosta na zdejších lidech obdivuje jejich životní sílu, ať už jsou to sedmdesátníci jako paní Kuchařová nebo pan Červenka. Je na ně spolehnutí, drží pohromadě, a když je třeba, spolupracují.

Roman Kudela nám mizí v hlubině. Zatopený břidlicový lom ve Svobodných Heřmanicích má jednu z nejčistších povrchových vod v České republice. Ale může se stát, že v hloubce budeme vidět sotva na dva metry. Kolem jsou krásné scenérie skalních převisů a kolmých stěn. Na dně zaplaveného kaňonu najdeme starou studnu. "U studny" je "poutním místem potápěčů". Kolem se prohánějí okouni, candáti a plotice. Je to tak obrovský vodní prostor, že ho Roman dodnes celý neprozkoumal. 110 m široký, 460 dlouhý, s maximální hloubkou 37 metrů. Dnes ho stále častěji navštěvují i potápěči z Polska a Rakouska. Během víkendu se tu vystřídá až 300 potápěčů.

Kouzlo jezerní kotliny umocňují zatravněné haldy hlušiny s náletem bříz a jívy a stále zelenými jehličnany. Uprostřed roztroušených porostů jsou místa k táboření. Přestože se sem čtyřicet let "jezdí na vandr", lokalita tím není poznamenaná. Dokonce, jak uvidíme, i pod vodou jsou kontejnery na odpadky. Kdysi to byl jednolitý přírodní útvar, dnes se opět dobývá břidlice z hlušiny, stroje se zakusují do návozu a vítr nese prach na jezerní hladinu. Práce na "šifru" by měly být ukončeny do r. 2011, pak se místo zrekultivuje a bude dál sloužit rekreaci.

Svobodné Heřmanice sice nemají kulturní památky, ale mohou se pyšnit tradicí zpracovávání břidlice a krásnou přírodou. Jednou týdně zavedou kroky pana starostu na "šifr". Má s sebou foťák a čeká na svůj záběr. Nejkrásnější prý je pahorek za tratí, jak ranní slunce lemuje stromy a shlíží na koleje.

Dokument Svobodné Heřmanice se bude vysílat 9. 6. 2007 na ČT 1 v pořadu Náš venkov.

Jaromír Šlosar