Téměř zapomenutí krajané v Etiopii

Jan Kučera, dr. František Krucký, Alois Junek - to jsou jen některá jména našich rodáků, kteří se usídlili a žili v polovině 20. století v Etiopii. Díky řadě cestovatelů, kteří dnes Etiopii navštěvují víme ledacos o zdejší přírodě i lidech, ale zprávy o našich krajanech, kteří si Etiopii zvolili za svůj druhý domov, jsou víc než skoupé.

Nedlouho před smrtí přítele Karla Šmída, zakladatele Orient Clubu v Přelouči, jsem od něho obdržel dopis s kopiemi článků dr. Zdeňka Šípka v některých našich novinách a časopisech (Lidová demokracie, Znojemsko, Národopisné aktuality) o krajanech, kteří žili v Etiopii. Dopis obsahoval i kopii korespondence, kterou K. Šmíd vedl s dr. Šípkem. Po přečtení dokumentů jsem zjistil, že jeden z krajanů, JAN KUČERA, pocházel ze Skalice, vzdálené jen pár kilometrů od Prosiměřic, kde bydlím.

Kučerovi měli tři děti, dva syny a dceru. Prvorozený Jan se narodil v roce 1896. I když byl otec pekařem, Jan se vyučil v Moravských Budějovicích zámečníkem, ale krátce nato musel narukovat do 1. světové války. Po jejím skončení byl ještě nějaký čas společně s vojenskou posádkou u Dunaje na Slovensku. V dokumentech o sčítání obyvatelstva v roce 1921 je veden Jan Kučera jako nezaměstnaný. Dr. Šípek uvádí, že podle rozhovoru s pamětníky (v roce 1979) chtěl Jan hledat práci v zahraničí a tak se prý radil se skalickým starostou a řídícím učitelem Karlem Kořínkem.

V roce 1922 odejel do Brindisi v Itálii a odtud lodí do Egypta. Pracoval zde v různých strojovnách a dílnách. Po roce odcestoval do hlavního města Etiopie Addis Abeby. V té době žilo v polofeudálním a zaostalém tehdejším Habeši údajně asi 13 Čechoslováků, jejichž situace nebyla nijak utěšená a nikdo z nich neměl nějaké jisté či vlivnější postavení. V zemi byl sice velký zájem o šikovné a zdatné řemeslníky, ale ti museli mít vlastní kapitál, aby mohli podnikat a otevřít si nějakou dílnu. Stejně velký byl zájem o podnikání v zemědělství. Ale k založení vlastní kávové plantáže bylo v té době potřeba asi čtvrt milionu korun a první sklizeň a částečná návratnost vložených peněz je až za čtyři roky. Přistěhovalci prostě takové peníze neměli. Přes veškeré potíže zůstal a žil Jan Kučera v Addis Abebě téměř 40 let. Zpočátku vykonával řemeslo jemuž se vyučil, a i přes svou zručnost nepatřil k váženým obyvatelům, těmi byli pouze feudálové, vojáci, úředníci a církev. Mimo různá zaměstnání, která během života vystřídal, se věnoval hodně včelařství. Dokonce psal články do časopisu Včela moravská. U jeho jména je uvedeno město Asala, kde asi také nějakou dobu žil.

Škoda, že více konkrétních informací není k dispozici a bude je asi obtížné získat, protože dopisy, které posílal do Skalice svému bratrovi Josefovi, byly v roce 1979 většinou zničeny. Jak uvádí dr. Šípek (1979), dochovalo se jich pouze 18 včetně 35 fotografií – pár z Egypta a ostatní většinou z Etiopie (krajiny, obydlí, zvířata, lidé včetně fota J. Kučery z roku 1962 a z vánočního posezení Čechů v Addis Abebě z roku 1951.

V dopisech, které si dr. Šípek okopíroval a originály vrátil příbuzným, se hovoří většinou o pozůstalosti po Janu Kučerovi. Krátce před smrtí napsal Kučera bratrovi do Skalice svoji poslední vůli. Pozůstalostní řízení po Janově smrti v Etiopii vedl dr. František Krucký, který rovněž žil v Addis Abebě v té době již více jak dvacet let. Právě z této korespondence a korespondence dr. Kruckého do Skalice, je možné rekonstruovat alespoň částečně poslední léta života Jana Kučery – krajinu, ve které žil, jeho zaměstnání, jeho finanční poměry, příčinu smrti i důvody, proč se nevrátil domů do Skalice, po které stále toužil.

V roce 1966 se z neznámých důvodů (ani jeho přátelé netušili proč) Jan Kučera přestěhoval z Addis Abeby do provincie Kaffa, do pravlasti kávy na rozhraní Etiopie, Súdánu a Keni. Tvrdě pracoval a žil ve vesnici Fanika v okrese Mizan Teferi. Vesnice byla obydlena příslušníky kmene Mazongo, kteří se živili především zemědělstvím, lovem, sběrem lesních plodů a divoké kávy. Kraj kolem Fanika leží na okraji tropického pásma pralesů, kde zpravidla devět měsíců v roce (duben až prosinec) prší a zbývající tři měsíce je sucho. Jan v dopisech popisuje krajinu jako "kraj hezký, plný lesů a travin, jehož největší nevýhodou je, že tam nevede žádná silnice".

Tak jako ostatní Evropané si pronajal půdu od místního majitele. Byl to pozemek se strmými svahy, na nichž postupně vybudoval kávovníkovou plantáž. Během roku usilovně pracoval na plantáži, aby si na sklizeň najmul 5-6 dělníků. Protože měl vlastní čističku, sklizenou zelenou kávu na ní vyčistili a poté ji prodal stejně jako ostatní pěstitelé do Addis Abeby. Bohužel kolísavá výnosnost i počasí neblaze zasahovalo do úspěšnosti podnikání, takže výdělky tomu také odpovídaly. Protože se půda směla cizincům pouze pronajímat, stavěli si většinou plantážníci lehké plechové domky s rohožemi. Takový měl i Jan Kučera, ale v roce 1973, kdy strávil delší dobu v nemocnici, domek se po deštích zhroutil a jak píše dr. Krucký: "pokrývky, prádlo a ostatní věci, ba i písemnosti jsem nalezl v troskách domku slepené bahnem". Jan Kučera zemřel 29. května 1973.

Kučerovým sousedem a přítelem v provincii Kaffa se stal Čech ALOIS JUNEK, rodák z Kamenných Žehrovic na Kladensku. Junek se narodil v roce 1909, vyučil se elektromechanikem a pracoval v Praze v oboru až do roku 1933. Po propuštění z práce se rozhodl odejet do tehdejší Habeše, kam přijel na podzim roku 1935. Proč právě do této země, se můžeme jen dohadovat. Asi si jeho sympatie získala mírumilovná země, kterou brutálně ohrožovala (a později i napadla) fašistická Itálie.

V Etiopii Junek vystřídal četná zaměstnání, prováděl mimo jiné elektroinstalaci v novém císařském paláci v Addis Abebě, pěstoval kávu na plantážích v jihozápadní Etiopii, až nakonec zakotvil jako mlynář a majitel mlýna u města Dembidolo. Místní lidé ho přezdívali Aba bija – otec kraje. Junek psal v osmdesátých letech dr. Šípkovi: "Zde byl tehdy ještě divoký život staré Afriky. A člověk nikdy nevěděl, jestli se tam a tam dostane a zda se vrátí. Byla to země pěšin, ne silnic. Stepi, lesy a pralesy plné slonů, šelem a opic, do kterých se dral jen ten, kdo měl pro to volání. Dnes se to hodně změnilo. Já říkám, že ze staré Afriky zůstalo jen jméno".

Nejvíce si oblíbil Alois Junek příslušníky malého kmene Šako – "nevzhlednou hrstku lidí s velkými poctivými srdci", kteří mu nejednou pomohli v těžké situaci jako opravdoví přátelé. Například při přepadení a oloupení či při záchvatu zimnice v pralese.

Junkovou zálibou bylo mimo jiné sbírání nerostů, v některých dopisech bratrovi do Prahy uvádí celé seznamy nerostů i míst, kde je našel. Stejně tak objevil nedaleko svého bydliště zajímavé archeologické lokality.

Je velmi pravděpodobné že Alois Junek již zemřel, ale určitě ve svém okolí po sobě zanechal památky a místní lidé si ho mohou ještě pamatovat. O dr. FRANTIŠKU KRUCKÉM, kromě toho, co bylo v tomto článku napsáno, nemám vůbec žádné zprávy. Bylo by velmi zajímavé pokusit se zjistit více informací o krajanech, kteří si pro svůj život vybrali právě exotickou Etiopii. Krajinu jistě nádhernou, zajímavou ale přece jen pro Středoevropana velmi odlišnou, náročnou a obtížnou na přizpůsobení se místním tvrdým podmínkám. Do Etiopie dnes jezdí řada cestovatelů poznávat kmeny, etnika a divokou krajinu právě v oblasti, v níž žili naši krajané. Možná se někdo na svých toulkách setkal se jmény Kučera, Junek nebo dr. Krucký. Budu vděčný za jakékoliv zprávy, údaje o našich krajanech, zejména o Janu Kučerovi, a za případné fotografie z míst, kde žili.

Alois Junek

_____________________

Po zveřejnění mého článku na Ingemě mně došel e-mail tohoto znění:

Vazený pane Hladiku,

Cirou nahodou jsem narazila na internetu na Ingeme na Vas clanek « Temer zapomenuti krajane v Etiopii”.  Zminujete se v nem o Aloisi Junkovi. Potesilo me to. Pan Junek byl nejmladsi bratr meho tatinka, se kterym si po 55 let pravidelne dopisoval. Do Cech zavital na sklonku sveho zivota v roce 1985, kdy jsem mela prvni a jedinou moznost si sveho bajecneho strycka na par mesicu uzit. Zemrel  pred revoluci v Ceskoslovensku, takze jsem ho za jeho zivota nemohla nikdy v Dembi Dolu navstivit. Od te doby jsem byla nekolikrat sluzebne v Etiopii, ale nikdy se mi nepodarilo dostat se az do mist, kde zil. Jednou, snad jiz brzy, se mi to jiste podari.

  Dekuji, ze jste mi svym clankem strycka tak hezky pripomenul.

  Uprimne zdravim,

Lida Lhotska (roz. Junkova)

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice