Hiroshima 1945, Památník míru - Gembaku Dome a současnost

Již jako žák základní školy jsem věděl o tom, co se odehrálo měsíc po mém narození v dalekém Japonsku koncem II. světové války. Nikdy mě ale ani ve snu nenapadlo, že bych někdy toto místo obrovské tragédie tisíců bezbranných civilistů mohl navštívit.

V době "radostného" budování socialismu by jen myšlenka na tuto návštěvu pravděpodobně pro mě skončila hospitalizací v psychiatrické léčebně. Ale naštěstí se u nás politická situace na konci osmdesátých let XX. století radikálně změnila a já jsem opravdu v roce 2003 odletěl do Japonska jako turista. Při této návštěvě jediného současného císařství světa jsem za svojí cestovatelskou povinnost považoval mimo tradičních míst jako jsou Tokyo, Yokohama, Himeji, Osaka, Kobe, Nara, Kyoto a další navštívit také Hiroshimu s památníkem a Parkem míru.

 Vlajka města Hiroshima

 Pravda, při prvním pohledu na toto tragické místo v samém centru města mi bylo trochu divně. Zdálo se mi, že toto místo je dnes ze všech stran až příliš těsně obestavěno novou výstavbou, parkovištěm, stadionem, obchodními domy a rušnou třídou asi 200 metrů od Gembaku Dome. Proto jsem na první pohled cítil určité zklamání, ale to mě brzy přešlo. Úcta k tomuto místu je zcela jistě v srdcích Japonců i příchozích z celého světa patrná na první pohled.

Sídelní město prefektury Hiroshima je největším městem ekonomicko-geografického regionu Čúgoku ("střední země"). Rozloha města je 905 km2, počet obyvatel počátkem roku 2007 byl 1 milion 160 tisíc. Město ležící na západě Honšú bylo založeno roku 1589. 

Do povědomí světové veřejnosti se dostalo na konci II: světové války, kdy zde byla dne 6. srpna 1945 v 8:15 hodin místního času z amerického bombardéru B-29 Superfortres z 509. skupiny 20. letecké armády svržena atomová bomba Little Boy. Podle matky velitele skupiny bombardérů s krycím názvem Silver Plate plukovníka letectva Paula W. Tibbetse se letounu, který tuto pětitunovou bombu shodil, říkalo Enola Gay.

Hiroshima byla vybrána jako cíl ze strategických důvodů. Jednak proto, že šlo o průmyslové město, dále proto, že město leží v kotlině obklopené lesy ("efekt" tlakové vlny se násobí) a za třetí proto, že se ve městě neměl v té době nacházet žádný americký válečný zajatec (v hradu ale bylo 23 amerických zajatců). Americký generální štáb po předchozím úspěšném pokusu dne 16. července 1945 provedeném na cvičné střelnici základny Alamogordo v Novém Mexiku vytipoval možné cíle. Těmi byla města Hiroshima, Kokura s velkými vojenskými skladišti, Nagasaki, Niigata a Kyoto (to bylo později ze seznamu vyřazeno snad i proto, že bývalo hlavním městem Japonska a bylo v něm mnoho historických památek a ty neměly být cílem zničení). Větší města byla zavržena proto, že již z náletů byla značně poškozena a "efekt" by tak nebyl tolik účinný. Pumy, které měly být použity na bombardování japonských měst byly naloženy v San Franciscu na křižník Indianopolis a byly přepraveny na Mariánský ostrov Tinian. Američanům dal záminku k atomovému útoku a tím i k demonstraci síly novou zbraní ministerský předseda Suzuki, když odmítl Postupimskou deklaraci ze dne 28. 7. 1945.

Dne 6. srpna 1945 ve 2 hodiny 45 minut místního Mariánského času (o hodinu více než v Japonsku) posádka bombardéru Enola Gay odstartovala směrem Hiroshima. V 8:14 hodin byla bomba shozena z letounu, minutu poté vybuchla ve výšce kolem 500 metrů nad zemí poblíž mostu Aioi, který spojoval východní a západní část města s částí jižní. Dnes zde stojí most Motayasu-bashi Bridge přes řeku Motoyasu-gawa River asi 150 metrů od budovy vyprojektované a postavené českým architektem Janem Letzelem. O budově a jejím architektovi se zmíním v tomto článku později.

Bombardér Enola Gay se po splnění úkolu vrátil a úspěšně přistál na letecké základně na ostrově Tinian ve 14:58 hodin. Co se však odehrálo poté v Hiroshimě, co z něj svržená Little Boy udělala? Byl to děs! Exploze o síle 15 kilotun TNT s mohutným zábleskem a poté oslepujícím světlem uvolnila obrovské množství energie. Ta se proměnila v teplo, tlakovou vlnu a záření gamma. Teplota v hypocentru, místě pod výbuchem bomby, dosáhla čtyři tisíce stupňů Celsia. Z lidí, kteří poblíž centra výbuchu pomáhali s odklízením trosek po předchozích bombardováním americkými letadly, zbyly jen stíny na zničených zdech. Požáry v okruhu dva kilometry spálily vše. Tlaková vlna se od hypocentra pohybovala rychlostí dvě stě osmdesát metrů za sekundu a i když se postupně zpomalovala, způsobila nejvíce škod a zbořila všechny cihlové budovy. Radiace byla šest set krát vyšší než u běžného lékařského rentgenu. Ozáření bylo příčinou smrti jak živých lidí, tak i dosud nenarozených dětí, které umíraly ještě v matčiných tělech. Ti, kteří nezemřeli hned, umírali na následky ozáření postupně. Podle údajů japonského červeného kříže zemřelo bezprostředně po výbuchu 78 tisíc lidí a přibližně stejný počet jich byl popálen či zasažen pronikavou radiací.

Puma Little Boy válcovitého tvaru obsahovala jako štěpný materiál Uran 235. Nad Nagasaki o tři dny později bylo použito Plutonium 239. V Nagasaki zahynulo asi čtyřicet tisíc lidí. Po tomto druhém úderu se spolu s tím, že Sovětský svaz vypověděl Japonsku 8. srpna 1945 válku japonský císař Hirohito rozhodl dne 15. srpna přijmout podmínky Postupimské deklarace a vyhlásil v pravé poledne v rozhlasovém projevu, aby národ "Strpěl nestrpitelné a snesl nesnesitelné". Hrdost mu nedovolila říci slovo "kapitulace".

Poražené Japonsko bylo pod okupační správou USA do roku 1952. Po její skončení bylo zahájen proces ekonomické obnovy a ta vrátila zemi vycházejícího slunce prosperitu. Říká se, že Japonci převzali od Němců ekonomickou sílu, od Švýcarů kvalitu, od Švédů design a od Američanů inovace. To vše umožnilo Japoncům dostat se až na 2. místo ve světové ekonomice za USA.

Jako tiché memento ničivých účinků atomové bomby zůstal stát relativně mírně poškozený dnešní Gembaku Dome s kovovou kostrou kupole. Tato budova byla původně pojmenovaná v roce 1915 Hirošimský prefekturální palác pro výstavy produktů, v roce 1921 přejmenovaná na Hirošimský prefekturální palác pro hospodářské výstavy a v roce 1933 znovu přejmenována na Hirošimský prefekturální palác pro podporu průmyslu. Jejím autorem byl Jan Letzel. Narodil se v Náchodě dne 9. dubna 1880 a byl tehdy občanem Rakousko-Uherské monarchie. Letzel začal svojí kariéru v egyptské Káhiře jako zaměstnanec německé stavební firmy. V roce 1907 se dostal do firemního zastoupení v Yokohamě. Jeho prvním "japonským" projektem byl hotel v Kobe, které bylo považováno v té době za nejvíce kosmopolitní město císařství. Po setkání s dalším Čechem, strojním inženýrem Karlem Janem Horou (ten byl zástupcem české automobilové firmy Laurin & Klement) založili společnou firmu Letzel and Hora Company. Oba dva považovali Japonsko za svojí druhou vlast. Hora se dokonce oženil s Japonkou Fuku. Letzel se sice neoženil s Japonkou, ale adoptoval si opuštěnou japonskou dívku jménem Hanako, dceru německého otce a japonské matky. Letzel pracoval v Japonsku 14 let a vyprojektoval dvacet staveb v evropském stylu. Trvalou památkou na tohoto architekta je právě tento Hirošimský palác. Stavba paláce byla zahájena 29. 12. 1913, slavnostně byl otevřen dne 5. 8. 1915. Budova byla považována za nejelegantnější ve města a sloužila svému účelu třicet let. Pak se stala mementem tragického konce Japonska ve II. světové válce. To, že budova přežila může vděčit tomu, že stála pod centrem výbuchu, asi 150 metrů od bodu kolmého průmětu exploze. K té došlo ve výšce zhruba 500 metrů nad zemí. Palác byl jakoby uvnitř kruhové podstavy kužele a ničivá síla výbuchu se šířila od tohoto kuželovitého prostoru ven všemi směry (jak se říká: "pod svícnem je největší tma"). Při větší vzdálenosti od místa tragédie by bývala budova pravděpodobně zničena tlakovou vlnou stejně jako další okolní stavby. Paradoxně tak právě tento palác zůstal jedinou "Letzelovou" budovou, která stojí v Japonsku dodnes. Ostatní jeho stavby buď zničilo zemětřesení nebo byly zničeny při bombardování během II. světové války. Tento Atomový dóm (A-Bomb Dome) je od roku 1996 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. Díky tomuto zápisu zná českého architekta Jana Letzela téměř každý obyvatel Japonska.

Druhou hirošimskou stavbou je na tomto seznamu od roku 1996 vstupní brána do svatyně Itsukushima na ostrově Mijadjima (ta s panem Letzelem nemá nic společného).

V České republice stojí od roku 1905 v obci Mšené lázně secesní Letzelův pavilon Dvorana.

Jan Letzel zemřel již jako občan Československé republiky v Praze 26. prosince 1925 a je pochován ve svém rodném Náchodě.

Dnešní Hiroshima je moderním průmyslovým městem. Dominují především stojírenství (výroba automobilů a lodí), elektrotechnika, chemický průmysl s výrobou syntetického kaučuku, potravinářství (zpracování ryb a konzervárenství), dřevozpracující a papírenský průmysl, textil. Významný je přístav. Město je důležitou křižovatkou železniční sítě (je jednou ze zastávek trati Šinkansen s expresy Hikari jezdícími rychlostí přes 200 km/h.). Univerzita byla založena v roce 1949, známá je VŠ se zaměřením na hudbu (strunné drnkací nástroje biwa, šamisen, koto).

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení