Svatý Martin

Tento ostrov, objevený Kolumbem v den svátku sv. Martina, je rozdělen na část nizozemskou Sint Maarten (34km2) a francouzkou (45km2) s názvem Saint Martin. Proč patří ostrov dvěma státům? To je historie sahající až do 17. století.

Holanďané se přeli o každou píď půdy i s Francouzy, a proto se v r. 1648 dohodli, že si ostrov rozdělí. Na protilehlých březích ostrova postavili dva statné muže a dali povel k pochodu. S tím že hranice bude tam, kde se setkají. Muži nesměli utíkat, ale jak zašel Francouz za první kopec, kde ho nebylo vidět, dal se do klusu. Holanďan se zase posilňoval z láhve s truňkem a tak šel pomaleji. Proto dnes mají Francouzi zabráno asi 57% plochy ostrova. Jak jsem slyšel v místní krčmě, tak to podávám. Francouzi dostali severní část ostrova a mohli tak pozorovat pohyb britských lodí kolem pobřeží. Holanďanům připadla jižní část, kde se těžila z mořské vody sůl, tolik potřebná pro nakládání slanečků.

Přál jsem si vidět hraniční čáru. Na cestě do Marigotu, hlavního "města" francouzské části, mně tedy zastavil taxík u malého sloupku a poutač se tu loučil s turisty z jedné strany ostrova a vítal je na druhé straně v jiném jazyku. Jiného rozdílu není. V nizozemské části je velké mezinárodní letiště Princezny Juliany, kde přistávají letadla skutečně z celého světa a "vyplivují" ročně téměř milión turistů. Celý ostrov je i bezcelní zónou s výhodnými cenami zboží z celého světa. A pak tu jsou stále zelené kopečky a přes 30 pláží, největší laguna se sladkou vodou v Karibiku (ale také chutnala trochu slaně, když jsem se v ní koupal), takže turista přejde jen 50 metrů široký pás a může přejít z mořské vody do skoro sladké vody. Blízko je i kotviště všech druhů motorových i plachetních lodí, ráj surfařů a rogalistů, malé letiště pro sportovní letadla a pro spojení s několika okolními ostrovy, které jsou odtud vlastně na dohled v několika směrech. A v městečku je i několik kasin, která jsou jinde většinou zakázaná. Další hlavní činností turistů je najít dobrý restaurant a že jich tu je! Kuchyně kreolská, čínská, evropská, arabská, francouzské lahůdky, dary moře a třeba i "rijstafel", což je holandské koloniální jídlo, které jsem jedl také na Jávě. Jednoduchá "rýžová tabule" tu má vedle rýže (ta je tu zadarmo) ještě 12 misek příloh všeho druhu a plný chod se skládá z 24 misek.

Do Marigotu ve francouzské části se jede kolem laguny. Uličky městečka – spíše osady – jsou nepravidelné, hlavní pobřeží Boulevard de France měří asi 100m a hned za ním je mělký přístav, kam mohou jen malé loďky. Blízko přístavního můstku je stará pevnost, na hlavní příčné ulici Republiky je celá řada malých i velkých butiků, restaurací i jídelen, v bulanžeriích vidíte známé dlouhé kousky bagety. Pojedl jsem v provensálaském restaurantu La Calanque s výzdobou typickou pro Středozemní moře. Na jídelním lístku najdete šneky po burgoňsku, langusty opékané i zapečené v koláči, také kachny v banánové omáčce a zapít to můžete tradičními francouzskými víny.

Po posilnění jedu dále na sever k zátoce Grande Case. Tady je druhá francouzská osada a jezero s letištěm pro hyddroplány. Je odtud krásný výhled na ostrov Anquillu a St. Barthélemy. Osada má jednu větší ulici na nábřeží, opět se vším pro turisty. Jedeme dále okružní cestou na holandskou stranu. Krajina je zde všude pěkná, hned se pozná, že tu prší dvakrát více než na jižních ostrovech ABC. Rostou tu palmy různých druhů, banánovníky, střídají se plantáže. Nízké kopečky pod modrým nebem mají zalesněné stráně. Dostáváme se k salinám, kde se ještě dodnes těží sůl stejným způsobem jako před staletími. Je zapotřebí mít jen plochou zátoku, celoroční dostatek slunce a málo dešťů. Zátoka se předělí nízkými hrázemi, naplní se při přílivu mořskou vodou a pak se nechá "pracovat" slunce. Po vyschnutí se krystalky surové soli shrabovaly hrábly na kupky a nabíraly do pytlů. Dnes je práce zmechanizovaná. Dříve to dělali převážně otroci z Afriky a byla to galejnická dřina. Pracovali od slunka do slunka v rozpáleném rybníku, chodidla rozřezaná od soli a nohy měli omotány hadry.

Středisko nizozemské části ostrova Philipsburg založil v r. 1763 skotský kapitán Philips, který tu obnovil starou pevnost. S pojmenováním ulic to konšelé neměli těžké. Hlavní ulici pojmenovali Voorstraat, tj. Přední a pak zbyla už jen Achterstraat (Zadní). Uprostřed je malé náměstíčko s poštou, několika palmami a 230 let starou budovou policejní stanice a soudu. Budova je dřevěná, obložená vodorovně bíle natřenými prkny. To je vlastně jediná pamětihodnost. Tak se jdu vykoupat. Voda je průzračně čistá a na mnoha místech jsou stěny z korálů, s množstvím ryb a jiných mořských živočichů. Teplota vody neklesá pod 20 °C, což podporuje vodní i podvodní hemžení dočasných návštěvníků i místních kluků. I já jse byl na ostrově několikrát pří častých cestách společností KLM do Jižní Ameriky. Odtud jsem letěl i na dva zbývající ostrovy, ležící jižně: na Sabu a Svátý Eustatius.

Svatý Martin
Saba
Svatý Eustatius
Tři severní hvězdy Nizozemských Antil

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení