Přírodní rezervace Nahal David v oáze Ein Gedi

“Haló, pánové, nechcete se svézt? Mám právě tři místa volná a jedu do Ein Gedi” hlasitě na nás volal nejprve hebrejsky, potom lámanou angličtinou řidič šerutu, speciálního taxíku pro deset lidí a živě při tom gestikuloval. Aleš, Poly a já jsme odpočívali na zasklené klimatizované terase pod lanovkou vedoucí na Masadu. Před malou chvílí jsme se pěšky vrátili z prohlídky Masady a morálně i fyzicky se připravovali na pětikilometrovou cestu pouští na křižovatku hlavní silnice do Ein Gedi, kde jezdí pravidelně z Eilatu autobus. “To se nedá odmítnout, jedeme”, řekl jsem a vyskočili jsme jako jeden muž.

“Kamazola - za kolik? “ Realisticky zareagoval Aleš po zkušenostech z půlnočního taxíku a byl připraven opět na hebrejský smlouvací rituál.
“Třicet pět šekelů” odvětil řidič a mávl rukou “ pojďte, jedeme!” “Kdepak, to je moc, deset ”, rutině spustil Aleš, “ sedíme v klimatizované terase, je nám dobře, počkáme si na autobus anebo půjdeme pěšky”, s úsměvem pokračoval a nadhodil si batoh na záda.
“Dvacet pět”, stejně pohodově kontroval řidič. Chvíli spolu povídali, mávali rukama, mlčeli, přemýšleli, smáli se, opět zrychleně mluvili, nakonec se začali plácat po zádech. Byl to opět smlouvací koncert, který jsem už poněkolikáté pozoroval u Aleše. Viditelně jej baví a je v něm mistr. Začíná se mi to líbit i když našinci to jde dost na nervy.
Najednou se Aleš otočil k nám: ”Nastupte si, jedeme za 15 šekelů. Chtěl jsem to dotáhnout na mých deset, ale je fakt dobrej, to se musí ocenit!”
Naložili jsme krosny i sebe do plného, příjemně podchlazeného šerutu a ujížděli ke břehům Mrtvého moře zpět do Ein Gedi, kde jsem se předevčírem poprvé seznámil s “mrtvou vodou” V plastikových lahvích v obalech jsme měli každý zásobu studené “živé vody”, nezbytný doplněk cestování po Izraeli. Vysoké noční a denní teploty a sálající slunce mohou cestovatele dehydratovat dřív nežli se naděje.
Ein Gedi nebo také En Gedi či Ejn Gedi - Kozí pramen -, je stará biblická oáza ležící v jižní části Judské pouště na břehu mrtvého moře. Na místě oázy v roce 1958 z původně vojenského tábora byl vybudován dnes velmi prosperující kibuc, pěstující datle, banánovníky, pomerančovníky a další subtropické ovoce. V kibucu je možné ubytování ale také koupání v bazénu či léčení v teplých sirných pramenech. Obdivovatelé kaktusů s překvapením mohou shlédnout záhon v parku osázený velkými rostlinami v desítce druhů.
V nepřístupných jeskyních a roklích v blízkých vápencových pouštních horách se v biblických dobách skrýval David před hněvem krále Saula. Později zde došlo i k jejich vzájemnému usmíření. Oáza je napájena jediným sladkovodním zdrojem celé oblasti - Davidovým potokem ( Nahal David ) a potokem Arugot ( Nahal Arugot ). Pro přírodní jedinečnost a unikátnost oázy v absolutně vyprahlých mrtvých horách Judské pouště patří prameny a hluboké, rozeklané kaňony potoků k nejvýznamnějším rezervacím Izraele. Je zanesena i do Světového seznamu chráněných území OSN.
Šerut nám zastavil u vchodu do rezervace. Opět nás ohromilo více jak čtyřicetistupňové vedro při výstupu z pojízdné chladničky. Vlevo od vchodu je malý bufet s několika stolky. Kupujeme si vychlazení dánské pivo v plechovce. Kluci vytahují miniaturní plynový vařič a během několika minut se line vůně gulášoví polévky po okolí. Kdepak, ochutnat nedáme nikomu, není to košér!

Do přírodní rezervace “En Gedi Reserve”, která byla zřízena v roce 1971 na rozloze 1 400 ha, vstupujeme bránou u srubu, kde je možné získat prospekty, mapy a další nezbytné informace. Po zaplacení vstupného jsme za branou rezervace. Nejprve procházíme stezkou mezi palmami, později nízkými trnitými keři a stromy. Stezka kopíruje vyschlé řečiště, které se ostře a hluboce zařezává do vyprahlých žlutobílých hor. Mezi balvany a stěnami kaňonu se zvyšuje teplota a potřeba neustálé pití. Ne nadarmo u vchodu připomínají strážci rezervace, zda jsou návštěvníci vybaveni pitnou vodou. V rezervaci je síť značených stezek, jež jsou zakreslené i v orientačním plánku i v mapkách. Náročnost se ovšem různí a některé treky jsou značně obtížné a na jejich zdolání je potřeba celý den. Je zde plno jeskyní, vodopádů a jezírek, i když nad kaňonem po obou stranách je poušť, bez stopy zeleně. Je to malý zázrak - nakonec jsme v biblické zemi!
Zeleň se nachází pouze podél vody a u vodopádů, kde vytváří až dojem tropické džungle. Mnohametrové závěsy kapraďorostů a mechů tvoří zelené stěny v mlžné tříšti padajících vod Davidova vodopádu. Rezervací probíhá severní hranice rozšíření tropických a subtropických dřevin společně s pouštní květenou mediterrání oblasti. Vyskytují se zde tzv. egyptské oříšky ( Moringa peregrina), podél jezírek jsou husté porosty papyru a bambusu. Plno ptáků krouží neustále nad kaňonem či poletují kolem houštin a oživují celý kaňon. Vyskytují se zde četní dravci včetně orlů, supů. Ornitolog si zde přijde určitě na své.
Aleš vyfotografoval skupinu kozorožců núbijských, jak vystupovali po kamenné suti nad kaňonem a několik damanů kapských. Ti nám přebíhali přes stezku a schovávali se mezi velké bílé balvany, jakoby si s námi hráli. Velmi milá zvířátka. Já se věnoval fotografování rostlin a celkových pohledů. Podle prospektů se tu vyskytuje i hyena a leopardi! Cítili jsme se tu jako v obrovském tropickém skleníku. A ne v malé oáze uprostřed pouště na dně nejhlubší propadliny světa.
Asi po dvouhodinové prohlídce jsme se rozhodli, že vyjdeme po prudce odbočující stezce vzhůru na hranu kaňonu. Výstup byl stále namáhavější vzhledem k velmi vysoké teplotě a sálajícím, rozpáleným skalám. Místy ve skále podél stezky široké tak právě na šířku nohy byly příchytné řetězy a ocelová lana. Když jsem se chtěl přidržet, spálil jsem se! Chvílemi se o stezce nedalo ani hovořit, jen jsme tušili, či instinktivně dávali nohy do výstupků a chytů, jinde zase jsme přecházeli suťové kužele, někde byly vytesané schody. Byli jsme absolutně propocení a co hůře, docházela nám voda. Stín nebyl nikde a ani naděje nějakého ochlazení. Najednou vysoko nad námi mezi dvěma skalami byl vidět skalní oblouk. Tam, v úzkém asi metrovém stínu jsme si sedli a studovali mapku dalšího postupu současně s hodinkami, které neúprosně ukazovali půl čtvrté. Ani průvan, který tu přece jenom trochu byl, nás neochladil. Teploměrem jsem naměřil 52 stupňů C! Protože čas neúprosně ukrajoval odpoledne, vody jsme měli málo, nakonec jsme dospěli k rozhodnutí se vrátit. Naposledy jsme se rozhlédli: nádherná temná hladina Mrtvého moře vlevo, vpravo za námi jen hory a poušť. Pod námi jako z letadla jsme viděli oázu a plantáže kibucu Ein Gedi.
Pohoří Moab na jordánské straně Mrtvého moře tvořilo červenohnědou kulisu. Tam někde je proslulá nabatejská Petra . Sestup dolů do kaňonu nebyl o mnoho jednodušší, spíš horší.
Dole jsme se vrhli do mělkého asi třímetrového okrouhlého jezírka obrostlého bambusovou houštinou a jak jsme byli oblečení, tak jsme si do něj lehli. Skutečně osvěžující a kupodivu chladivá voda byla úžasným umocněním pocitů, které jsme měli z návštěvy této rezervace. Leželi jsme na zádech v jezírku pozorovali okolní vyprahlé hrany kaňonu a modrou oblohu nad námi.

Ein Boqeq
Cesta podél Mrtvého moře v létě je úžasná, ale i dost jednotvárná. Z jedné strany temná hladina moře a bílé , zasolené kamenité pláže v mlžném oparu a v pozadí jsou občas vidět siluety hor v Jordánsku. Z povzdálí zdánlivě krásné pláže jsou prázdné, bez lidí. Ze strany druhé, rozervaná údolí, strže, vádí a poušť. Jen sem tam se objeví strom či keř opuštěně stojící v mrtvé krajině.
Jezdit sem na delší rekreaci není ten nejlepší nápad.
Tíživé vedro, olejovitá, hustá slaná voda plná rozpuštěných solí láká pouze zvědavce a lidi, kterým kupodivu toto prostředí pomáhá léčit a zbavit je všech možných kožních nemocí a problémů. A právě do nově budovaných letovisek přijíždějí turisté poslední dobou v nebývalém množství. Odhaduje se počet kolem půl milionu ročně.
Jedním z nových lázeňských center vybudovaných v posledních létech je Ein Boqeq.
Výškové hotely zde rostou jako houby po dešti. V nich se setkávají pacienti s kožními problémy z celého světa.
Právě v pouštním prostředí je voda tím hlavním motorem, který udržuje uměle celou překrásnou zelenou oázu při životě. Je až neskutečné, když po několika hodinách jízdy žlutohnědou krajinou se přijede sem a po obou stranách silnice je najednou sytě zelený trávník, palmy a množství kvetoucích keřů, květin. Všude, až hýřivě vytéká voda z různých zavlažovačů, podzemních zavlažovacích systémů.
Linkový autobus Jeruzalém – Eilat tu má asi dvacetiminutovou zastávku. Vystupujeme z příjemně vychlazeného autobusu do pořádného vedra. Je sice vpodvečer, ale ze všech skal, silnice, budov sálá horký vzduch. Na nedaleké pláži je plno starších lidí provádějících pravidelné lékaři předepsané koupele v olejovité vodě Mrtvého moře. Prakticky nic jiného kromě lázeňských hotelů a několika obchodů tu není.
Opodál stojí skupina vojáků, nedbale se opírají o své zbraně a popíjejí kolu. Zaujal mne jejich terénní vůz značky Hammer, pověstné auto, které projede všude každým terénem.
Důstojník, když viděl můj zájem o auto, které se ježilo kulomety na všechny strany, popošel k nám. No, snad nebudou problémy, pomyslil jsem si a pokračoval jsem v prohlídce. Aleš udělal pár obrázků a prohlížel si zbraně.
“ Prohlížíte se naše auto a kulomety? Dívám se na vás , asi vás to zajímá? Ne?” Když jsem mu odpověděl, že ke zbraním mám hodně daleko, ale že je to zajímavé , k našemu překvapení dodal:
“Jestli chcete, podívejte se i dovnitř, ale na nic nesahejte. Kulomety jsou nabité ostrými.”
Usmál se a otevíral dvířka od Hammera a pokynul, abych nastoupil.
Aleš zatím hovořil s ostatními vojáky. Byli překvapeni, odkud jsme. Dva z nich se přiznali, že jejich rodiny pocházejí z Polska.
Šofér linkového autobusu zahoukal a my se museli s vojáky rozloučit. Vůbec by mne nenapadlo, že budu sedět ve vojenském plně vyzbrojeném autě a k tomu ještě v zemi, kde zbraně bohužel zdaleka neutichly. Jen těžko jsem si představoval obdobnou situaci u nás.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice