Čierny Balog

Údolí kolem Černého Hronu bylo ještě v 15. století prakticky liduprázdné. Všude kolem jen ohromné, neprostupné lesy kam jen tu a tam zavítala lovecká družina uherských králů ze Zvolenského hradu. Jejich návštěvy byly ale tak řídké, že toho na konci 15. století využili valašští pastevci a začali pronikat na tato území se svými stády ovcí a koz. Aby pro ně zajistili pastvu, tak vypalovali a káceli do té doby nenarušené pralesy.

Konec tomuto jejich řádění udělal až rakouský královský erár roku 1545, když potřeboval zajistit dostatek dřeva pro doly v Banské Bystrici. Místní obyvatelé uměli kácet stromy, ale neměli žádné zkušenosti s jejich dopravou. Vídeň proto poslala do oblasti lesníky ze Štýrska a Solnohradska, kteří začali stavět v údolích suché a mokré smyky, a na řekách vodní díla umožňující splavovat dříví.

Řeka Čierny Hron dostala své jméno podle barvy své vody. Na dně řeky bylo množství humusu, který odnášely přívalové vody, a tak se barva řeky jevila jako úplně černá. 

Pověst vypráví, že mezi prvními kdo se v těchto místech usadil, byl dřevorubec Schwandtner, který přišel z Alpských zemí i s početnou rodinou a zalíbilo se mu v místech, kde se do Černého Hronu vlévala bystřina protékající Velkou dolinou. Pak se do těchto míst přistěhoval i dřevařský mistr se svým skladem. Nově vznikající osada dostala jméno Krám a stala se výchozím bodem pro vznik všech dalších dřevařských osad na Černém Hronu.

Potřeba dřeva byla velká a tak do oblasti přicházelo za prací stále více lidí. Jižní okraje Slovenska byly v té době ohroženy tureckým nebezpečím a tak nejvíc nových přistěhovalců pocházelo právě odtud.

Existenci těchto osad v 16. století jednoznačně dokládá dopis tureckého Karmana Agu z Jágra napsaný 5. května 1573 v kterém žádá od pohronských obcí vazalský poplatek. První oficiální zprávy jsou pak z roku 1607. To služební pokyny pro lesního šafáře ustanoveného Rudolfem II. v Brezně mu ukládaly: "Kontrolovat hospodaření čtyř dřevorubeckých mistrů v osadách Beňuša, Krám, Kamenistá a Osrblí, aby se udělal konec podvodům a sporům při vyplácení mezd a naturálních požitků". 

Samotná osada Balog vznikla údajně na místě, kde nějaký Ján Auxt nakácel velké množství stromů. Klády pak spustil do údolí, ale toto dřevo sám nezužitkoval a zůstalo ležet na velké hromadě. Dřevo, břevno se německy řekne Balk. Německé Lage, Lag - liegen znamená ležet, takže spojením těchto dvou výrazů na Balklag vzniklo označení pro místo kde leží dřevo. V mluvené řeči se pak Balklag změnil pravděpodobně na Balog. 

Jednotlivé osady v údolí dostávaly svá jména podle přírodních vlastností jednotlivých lokalit, případně zvířat které tam žily nebo podle svého umístění. Tak osada Závodie ležela vůči Balogu za vodou - na druhém břehu řeky, podobně vznikly osady Dobroč, Dolina, Medveďovo, Vydrovo.

Splavovat dřevo se ale dalo jen když byl dostatek vody a to s tím jak rostla poptávka už zdaleka nestačilo. Překotný rozvoj techniky dorazil nakonec i do údolí Černého Hronu. Návrh na stavbu lesní železnice byl předložen v roce 1901 a ještě v tom samém roce se započalo s vytyčováním její trasy z Hronce do Čierneho Balogu. 

Se stavbou se začalo v dubnu 1908 a záhy již údolím Černého Hronu vedly první koleje s rozchodem 760 milimetrů. Do konce roku 1908 byl položen první úsek tratě v délce 10,7 km a v lednu roku 1909 po vykonání "komisní dopravně právní pochůzky", což by se v dnešní terminologii dalo nazvat asi jako kolaudace, byl na tomto úseku zahájen provoz. 

Jednotlivé tratě této lesní železnice se postupně stavěly do všech přilehlých údolí až celková jejich délka dosáhla 131,98 km. Píšťaly parních i motorových lokomotiv tahajících vlaky s dřevem se v údolích kolem Čierneho Balogu ozývaly téměř osmdesát let, ale železnice se stávala nerentabilní a tak v roce 1982 byl její provoz zastaven. 

Díky nekonečné řadě nadšenců ale vláček jezdí znova. Tentokráte už nevozí dřevo, ale jezdí s turisty. Od května do září, každý den spojují hrkotavé vláčky Hronec s Čiernym Balogem. Když v Balogu přestoupíte, dostanete se vláčkem až do doliny Vydrovo k lesnickému skanzenu.

Lumír Pecold