Berberská horská vesnice Chenini

Tataouine byla kdysi malá, naprosto nevýznamná oáza v jižním Tunisku, jakých je v této oblasti celá řada. Ovšem v něčem se přece jenom lišila. V roce 1912 si zde postavili kasárna vojáci dnes již legendární Francouzské cizinecké legie. A tak se z malé oázy stal na příští desetiletí poměrně důležitý vojenský tábor s vojenskou posádkou Bataillon d´Afrique.

V divokém vyprahlém a hornatém okolí Tataouine jsou desítky ksur (ksar je j. č.), neboli opevněných berberských vesnic. Hornatá a skalnatá krajina vytvořila dokonalé předpoklady pro úkryty a dávnou výstavbu pevností v nichž odolávali Berbeři divokým arabským nájezdům a chránili své rodiny a svůj svérázný způsob života. Vesnice jsou postavené většinou na kamenných terasách podél vrstevnic pod vrcholy rozeklaných vápencových skal, nebo vysoko na jejich vrcholech jako orlí hnízda. Uprostřed vesnice, nejčastěji na nejvyšším místě se stavěly sýpky, které byly zásobárnou potravin, obilí a byly doplňovány v průběhu roku tak jak se sklízela úroda. V době nájezdů a nebezpečí se do sýpek vystavěných i v několika poschodích jako klenuté komůrky ve včelím plástu, ukrývali vesničané v poslední fázi záchrany. Opevnění sýpek bylo zesílené z vnějšku ucelenou mohutnou hradbou a staly se ve většině případů téměř nedobytnými. 

Jednoho dne jsme se vypravili do nejnavštěvovanější berberské horské vesnice Chenini abychom spatřili na vlastní oči zajímavé stavby, velice často vyfotografované jako upoutávka v lákavých prospektech cestovních kanceláří.

Vytahuji z batůžku plastovou láhev s vodu a zaháním stupňující se žízeň a dívám se skrz zaprášené okno. V autě se už trmácíme několik hodin. Okolní krajina je na první pohled jednotvárná, kamení, horské hřebeny, vyprahlá suchá hnědá, žlutá či bílá půda, písek, štěrk. Občas se mezi tím vším objeví trsy nějaké přeschlé suchomilné asi půl metru vysoké rostliny a v dálce v malé úžlabině jako z jiného světa dokonce i několik datlových palem. Vyschlá kamenitá řečiště, vádí, jsou místy přehrazena dovedně seskládanými hrázemi z balvanů, patrně pro delší zadržení vody. Většinou v blízkosti takových hrází rostlo několik palem, ale široko daleko není živé duše, ani nepatrný náznak, že by tu někdo někde bydlel. Podobné krajiny, pouště vůbec mne vyloženě fascinují, jsem jimi posedlý.

Přímo před námi se vynořila naprosto přesná pyramida, skoro jako někde v Egyptě. Ne, není to nějaký klam či přelud ani dílo dávných stavitelů, ale sklaní hříčka přírody, prostě pyramidový skalní útvar. Skály se přibližují po obou stranách silnice, vjíždíme do kaňonu a cesta, která doposud byla přijatelně široká se najednou užší a je samá serpentina. Začínáme stoupat, motor dýchavičně hučí, je teplo. Blížíme se do horské opevněné berberské vesnice Chenini. 

V okolí Tataouine, zejména jižněji v Djebel Abiot je mnoho podobných Berberských opevněných vesnic jako je Chenini, ale jen některé z nich jsou turisty hojně navštěvované. Raději bych jel tam, kde nikdo není, nebo které jsou málo známé. Dnes to není bohužel možné, snad až sem pojedeme sami a uděláme si vlastní program.

Berbeři byli na vrcholu své vojenské a politické síle právě v době, kdy do země pronikli Arabové. Roku 683 úspěšně zastavili Berbeři jejich postup proti byzantinským jednotkám v bitvě u Tahuda.

Následně dobyli Kairouan jež se stal do roku 689 jejich základnou krátkého berberského království. Následovali další a další nepokoje v jejichž čele byla legendární vdova po kmenovém vůdci z hor Aures v Alžírsku Al - Kahena, která v čele vojsk porazila v bitvě roku 695 Hassana bin Nooman u Tabesse a zahnala arabské armády až ke Gabésu. Arabové ji porazili až v roce 707 v bitvě u El – Jemu. Poté následovala více jak 250 let bojů, které skončili až koncem 10. století. A právě z tohoto období se datují četné unikátní opevněné horské vesnice v okolí Tataouine, které se stali velkou atrakcí dnešního Tuniska.

Berbeři se totiž postupně stáhli z rovin a pouští do hor, kde si na jejich vrcholcích vyhloubili jeskyně a skalní příbytky, postavili kamenné hráze a domy tak dokonale, že naprosto splynuly s okolními hnědými vrcholky rozeklaných hor. Maskování bylo tak přirozené, že Arabové, kteří pronikali dál do krajiny si většinou těchto opevněných vesnic ani nevšimli. A pokud ano, vesnice byly dokonale chráněné a prakticky nedobytné.

Podobná naprosto nenápadná obydlí, ale vyhloubená v zemi si zase Berbeři vybudovali v okolí Matmaty.

Vyjeli jsme na plošinu mezi vysokými skalními útvary, pustá, hnědobílá krajina se trochu otevřela, když na jeden kopec před námi ukázal řidič:

„Už jsme tady. Tamhle před námi je vesnice – Chenini, vidíte?“ A rozesmál se, když viděl, že nic nevidíme. Ať jsme napínali zrak sebevíc, viděli jsme jen velkou vápencovou horu s rozervanými zvětralými skálami, rýhami, zářezy. Až když jsme byli přímo pod ní, tak jsem jenom mohl tušit, když jsme věděl o co jde, že ty temné nepravidelné skvrny, stíny či trhliny by mohlo být obydlí horských Berberů. 

Dovedu si představit, jak utrmácení, unavení a žízniví arabští bojovníci na koních v tlupách pátrají po Berberech, celé týdny a měsíce se pohybovali v naprosto jednotvárné kamenité pouštní krajině a nespatřili jediné jejich obydlí i když jezdili kolem nich, nebo vlastně pod nimi. Ve své představě vidím i jejich obrovské překvapení, když se ve skalních rozsedlinách na ně spustila lavina kamení a vrhli se na ně stovky Berberských bojovníků. Arabové neměli šanci. Asi si časem uvědomili a přestali v těchto odlehlých končinách Berbery tak úporně pronásledovat. Berbeři se svými početnými rodinami se dokonale uměli přizpůsobit velice tvrdým přírodním a životním podmínkám a vlastně přežívají zde dodnes.

Po úzké kamenité neustále se klikatící silničce jsme obejeli horu z druhé strany. Tam překvapivě tvořila dva vrcholy a mezi nimi svítila bílá mešita, hluboko dole se rozevíral široký kaňon s vyschlým kamenitým vádí a několika desítkami zaprášených palem. Vádí neboli wadi je suché údolí v aridních oblastech, kterým protéká voda většinou po zimních a jarních deštích. Ústí do řeky, nepravidelných sezónních jezer nebo do moře, některá také zanikají v bezodtokových depresích. 

Protilehlou stranu opět tvořily vysoké skalnaté rezavě šedé vápencové hory. Teprve nyní jsme s úžasem zpozorovali obrovskou vesnici vystavenou na obou vrcholcích hory. Vrchol hory, nebyl přirozeným útvarem, ale celý důmyslně přebudovaný na sklaní obydlí, klenuté sýpky zvané ghorfy a pevnosti ksar, propojené úzkými stezkami s hrázemi a nespočetnými schody.

I když se Berbeři za staletí úplně přizpůsobili arabskému způsobu života a kultuře, přesto si právě zde na jihu Tuniska zachovali své původní tradiční zvyky, kulturu i jazyk i s některými dialekty.

Chenini bylo postavené v roce 1143 mezi dvěma vrcholy vápencové hory.

Horská vesnice je opravdu velká, rozkládá se nejenom do výšky, ale i do šířky celého kopce terasovitě po vrstevnicích. Vzhůru vedou početné strmé, úzké stezky, všelijak se klikatící nad prudkou strží pokrytou kamennou sutí a všude přítomnými odpadky, občas proložené nějakým kamenným volně položeným schodem.

Jak stoupáme výš, k prvním kamenným obydlím, rozevírá se pod námi stále širší pohled do skalnaté pouštní krajiny. Podobné stoupání takovou úzkou, prašnou a kamenitou stezkou, ale pozdě v horké v noci jsem zažil při spěchu na Masadu na březích Mrtvého moře v Izraeli, abychom stihli východ slunce nad Negevskou pouští. V některých vápencových balvanech a menších kamenech jsou patrné zbytky zkamenělých drobných ulit měkkýšů. Ten nejhezčí si dávám do batůžku, který podobnými suvenýry se už začíná pěkně naplňovat a také pronášet. V kolmé vápencové skalní stěně jsou vytesané různě velké místnosti a před nimi maličké dvorky ohraničené zdmi z velkých balvanů jež tvoří z obydlí malou pevnost. Vstup do nich je chráněný velice starými, ale nádhernými prkennými nízkými vrátky s kováním. Téměř žádná vrata, sestavená ze silných ale značně omšelých prken nejsou stejná, liší se nejen vyřezávanými jednoduchými ornamenty, ale i důmyslnými zámky či systémy na jejich zavírání či kováním. Některá obydlí jsou prázdná, nebo částečně zřícená a pobořená. V mnohých ale stále žijí celé početné rodiny. Na dvorcích je zpravidla hromada větví a různého dřeva, kanystry a barely s cennou vodou, kterou nosí místní obyvatelé stovky metrů hluboko z údolí až do těch nejvyšších obydlí. Někde je i přivázaný osel s otepí nějaké trávy. 

Konečně jsme se dostali strmými stezkami na o málo širší hlavní cestu vedoucí po vrstevnici kolem desítek skalních obydlí až téměř k sedlu ve kterém stojí bílá mešita.

Na malinké šikmé ploše u skály byl u starého rezavého sudu přivázaný osel. Z vrátek vyšla asi desetiletá holčička černým s hlavou ovázanou černým šátkem a v červené dlouhé sukni s otepí suché trávy v náručí. Jak mne uviděla, vykřikla, odhodila otep a utíkala zpátky za vrátka. Než jsem se vzpamatoval opět je otevřela a spolu s ní vyběhlo asi pět či šest ušmudlaných malých okatých děvčátek i chlapců. Jeden přes druhého nastavovali špinavé ručky a francouzsky prosili o dináry. Vím, že to nemám dělat protože se jich budu obtížně zbavovat, nakonec jsem měl zkušenosti z jiných zemí, ale když jsem viděl tu pustotu kolem a způsob života který se zde nezměnil za posledních pár století, bylo mně jich najednou líto, sáhl jsem do kapsy v níž cinkalo pár mincí. Hned jsem vystřízlivěl, protože nastala mela, děti se staly dotěrnějšími a drzými, snažily prohmatávat moje kapsy, křičely, prosily. Naštěstí mne zachránila jiná útlocitná dáma, Němka, sáhla do kabelky a v ruce naprosto amatérsky a nezkušeně držela peněženku. Bylo mně jasné, že se dětí docela rychle zbavím. Všichni se totiž vrhli na ní a jejího partnera.

I když je v Chenini dole u silnice škola, určitě do ní nechodí všechny děti a tahle skupinka patřila asi mezi ně. Prostě vydělávají peníze na turistech, kteří stále častěji a ve velkém množství přijíždějí do této nejznámější berberské opevněné horské vesnice v zemi. Vůbec řada místních obyvatel využívá v posledních létech stále stoupající zájem turistů a ukazují jim svoje kamenné příbytky za několik dinárů, nebo provádí turisty po stezkách či nabízejí berberskou keramiku sejnane, koberce a ručně pletené oděvy. Pro většinu to je jediný finanční příjem, ale vzhledem k tomu, že tu projdou stovky a možná i tisíce zvědavých turistů, nemusí to zase být až tak zanedbatelné.

Stezka zase stoupá vzhůru, přechází v dlouhé málo udržované prošlapané schodiště a dostávám se až k bílé mešitě. Ze sedla je nádherný pohled hluboko dolů na druhou stranu do nekonečné kamenité pouště v pohoří Dahar. V dálce mezi skalami se bělá malá stavba s kupolí, prý je to hrobka nějakého dávného významného učence, jak slyším poznámku směřovanou ke skupince starších Francouzek od jednoho ze samozvaných průvodců oblečeného v burnusu, stojících u mešity a hned po informaci natahují ruce pro bakšiš. Dámy ani neví, do kterých rukou tu minci mají dát a tak za všeobecného křiku podarovávají snad každého, kdo ji má napřaženou. Ale když k celému hloučku přicházejí opět malí kluci a také žadoní o peníze, to už dámy s kategorickými gesty nepříliš úspěšně, ale o to rychleji ustupují. 

Na kamenné zdi z volně poskládaných přitesaných balvanů jsou rozvěšené nádherné, barevné koberce s jednoduchými vzory a houně se zářivými barvami nazývanými kilim a megoum. Líbí se mně, ale moc si je raději neprohlížím, nechci vzbudit sebemenší zájem. Fotku si udělám támhle z té zídky o něco výš. Několik prodavačů totiž ostřížím zrakem sledují každý můj pohyb. A už na mne s úsměvem naléhají pro jistotu v několika jazycích.

„Ne, nemám peníze, nechci nic kupovat“, říkám rozhodně francouzsky a rychle bez viditelného zájmu vcházím do uličky směřující vzhůru do kopce mezi další stavby. Něco za mnou ještě křičí, ale to už mne nijak nevzrušuje.

Procházíme kolem kamenných zdí a stoupáme mezi budovami úzkou cestou opět vzhůru, na druhý vrchol hory, který je celý obestavěný snad stovkami obloukovitě zaklenutých sýpek - ghorfů tradičně postavených na nejvyšším místě celé ksar - opevněné vesnice. Jsou to nádherné stavbičky nalepené vedle sebe i na sobě v několika řadách s větracími okny a prastarými původními vrátky a dvířky opět s různým kováním. A se spletí miniaturních složitě postavených schůdků vedoucích ke každé jednotlivé sýpce či skladišti potravin. Mnohé jsou polorozbořené, nikde není vidět, že by se nějak rekonstruovaly či opravovaly. Je to velká škoda, ale snad se časem přece jen něco opraví. Propadám fotografickým orgiím, ale jak pozoruji, nejsem sám. Dva pánové, ověšeni fotoaparáty a stativy lezou krkolomnými schůdky a vyhledávají ty nejzajímavější pohledy a záběry. Vzájemně si vyhovujeme a uvolňujeme si vyhlédnutá místa a fotíme a fotíme…

Při pohledu dolů, vidím do jednotlivých prostých obývaných dvorků. V několika sedí starší ženy v tradičních šátcích – bakhoung se jim prý říká a míchají něco ve velkých hliněných či kameninových nádobách. Až hluboko dole v údolí pod řadami kamenných domů je vidět prašná silnice, po které jsme přijeli a kolem moderní restaurace postavené pouze pro občerstvení turistů, se pomalu sjíždějí terénní vozy a autobusy s dalšími turisty. Chenini je opravdu krásné, ale už příliš zaplavené turisty. Kolem restaurace za níž z břehu vádí vykukují vrcholky několika palem a obrovských agáví a nedaleké školy je postaveno několik obchodů se suvenýry a novějších budov. Kolem na stráních je už jen staré Chenini.

Je něco po poledni, slunce nemilosrdně pálí a přijíždějící terénní auta nepříjemně zviřují jemný žlutý písek. Ze sousední školy, velké bílé budovy, vyběhla skupinka dětí. S aktovkami na zádech se rozprchli po stezkách a jako mravenci se šplhají domů, do prastarých kamenných obydlí vytesaných jejich předky před několika staletími. I když mají ženy Berberů zcela jiné, nesrovnatelně svobodnější postavení nežli jejich arabské protějšky, je naprosto samozřejmou věcí, že většinu domácích prací a mnohdy velice těžkých musí zastat sami. Muži příliš nepomáhají, mají své „mužské“ práce a těch se přísně a důsledně drží. Viděl jsem ženu táhnoucí po strmé stezce velký těžký kanystr s vodu, její muž seděl před domem na velkém balvanu a kouřil. Bez viditelného zájmu se díval jak dlouho a těžce stoupá po štěrkovité úzké vyšlapané cestě vysoko vzhůru ke druhé terase. Když došla až k vrátkům, aniž by vyndal cigaretu z úst se zvedl a kupodivu jí je otevřel, ale opět si unaveně sedl a pokračoval v kouření.

Na parkovišti kolem nové, z červených kamenů a cihel postavené a téměř přeplněné restaurace stojí zaparkovaných asi pětadvacet bílých terénních aut, která vozí turisty na několikadenní výlety v terénu po pouštních oázách a ksarech. Po prohlédnutí Chenini se tu cestovatelé naobědvají, občerství a odjíždějí dál do pouště a hor. Další auta přijíždějí, jiné už odjíždějí. Je tu docela velký ruch o kterém se před stovkami, desítkami nebo i před několika lety obyvatelům v Chenini ani nesnilo. Ještě nedávno to byla nenápadná zapadlá horská berberská vesnice ve skaliskách na kraji Velkého jihu. Ale to už dnes neplatí, protože je to možná jedna z nejfrekventovanějších a nejnavštěvovanějších vesnic v celé oblasti. Hromadná turistika dorazila i do těchto odlehlých končin.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice