Vikingové

Jak jistě každý ví, skandinávští agresivní bojovní mořeplavci pocházeli od fjordů a zálivů dnešního Norska, Švédska a Dánska. Podle slova záliv - vik si dali své jméno Vikingové. V 8.-11. století n. l. se vydávali na "viking", loupeživé výpravy do mnoha evropských zemí.

Z hlediska etnického původu byli součástí severní větve Germánů. Na dnešním německém území byli známí jako Ascomani (jasanoví muži od materiálu, ze kterého si vyráběli své lodě), ve Francii se jím říkalo Normané, ve východní Evropě Varjagové. Slova Vikingové a Normané ale mají jiný význam. Normané jsou potomci Vikingů, kteří se usadili v severní Francii - v Normandii, smísili se s místními obyvateli, přijali křesťanství a později ovládli Island, Faerské ostrovy, Skotsko, Anglii i Irsko a již k severní Americe patřící Grónsko i některá území ve Středomoří. Podnikali vojenské výpravy proti arabské říši, vytvořili Sicilské království, vytvořili východní a jihovýchodní obchodní cesty Ruskem do Byzance.

Tito odvážní mořeplavci používali k plavbě otevřené veslice s malým ponorem bez palub - drakkary (jméno dostaly podle vyřezané dračí hlavy na přídi lodě) nebo snakkary (na přídi lodi byla hlava hada). Na loď se vešlo až sto bojovníků. Menší lodě pro přepravu zboží a obchod se nazývaly knarr.

Vikingové byli vysocí asi 170 centimetrů, světlé pleti s plavými nebo rusými vlasy a vousy, většinou modroocí. Žili většinou v osamělých zemědělských usedlostech, kde byli vhodné přírodní podmínky a kde si dokázali vypěstovat obilí (oves, ječmen, pšenici i žito), chovat skot, prasata, ovce a ulovit dostatek potravy (ryby, tuleně aj.). Přes zimu si muži vyráběli nástroje, se kterými pak v příhodné době "vyráželi za obchodem". Jejich předností v boji byla disciplinovanost vzhledem k vzájemným přátelským vztahům mezi členy posádek, pohyblivost a moment překvapení. Často útočili proti přesile v klínovité formaci, na jejímž hrotu byli nejlepší nejodvážnější bojovníci, kteří nikdy neustupovali. A pokud bojovník padl, byl podle severské mytologie odvezen krásnou valkýrou (v germánské mytologii bojovná panna provázející padlé hrdiny do Walhally). Na smutečním místě se jedlo, pilo, hodovalo a cvičilo v boji. Mrtvé tělo významného bojovníka bylo spáleno na hranici nebo na lodi na moři. Pokud Viking zemřel přirozenou smrtí na nemoc nebo stářím někde "v posteli", čekala na něj mrazivá, nevlídná říše bohyně zesnulých - Hel (byla napůl živá, napůl mrtvá - horní polovinu těla tvořila nádherná žena, dolní polovina od pasu dolů měla podobu hrůzné kostry). A k ní bojovníci nechtěli, proto se nebáli smrti v boji, naopak boj vyhledávali a to i staří muži.

Vikingové uctívali staré severské pohanské bohy, které dělily na dvě skupiny. Většina byla označována jako Ásové. Sem patřili např. Odin - otec bohů (mudrc), bůh války (neohrožený bojovník), bůh poezie a moudrosti, Thor - bůh hromu, Odinův syn, Frigg - bohyně zrození, manželka Odina, Baldr - bůh krásy, Odinův syn, velmi chytrý a mírumilovný žijící v nebi, Loki - napůl bůh, napůl ďábel, schopný převtělení ve zvíře či hmyz, Tyr - bůh čestného boje, spravedlnosti a přísahy; menší skupinu tvořily Vánové.-Mezi ně patřil např. Njörd - bůh moře a větrů, manžel Skadi - bohyně zimy, Frey - bůh zdraví, bohatství, míru a přírody, dvojče bohyně Freyi. Freya byla bohyní lásky a krásy se schopností předpovídat budoucnost.

Vikingská společnost se dělila na tři hlavní stavy a král. Nejnižší skupinou byli otroci. Neměli žádná práva. Druhou skupinou byli sedláci, k nim patřili řemeslníci a válečníci. Ti byli svobodní a mohli podnikat válečné výpravy. Nad sedláky byla vrstva jarlů - velkostatkářů. Dalo by se říci šlechta s majetkem i určitým vlivem. Nad nimi byl král, volený náčelníky. Jeho moc byla omezená mocí lidu (shromážděním svobodných mužů Thingu). Mimořádný význam pro Vikingy měla čestnost. Zajímavostí, i dnes stále typickou pro seveřanky, bylo postavení vikingských žen, které měly více práv než většina evropských žen té doby. Od nepaměti se zúčastňovaly slavností a oslav, směly samy volně vycházet, cestovat i přijímat mužské návštěvy. Byly doslova ozdobou mužské společnosti. Měly vliv na mnohá jednání a často kvůli nim tekla krev. Otcové velmi střežili čest svých dcer, nic nesmělo poškodit jejich pověst.

Co bylo důvodem vikingských expanzí? Byl to jednak nedostatek zemědělské půdy, která by je všechny uživila, napětí mezi Franky a Dány, možnost získat bohatou kořist i válečné zajatce, obchody v Evropě a sociální změny. Hlavními obchodními centry Vikingů byla města Hedeby, Ribe a Birka. Své osady s přístavy zakládali u ústí velkých řek. Později vystavěli i města jako např. York v Anglii. Výpady Vikingů od 8. do 11. století lze rozdělit do tří částí:

Norští Vikingové se soustředili na sever a jih. Osídlili Island (roku 870), Faerské ostrovy, severoskotské ostrovy, Irsko (v roce 841 založili Dublin), ostrov Man a postupovali do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy dánských Vikingů. Obsadili část Francie a doputovali až ke Středozemnímu moři. Jejich plavby vedli i na západ (Erik Rudý při cestě z Islandu přistál v jižním Grónsku - dal mu jméno Grönland - Zelená země). Roku 999 n. l. se vydal Leifur Eiríksson, syn Eiríka Rudého z dnešního norského Bergenu směrem na západ. Plavil se jižně od Islandu podél 60. rovnoběžky k jihovýchodnímu pobřeží Grónska, dále podél jeho západního pobřeží do dnešního Baffinova moře.

Těsně pod severním polárním kruhem (jižně od něho) změnil kurs k západu a dospěl roku 1000 k zemi, na níž byly ploché kameny velkých velikostí. Objevenou zemi nazval Helluland (dnešní Baffinův ostrov). Po dvoudenním plavbě směrem na jih při západním pobřeží Labradorského moře jižně od Hudsonova průlivu objevil zemi pokrytou lesy s mnoha druhy zvěře. Dal jí jméno Markland (dnešní Labrador). Název vybral podle slova mörk - les. Po několika dalších dnech strávených na moři muži zakotvili u pobřeží, které nazvali Vinland (Země hroznů). To proto, že na slunných místech nalezli vinice s vinnými hrozny a pšeničná pole. Šlo o území dnešního kanadského New Foundlandu a Nového Skotska a možná i Nové Anglie, tj. nejvýchodnější části současných USA se státy Maine, New Hampshire, Massachusetts, Vermont. Po 14 dnech pobytu se s novou přívětivou zemí rozloučili a kolem Marklandu zamířili zpět ke Grónsku. U jeho břehů vzali na palubu trosečníky, kupce z Irska. Každý mořeplavec, který zachránil jiné námořníky, byl považován za člověka vyvoleného štěstěnou. Leifur byl od této události nazýván "Šťastným". Při vykopávkách v letech 1961-68 byly na severu New Foundlandu nalezeny zbytky nesporně vikingského sídla - L´Anse aux Meadows (Zátoka medúz), což lze považovat za důkaz jejich prvenství pobytu na americké pevnině. Od roku 1978 je L´Anse aux Meadows National Historic Site s vikingským skanzenem pod ochranou UNESCO. Teprve o pět století později přistál v souostroví Západní Indie (dnes středoamerické Antily) Kryštof Kolumbus.

Švédští Vikingové (Varjagové) se již v 7. století zmocnili spolu s dánskými Vikingy obchodu na Baltu, roku 882 pronikli do severního Ruska v oblasti Ladožského jezera. Varjagové vytvořili elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na cesty na východ. Po řekách a jezerech pronikli z Finského zálivu až k Volze a Dněpru. Po Volze se dostali až do arabských zemí, po Dněpru dopluli do Černého moře a Byzance. Varjagy lze považovat za zakladatele Kyjevské Rusi (založili Kyjev a ruský Novgorod).

Dánští Vikingové směřovali své cesty na jihozápad. Roku 793 přepadli a dobyli anglický klášter v Lindisarne, roku 842 vypálili Londýn, pronikli do severní Francie a roku 845 dobyli Paříž. Roku 900 dánští Normané získali oblast poblíž ústí Seiny, spolu s norskými bratry dopluli až do Středomoří. V roce 911 udělil západofrancký král normanskému náčelníku Rollovi léno v hrabství Rouen. Z něho později vzniklo Normanské knížectví ve Francii. Ostrov Velká Británie byl v 10. století rozdělen na dvě království. Sever se nazýval Danelaw, jih Wessex. Francouzští a italští feudálové normanského původu patřili k hlavním vůdcům 1. křížové výpravy do Palestiny.

Co bylo příčinou zániku vlády Vikingů? Vikingové postupně splývali s místním obyvatelstvem dobytých území. Postupně opustili kočovný a nájezdnický způsob života, usadili se a ve Skandinávii a postupně i v Evropě vznikaly klasické středověké státy jak je známe dodnes.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení