Bellinzona je v Ticinu

Do švýcarského Ticina jsme se vydali vlakem z Milána. Z monumentálního vlakového nádraží jsme odjížděli na sever k Alpám večer. Hned za městem začínají první kopečky a s nimi i železniční tunýlky, kterými vede trať.

První zastávka je ve městě Como u jezera stejného jména. Jsme stále ještě v italském regionu Lombardie, ve kterém se nalézají téměř všechna severoitalská jezera. Ledovce kdysi vyryly při své cestě na jih hluboká údolí a ta se pak zaplnila vodou. Už jako kluka mě zajímaly tvary a jména těch jezer. Od západu to je nejprve malé jezírko Lago d`Orta a pak hned větší Lago Maggiore. Vypadá jako velký had s hrbem, dlouhý 65 km a široký asi 4 km. Je to jezero mezinárodní, protože pět šestin pobřeží patří Itálii a zbytek Švýcarsku. Do "hadí" hlavy na severu se vlévá řeka Ticino a desítky městeček na jeho březích jsou spojeny čilou dopravou menšími i většími loděmi. Východně jsou pak jezera Monate a Varese a dále velké Lago di Lugano. To mi připadalo vždycky jako štír se vztyčenými klepety a zvednutým ocasem s bodcem. O něco na východ je Lago di Como a to má tvar Y, postaveného na hlavu. Dále na východ je pak velké jezero Garda a několik menších (Isseo, Idro, Endine).

Vlak se proplétá městem Como, jezero je vidět jen pár minut a už jsme na hranicích se Švýcarskem v Chiasso a hned za ním je Lugano u jezera stejného jména. Všechna ta jezera jsou od severu chráněna Alpami a mají téměř středomořské klima. V noci i v zimě předávají masy vody v jezerech teplo do okolí, ve dne a v létě ochlazují. Všude rostou kamélie, oleandry, palmy, olivy, cypřiše, ibišek i granátová jablka. A za půlhodinku jsme v Bellinzoně.

Bellinzona

Čekal nás předplacený pokoj v bývalém hotelu-klášteru (Institut Santa Maria) přímo pod prostředním hradem Montebello. Dnes tam je hostel IYHA a dvoulůžkový pokoj stojí 84 CHF za noc.

Druhý den jsme prolézali toto starobylé pevnostní město. Má vedle sebe tři velké hrady, spojené mohutnými hradbami, s branami jako ve středověku. Obranný systém města je skutečně jedinečný a byl v roce 2000 prohlášen za památku UNESCO.

Město je správním střediskem kantonu Ticino (německy Tessin) a má dnes 17 000 obyvatel. Leží ve výšce 238 m n. m. a na jih se táhnou nižší údolí s menšími kopci nad 1000 metrů. Na sever se však zvedají kopce do masivních hor od 2 do 4 tisíc metrů. Do údolí dnešního města vedly cesty od dvou hlavních alpských přechodů: od západu z průsmyků Gotthardského a Lucomagno a od východu z průsmyku San Bernardo. Všechny tyto cesty vedly k jediné bráně v severních hradbách města, k bráně Codeborgo a odtud na staré náměstí Nosetto. Tam se před radnicí cesta dělila k bráně Locarno (spojení po jezeře Maggiore bylo výhodnější) a k bráně Lugano směrem k Milánu.

Na území města lidé už bydleli v době kamenné. V bažinatém údolí tehdy divoké řeky Ticino byl vysoký žulový kopec výhodným místem, kde si mohli postavit své chatrče a chránit se před medvědy i cizími kmeny. Římané tu později postavili první skalní hrad a údolí přehradili zdí. Odtud podnikali výpravy na sever Alp. O přístupy na sever bojovali v 11. století také milánští vévodové s biskupy z města Como. Milán zvítězil a městský hrad Castel Grande a vedlejší Montebello byly přestavěny a spojeny mohutnými hradbami. Vysoko nad městem vznikl jako pozorovatelna třetí hrad Sasso Corbaro, z něhož se daly hlídat přístupové cesty k městu.

Když se v roce 1291 spojily na severu první tři švýcarské kantony a postupně se k nim přidávaly další, snažili se noví "Švýcaři" marně Bellinzonu ze severu obsadit. Teprve když francouzský král Ludvík XII. dobyl roku 1500 Milán, přidala se raději Bellinzona sama ke kantonům a pak zase bylo nutno bránit přístup nového "nepřítele" od jihu.

Po 300 let trpěli občané města jako méněcenní pod vládou severních kantonů, až v roce 1803 jim udělil Napoleon statut nezávislého kantonu, jehož vláda sídlila střídavě v Locarnu, Luganu a Bellinzoně, kde od roku 1878 zůstala.

Okna našeho pokoje vedla přímo na hlavní hradbu pevnosti Montebello (Krásná hora), postavené ze solidních žulových kvádrů, obrostlých místy popínavými keři. Pod námi vede tunelem železnice, aby nerušila ráz města. Za ní už je náměstí Nezávislosti (Napoleon) a pak je lépe začít prohlídku na náměstí Nosetto, kde je radnice.

Stará budova byla doplněna zvonicí s hodinami. Uvnitř budovy je patio s několika oblouky, pod kterými jsou na zdech zobrazeny etapy vývoje města. V poschodí je i vévodský sál, další oblouky s freskami a řada památek. Dnešní vedení města a kantonu sídlí o kousek dále na náměstí, kde má svou novou budovu, a vedle je i velké divadlo.

Krásný vodotrysk, sochy a lavičky ve stínu stromů nám zpříjemnily přestávku na svačinu. Přímo proti nám čněl čedičový kopec s hlavní pevností Castel Grande (Velký zámek), další náš cíl.

Opět jsme prošli náměstí Nosetto, pojmenované podle druhu ořechů. Je to nejstarší část města. Zde byla původně obecní studna, u které se scházela celá obec. Konaly se tady trhy a soudy, scházeli se zde radní. Protože se tu stýkaly všechny cesty, byly zde i hospody, nocležny pro poutníky, obchody a sklady, dílny a písaři tu měli své pracovny. Město vlastně bylo celní stanicí, kde se vybíralo clo ze všeho zboží. Uvnitř města byla zóna volného obchodu, ale vždycky tu byli také pašeráci. Jediná pevná cesta pro povozy vedla totiž přes městské brány. Mimo hradby bylo tehdy jen bažinaté území kolem řeky Ticino, která často měnila směr, a tak byla cesta pro nákladní vozy nesjízdná. Jen pašeráci přenášeli na zádech kontraband tajnými pěšinami v bažinách.

Ke hradu se jde přes další, největší městské náměstí Piazza Grande nebo též P. Collegiata, podle kolegia sv. Petra a sv. Štěpána. Dnes se tu konají akce pro turisty, také lidové zábavy, veselice a trhy. Vlevo jsme pak odbočili k Velkému zámku, ale nešli jsme schodištěm, protože tam je ve skále vytesán otvor pro osobní výtah. Nahoře je pěkný výhled na celé to hemžení v uličkách starého města. Nad obnovený prstenec hradeb vyčnívají dvě vysoké čtyřhranné věže, Černá a Bílá (na tu je možno vystoupit), v severní části jsou budovy pro biskupy a vyšší patro, v jižní pak bydleli starostové, vojáci a byly tu zásoby a zbraně. Za dob pánů z Milána na hrad mohli jen vojáci a osoby se zvláštním povolením.

Locarno

Další den jsme si udělali výlet do města Locarna, které leží u jezera Maggiore ve výšce 200 m n. m. a má 15 000 obyvatel. Byl jsem tam před 40 léty a poprvé jsem tam viděl v zimě palmové stromořadí. Je tu dodnes, doplněné krásnou parkovou úpravou celého nábřeží jezera. Je to vlastně lázeňské město a co chvíli sem přijíždějí lodě z italských městeček na jihu. Město je známé tím, že se tu konaly v r. 1924-25 rozhovory mezi vítězi první světové války a poraženým Německem o definitivě hranic ve střední a východní Evropě. Teprve pak bylo Německo opět přijato do Společnosti národů. Angličan, Francouz a Němec za to dostali Nobelovu cenu míru. Francie zde také slavnostně podepsala 25. 1. 1924 dohodu s Polskem a Československem, že jim pomůže při napadení od Německa. A víme, jak to dopadlo.

Ve srovnání Locarna a Bellinzony se nám první líbilo více, protože místo hromady kamení v hradbách a pevnostech je tu široká vodní plocha jezera, s plachetnicemi a loděmi a to se nám suchozemcům bez moře vždycky líbí víc...

Ještě jsme navštívili městečko Roveredo, které už leží v dalším kantonu (Graubünden) a pak už zbylo jen napsat cestovní deník, sbalit věci a vydat se na sever vlakem přes tunel sv. Gottharda, dalším tunelem pod  průsmykem Furka a dále na Brig až před hlavní město Bern a pak dále postupně až domů.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení