Země "na pátý pokus"

Burgundsko (Bourgogne) je významným francouzským regionem, jedním z nejznámějších i daleko mimo francouzské hranice. Zajisté k tomu i přispěla skutečnost, že je již po staletí takřka synonymem ušlechtilého, zejména červeného vína.

Po roce 1980 nalezla regionální identita Burgundska své vyjádření i v územně-správní struktuře Francie. Oblast Bourgogne s hlavním městem Dijon je jedním z 22 administrativních a samosprávných celků státu.

Co však znamená onen trochu záhadný nadpis "země na pátý pokus"? Znamená, že dnešní Burgundsko je, historicko-geograficky vzato, již pátým územním útvarem toho jména. Každý z oněch pěti útvarů se něčím odlišuje od předchozího: buď geografickou polohou, nebo dlouhodobou historickou pauzou.

I když se dnes všeobecně pociťuje při vyslovení názvu Burgundsko něco neopakovatelně a neodolatelně francouzského, přece jen počátek celé burgundské historie se odehrával daleko odtud, na březích Baltského moře v dnešním Polsku a Kaliningradské oblasti Ruska. Tam sídlil germánský kmen Burgundů. Jejich území představuje v našem pořadí útvar první.

Ve 4. stol. se dali Burgundové na pochod (tak bylo v té době zvykem, byl čas stěhování národů). Směřovali na jihozápad. A historické zprávy o nich se rozhojňují. Uvádějí, že Burgundové založili okolo roku 360 říši s jádrem na středním Rýně, jejímž hlavním střediskem se o něco později stalo město Worms (v latinských kronikách Borbetomagus). Odtud se pokoušeli o výpady dále na západ, do římské Galie, ale byli několikrát poraženi římským vojevůdcem Aetiem, který si na pomoc proti nim pozval Huny. Ti se mu osvědčili, porazili Burgundy v roce 408 a pak, rozhodujícím způsobem, v roce 437. Tehdy Hunové vyplenili Worms do základů a tato událost se objevila i v proslulém eposu Píseň o Nibelunzích. Tak skončil i druhý historický burgundský útvar.

Zdecimované zbytky Burgundů odvedl v roce 443 král Gundioch do dnešního Savojska. Regenerace dobyvatelských sklonů Burgundů netrvala v tomto klidném prostředí dlouho, vydatně tomu ovšem napomohl úpadek a posléze i konec (r. 476) římské moci, "uprázdňující" Galii. V průběhu druhé poloviny 5. století si král Gundwig postupně podmanil někdejší římská území od Alp až po Francouzské středohoří a od Středozemního moře až na sever k řece Seině. To byl historicky vůbec největší rozsah území přímo ovládaného Burgundy. Spravovat je šlo jen nesnadno, proto se říše postupně rozdělila na čtyři subkrálovství. Ale brzy začala zející mezeru po římské moci úspěšně vyplňovat mladá Franská říše. Germánští Frankové ovládli většinu Galie, dali jí své jméno, ale přejali románský jazyk podrobených Galů. Burgundové se ocitli v defenzivě. V roce 546 utrpěli zdrcující porážku od Franků u Autunu a brzy nato jejich říše - v pořadí třetí burgundský útvar - zanikla.

Zatímco dosavadní tři útvary se vzájemně odlišovaly svou geografickou polohou, útvar následující - čtvrtý - dělí od třetího (na části jehož území vznikl), odstup tří a půl století. To již Burgundové jako kmen neexistovali, zcela splynuli s románským obyvatelstvem dnešní Francie. Kmenové důvody vyčleňování Burgundska tedy pominuly, ale nastoupily jiné: feudálně-politické. Měli-li mocní velmoži to štěstí, že na jejich panstvích existovaly v minulosti zvláštní politické celky, využívali této skutečnosti k "historické argumentaci" pro osamostatnění a povýšení svých domén. Navíc tou dobou, koncem 9. století, ústřední moc opět "ležela na ulici" - (Východo)Franská říše pomalu zanikala a Francie jako stát se ještě nezkonsolidovala. Za této situace v roce 879 vyhlásil vévodský rod Basovců, vládnoucí v Provenci a v Lyonu, tzv. Dolnoburgundské království. Obdobně bylo o něco později (r. 888) prohlášeno Savojsko za Hornoburgundské království pod vládou dynastie Welfů. Ke sloučení obou celků došlo roku 933 a centrem spojené říše se stalo provensálské město Arles. Reálný politický význam Burgundského království trval de facto jen jedno století, do roku 1032, kdy královská koruna přešla na římskoněmecké císaře. Formálně však království existovalo až do sklonku 14. století, kdy se rozpadlo na dílčí hrabství pod vládou Francie. Posledním římskoněmeckým císařem, který se v Arles nechal korunovat burgundskou korunou, byl Karel IV.

Pátým burgundským územním útvarem se konečně dostáváme do regionu Burgundska v dnešním pojetí, tj. do oblasti s centrem v Dijonu. Znamená to, že pátý vývojový stupeň je koncem řady a jako jediný neskončil - ve smzslu burgundského geografického názvosloví - slepě. Jeho počátky ovšem byly navlas stejné jako u útvaru čtvrtého. Richard, hrabě z Autunu (město cca 60 km jihozápadně od Dijonu), vyhlásil roku 905 své hrabství za Burgundské vévodství. Nepochybně byl k tomu inspirován i tím, že Autun sehrál důležitou roli v burgundských dějinách (zánik třetího útvaru). Vévodství se brzy dostalo do držení vedlejší větve francouzského královského rodu Kapetovců a úměrně tomu postupně zvětšovalo svůj územní rozsah (do rámce dnešního regionu, leckde i za něj) a politický význam. V roce 1363 získal Burgundské vévodství syn krále Jana II. Filip Smělý, který zahájil velmi aktivní sňatkovou a výbojnou politiku. V průběhu dalších desetiletí se Burgundsku podařilo získat lénem celé Nizozemí, značnou část Lotrinska a další území. Vzrůstající moc vévodství vedla nakonec ke konfliktu s Francií, v němž bylo Burgundsko v roce 1477 poraženo a vévoda Karel Smělý u Nancy zabit. Burgundské území připadlo Francii, ale až do Velké francouzské revoluce si udržovalo autonomní status. Obnoven byl, jak výše uvedeno, spolu s ostatními oblastmi po roce 1980.

Dnešní Burgundsko nedalo Evropě jen věhlasné víno (i když Karel IV. řka k Buškovi z Velhratic ech, vezu révu z Burgund sem... mohl ještě myslet jak Burgundsko v současných hranicích, tak i Burgundsko se střediskem Arles v dnešní Provenci), ale dalo jí i neméně slavný cisterciácký řád. Všechno začalo roku 1098. Uprostřed krajiny bažin a vysokého rákosí (francouzsky cistel nebo citeaux) poblíž města Nuits-St-Georges vznikl klášter Citeaux jako reakce na rušný život benediktinů v nedalekém opatství Cluny. Na cestu osamělosti, odříkání a poměrně tvrdé práce se brzy do Citeaux vydalo mnoho stoupenců, mezi nimi i Bernard, pozdější sv. Bernard z Clairvaux. Opat z Citeaux a zakladatel cisterciáckého řádu Dom Robert vyslal roku 1116 Bernarda a dalších 11 mnichů do Clairvaux, aby vybudovali druhý klášter řádu. To se úspěšně podařilo a zakrátko žilo v Clairvaux na 700 mnichů. Během života sv. Bernarda se řád rozšířil po celé Evropě. V roce 1123 již měl 20 opatství, o třicet let později už 335 a počátkem čtrnáctého století již více než 700. To nemělo obdobu nikde v celém tehdejším západním křesťanském světě.

Víno a kláštery spolu ovšem úzce souvisejí. Ve středověku se věnovali pěstování vinné révy hlavně mniši, jejichž snahou bylo získat kvalitní mešní víno. Opatství v Citeaux mělo hlavní vinice na slunečných svazích nad řekou Vouge a tam už v polovině 12. století vznikl tehdy největší evropský vinařský závod Chateau Clos de Vougeot. Vyráběný mok samozřejmě nesloužil jen pro potřeby bohoslužeb. "Le Chateau Clos de Vouget" se jako značkové víno stalo impulsem hospodářského a společenského povznesení cisterciáckého řádu v Burgundsku (registrovatelného např. v architektonicky hodnotných stavbách opatství Fontenay, Pontigny a třeba i v kardinálském klobouku pro opata Jeana de Bussiére od papeže Gregora XI.). Zůstalo pojmem mezi vinaři i v současné době. Od roku 1944 kontroluje kvalitu tohoto vína sdružení znalců, které každoročně degustuje anonymní vzorky od místních vinohradníků.

Z geografického lexikonu: Burgundsko, Bourgogne, region ve východní části střední Francie, 31 582 km2, 1,61 mil. obyvatel (1990), středisko Dijon (160 tis. obyv.). Zahrnuje departementy Cote d'Or, Nievre, Saone-et-Loire a Yonne. Reliéf: převažují pahorkatiny, z nichž vystupují nevysoká pohoří Morvan (max. 901 m), Cote d'Or a Monts du Charolais, na východ zasahuje nížina podél Saony. Hospodářství: průmyslově-zemědělský kraj, vinařství, chov dobytka, hlavní centrum průmyslu Dijon (strojírenství, potravinářství aj.). Zalesněno cca 30% území.
 

Jan Bína
Zeměpisné sdružení