Gobi

Seděl jsem na kameni, díval se střídavě na kompas v ruce a na červenou oblohu obarvenou odlesky zapadajícího slunce schovaného už někde za horizontem. Velmi jsem si přál, aby se mi vše jen zdálo. Byl jsem sám uprostřed pouště Gobi a podle mého kompasu slunce právě zapadalo na severu. Hlavou se mi hnaly dohady o magnetické anomálii, pak zase šílené a dokonale pomíchané vzpomínky na příběhy ze scifi literatury. Seděl jsem bezradně a nevěděl kam jít. A přitom ráno nic nenasvědčovalo, že den skončí takhle prapodivně.

Jako téměř každý den jsem z boty vyklepal dva škorpiony a pak celý den šlapal k jihozápadu. Žádné auto aby mě svezlo, žádný člověk. Ani pastevce jsem nepotkal. Nikdo nikde. Za celý den jen dva velbloudi, které jsem raději velkým obloukem obešel. Zkušenost mi říkala, že jsou to velká a nebezpečná zvířata. Kopnutí takovou potvorou může skončit zlomeninami nebo i smrtí. Kousnutí - no představte si sami, jakou má velbloud hubu a zuby. Naposled jsem před nimi musel utéct do jednoho auta. Když ta hrbatá bestie zjistila, že už mě nekopne, tak alespoň plivl. Takový velký nazelenalý lívanec hustých slin se rozplácnul na přední sklo a nechtěly ho setřít ani stěrače. A teď jsou červánky na severu. Začínala mi docházet voda a jídlo. A vůbec celý nápad projít pouští Gobi se mi začal jevit jako notná pitomost. 

Ráno je moudřejší večera - napadlo mě. Co jsem taky měl dělat. Našel jsem závětří, odházel pár větších kamenů a začal si chystat bivak. Kolikátý už? Šestý, sedmý? Nějak jsem se nemohl dopočítat, myšlenky se mi honily pořád dokola kolem otázky, kde je teď vlastně sever a kam ráno půjdu.
V noci přišla sněhová bouře. Byla polovina září a nad Gobi se v prudkém větru hnala jakási směs sněhových vloček a písku. V okamžiku, kdy jsem se chtěl nadechnou, jsem měl tuto maltu až někde ve dvanácterníku. Byla to krutá noc, kterou jsem přečkal s hlavou ve spacáku a s ručníkem kolem úst a nosu.

Ráno se bouře utišila a slunce vyšlo na východě. Kompas i ta žhavá koule se tentokrát shodli. Přemýšlel jsem o popleteném západu slunce a vytřepával písek, který se dostal úplně všude. Mrak prachu na obzoru signalizoval že jede nějaké auto. Nálada mi stoupla o sto procent.
No neříkal jsem to - ráno moudřejší večera, den začal opět nádherně.

Když šlapete kamenitou pustinou, kterou jen tu a tam zpestřuje silueta jilmu gobijského - starého stromu, který přežívá i v těch tvrdých pouštních podmínkách, tak je téměř nepředstavitelné, že před sedmdesáti milióny let byla poušť Gobi krajinou močálů, kde se brodili dinosauři a drtili mohutné kapradí. Ve čtvrté největší poušti světa se vystřídaly paleontologické výpravy Američanů, Rusů, Poláků i samotných Mongolů, kteří tu stále nacházejí pozůstatky nejrůznějších veleještěrů. To nejpozoruhodnější co se v pouštních píscích a kamení našlo je uchováno ve sbírkách Státního ústředního muzea v Ulánbátaru. Největší mongolské muzeum má rozsáhlé paleontologické oddělení, které bezesporu stojí za návštěvu. Z výšky nějakých šesti metrů tady shlíží na návštěvníky výtečně zachovalý skelet tarbosaura. Obrovitému dravému veleještěru se prý mezi paleontology říká Tyran z Gobi. Vědecký název ovšem je Tarbosaurus bataar Maleev 1955. Vystavená kostra byla vykopána v proslulém nalezišti pravěkých ještěrů v kotlině Nemegt na jihu pouště Gobi. Kostra je ve srovnání s člověkem obrovská. Vzrostlí jedinci tohoto veleještěra dosahovali ale téměř až dvojnásobné velikosti. Pohybovali se výhradně po zadních masivních tříprstých končetinách, zakončených ostrými drápy. Tarbosaurus dosahoval délky více jak 12 metrů a dlouhý, mohutný ocas mu sloužil k vyrovnání rovnováhy. Hrozivý vzhled doplńuje 120 centimetrů dlouhá lebka s řadami silných, špičatých a ostrých zubů. Takto zachovalých jedinců je na světě jen několik. Našli bychom je ještě v Moskvě, Petrohradě a New Yorku. V ulánbátarském muzeu je ale víc pozoruhodných nálezů z Gobi. Spatřit tu lze kosti diplodoka, dinosauří vejce, zbytky mamuta, kostru pravěkého nosorožce nebo otisky stop obrovitých veleještěrů, kteří oživovali křídová moře před milióny let.

Lumír Pecold