Bangkok

Hlavní město thajského království je jednou z velmi vyhledávaných destinací cestovního ruchu v jihovýchodní Asii. Město má rozlohu 482 km čtverečných (tedy asi jako Praha) a ve vlastním městě žilo počátkem roku 2007 přes 5,2 milionu lidí, v aglomeraci to ale bylo přes 10 milionů lidí. Klima má Bangkok tropické, ovlivněné monzuny.

Průměrná roční teplota je 28 °C, v lednu 26 °C, v květnu 30 °C. Ročně ve městě spadne okolo 1460 mm srážek. V době od června do září občas zaprší, ale tyto srážky jsou spíše osvěžující. Nejvhodnějším obdobím pro návštěvu tohoto úžasného města je období chladna a sucha od listopadu do dubna.

Thajsko, které je se svojí rozlohou přes půl milionu km2 (49. místo světa) srovnatelné s Francií nebo Španělskem) je přezdíváno "Země úsměvů". Toho si každý příchozí cizinec všimne ihned při přistání, dnes již na supermoderním letišti Suvarnabhumi. Mimo komisních úředníků na přepážce při vstupním odbavení jsou všichni ostatní lidé kolem vás velmi přátelští, usměvaví, ochotní.

Tuk Tuk

Kořeny Thajců pocházejí z údolí řeky Jang´-c´-tiang v jihovýchodní Číně, kde bylo založeno nezávislé království Nan-čao již před 5 600 lety. V roce 1253 n. l. bylo toto království napadeno a dobyto Kublajchánem, Thajci byli donucení k přestěhování se na jih do Siamu. Usídlili se tedy v úrodném údolí řeky Chao Phraya a založili zde hlavní město Sukhothai. O téměř sto let později ustanovili novým hlavním městem Ayutthayu. Ta byla hlavním městem Siamu od roku 1350 do roku 1767, kdy byla vypleněna Barmánci. Do roku 1782 bylo "z nouze" rozhodnutím krále Taksina hlavním městem Thonburi, dnešní čtvrť Bangkoku.

Velký palác

Bangkok založil v roce 1782 král Ráma I. jako "vesnici pod olivovým stromem". Město leží v ploché krajině na naplaveninách při řece Chao Phraya (u nás je v atlasech označována jako Menam) v nadmořské výšce pouze 3 m n. m. jen několik kilometrů od jejího ústí do Thajského zálivu. Ráma I. byl i zakladatelem dynastie Chakri, která vládne dodnes (dynastie měla dosud 9 králů, posledním je současný Ráma IX. narozený 5. 12. 1927 a vládnoucí již od roku 1946!) a jíž mohou Thajci být vděční za vybudování impozantních pevností, paláců a chrámů. Srdce města se nachází na uměle navršeném ostrově Ratanakosin. V sousedství královského paláce byla vybudována síť klongů (kanálů) a ty daly Bangkoku do vínku název Benátky Východu. Řeka Chao Phraya dělí město na dvě části. Na východním břehu ležící samotný Bangkok a na západním břehu již zmíněný Thonburi. Vzhledem k téměř nulové nadmořské výšce se zde nedá stavět např. metro, proto se staví do výšky a tak se ráz města téměř každodenně mění. Chudinské čtvrtě v močálovité půdě se stavbami na kůlech z naplaveného dřeva, rozřezaných barelů apod. v záhybech řeky a při kanálech ustupují moderní výstavbě výškových domů a dopravních komunikací. 

Pro Evropana je město neuvěřitelnou směsicí železobetonu, skla, honosných pozlacených chrámů (Watů) s mnoha parky, ale i typickými úzkými uličkami čínské čtvrti, je rezidencí velmi Thajci uctívané královské rodiny, ale je zde i řada průmyslových podniků a výrobních závodů. Ve městě je nejdůležitější thajský přístav. Bangkok věrně odráží obraz velmi rychle se měnící země a současně zůstává exotickým symbolem této části Asie. Střetávají se zde živé tradice (domečky duchů - Spirit House) s moderní západní kulturou, město je plné překvapujících protikladů. Jsou zde již zmíněné Waty (detailní informace budou následovat), obchodní domy, patrové dálnice. Bangkok je zároveň minulost i moderní současnost, je místem, kde se jedinečným způsobem spojuje úcta k tradici a otevřenost vůči pokroku.

Většina Thajců (95 %) vyznává buddhismus směru "hinajána". V mnoha rodinách stále platí, že každý mladý muž v určitém věku (v Thajsku se nechodilo nikdy na vojnu, Thajsko nebylo nikdy kolonií) oblékne na sebe oranžové roucho a stráví několik měsíců svého života v rozjímání. Vliv buddhismu se projevuje mimo jiné i tím, že nejkrásnější památky Bangkoku nejsou paláce, ale chrámy. Z nejvýznamnějších staveb ve městě bych jmenoval:

Velký palác

Velký palác zaujimající plochu 2,6 km2 (Grand Palace) byl vybudován králem Rámou I. Stavba započala v roce 1782 a má více jak 100 budov. Celý komplex je velmi barevný, zachovalý. Kolem dokola je zeď, se zastřešenou kolonádou uvnitř. Na zdi kolem dokola je namalován celý příběh eposu Rámakian, thajské verze hinduistické Rámajány. Po hlavním nádvoří jsou rozestavěné barevné chrámy, kryté oranžově-zelenými střechami, ve štítech zakončené obrovskými zlatými rohy. Vše je zlaté, lesklé, dveře a okna jsou vykládané barevnými sklíčky, které se třpytí jako drahokamy. U každé vstupní brány na nádvoří stojí dvě vysoké sochy strážných démonů. Palác je pestrou směsicí staveb nejrůznějších slohů a stylů, protože každý následující Ráma nechal k již stojícím budovám přistavět další. Dnes je sídlo vládců země jinde, královskou rodinou je palác využíván jen k ceremoniálním účelům. Příchozí turista může navštívit některé z bohatě zdobených pokojů.

Wat Phra Kaew

Na nádvoří se nachází Wat Phra Kaew (Chrám Smaragdového Buddhy). Jeho osudy byly velmi pohnuté. Tuto malou sošku našli v 15. století chudí obyvatelé malého městečka. Ti ho věnovali do buddhistického chrámu na severu země. Zde se sochy Buddhy zmocnili obyvatelé Laosu a převezli jí do Vientianu. Když se to král Ráma I. dozvěděl, nechal vypravit armádu, která Smaragdového Buddhu nalezla a přivezla zpět. 

Wat Phra Kaew

Dnes je tato asi tři čtvrtě metru vysoká zelená soška z nefritu umístěna do Královské kaple. V ní je postavena na oltáři 10 metrů nad zemí. Je mimořádně vzácná a podle toho je také pečlivě chráněná. Soška je pravidelně králem převlékána do tří různých oděvů. Pro období horkého sucha je oblečena do zlaté tuniky s diamanty, pro období dešťů do modré tuniky a pro chladné období dostává oblek se zlatými nitkami. Je zde samozřejmě přísný zákaz fotografování a dbá se přísně i na oblečení příchozích. Zakázané jsou "kraťasy", krátké sukně a oblečení bez rukávů s holými rameny. Do chrámu nelze vstoupit v botách. Ty se odkládají venku do botníku. Před Buddhou se smí sedět na zemi s nohama směřujícími od sochy. V areálu Velkého paláce by se nemělo chodit v botách bez špičky nebo bez paty, i když téměř všichni cizinci přicházejí v pantoflích nebo sandálech. Thajští strážci pořádku, jinak neústupní a neúplatní, jsou k tomuto přestupku výjimečně tolerantní. Vlastní budovy Velkého paláce jsou pompézní, okolí je bez smítka udržováno v naprosté čistotě. Kolem je nádherná zahrada s ostříhanými stromy a anglicky střiženým trávníkem. V korunovačním sále je trůn a ani zde se nesmí fotografovat. V areálu paláce se nachází i Pavilon královských ozdob a mincí s ukázkami mnoha mincí užívaných na území Thajska. Zajímavostí je, že v různých oblastech země se používaly různě tvarované mince. Sbírku těchto různorodých thajských mincí (podlouhlé, nebo jako vaničky, okrouhlé) doplňuje sbírka mincí z mnoha různých zemí světa. Hurá, nalezl jsem zde i mince z dnes už neexistujícího Československa.

Wat Pho

Jižně od Velkého paláce se nachází již v 16. století postavený rozsáhlý Wat Pho (Chrám Ležícího Buddhy). V největší z kaplí "odpočívá" už podle názvu ležící mohutný 46 metrů dlouhý a 15 metrů vysoký Buddha. Celý je pokrytý lístky z plátkového zlata. Na chodidlech má z perletě vykládaných 108 charakteristik Buddhy. Tři vysoké štíhlé stupy v areálu v sobě ukrývají ostatky králů Rámy I., II. a III. Součástí komplexu je několik chrámů se čtvercovým podloubím, ve kterém se nachází 396 zlatých soch sedícího Buddhy různých stylů.

Ležící Buddha

Na druhém břehu řeky Chayo Phraya se v části Thonburi tyčí do výšky 79 metrů věž typu prang, která je bohatě zdobená drobnými ornamenty, zejména draků. Je to keramický Wat Arun (Chrám Úsvitu).

Wat Trimitr

Nejcennější Buddha se nachází v chrámu Wat Trimitr (Chrám Zlatého Buddhy). Socha má výšku 3 metry, váží 5,5 tuny a celá je z 19 karátového zlata. Tento vzácný Buddha pochází z Ayutthaye, ležící asi 90 kilometrů na sever od Bangkoku, z období Sukhothai (1253-1350). Od roku 1767 do roku 1953 byla socha pod sádrovým obalem, do kterého ji ukryli mnichové před nájezdnými Barmánci. Ti si při drancování okolí Ayutthaye "bezcenné sádrové" sochy nevšimli. Socha, jak už to v buddhismu bývá, kolovala ze svatyně do svatyně až se dostala do malé svatyňky poblíž přístavu v Bangkoku. Velká socha z tohoto chrámu byla vyvezena v roce 1936 do kůlny a nikdo se o ní dál nezajímal. Až v roce 1953 bylo rozhodnuto, že bude umístěna do nové chrámové prostory ve Wat Trimitr. Při přemísťování sochy došlo k nehodě. Hák jeřábu se pod nečekanou tíhou zlomil a socha spadla na zem, kde byla ponechána do druhého dne. V noci se strhla prudká bouřka. Ráno, když jeden z mnichů čistil sochu od špíny si všiml kovového třpytu v popraskané sádře. Odloupl trochu bílé hmoty a zjistil, že pod sádrou je zlatá socha. Do této chvíle se myslelo, že byla kdysi dávno zničena a roztavena. A tak přišel chrám Wat Trimitr ke své slavné soše.

Od Wat Trimitr se dá pohodlně dojít k čínské čtvrti. Má to být největší Chinatown mimo Čínu. Je to nejhustěji obydlená část Bangkoku. V ní mě fascinovalo bohatství ovoce a zeleniny, které jsem dosud nikdy nikde neviděl. Prodávaly se zde plody moře různě upravené - pečené, uzené, vařené, smažené ryby, chaluhy, chobotnice atd., ale i ryby živé, vykuchané nebo sušené či jakkoliv naložené rybí pochoutky. Na trhu byly voňavé místní kulinářské speciality, výrobky z bylinné medicíny, ale i květiny. A všude kolem se pohybovalo nepředstavitelné množství lidí v úzkých uličkách. Kousek dále tato čtvrť přechází v hinduistickou čtvrť Pahurat, kde se prodávaly šály, šátky, obleky, látky a vše, co se týká textilu.

Dalším místem turisticky atraktivním je Národní muzeum. Zde se denně od 9:30 hodin konají prohlídky s průvodkyněmi v angličtině nebo ve francouzštině. Tyto průvodkyně jsou Evropanky. Jejich manželé pracují v Thajsku a ony aby se nenudily, "průvodcují". Muzeum, které je největším v jihovýchodní Asii, bylo původně palácem pro místokrále Rámy I. Král Ráma V. jej v roce 1884 přeměnil na muzeum. Všude na budovách státních institucí, tak i zde lze vidět velkého okřídleného ptáka Garudu, napůl člověka a napůl ptáka. Trochu zvláštní v buddhistické zemi tento hinduistický symbol. Je pravdou, že Thajsko bylo v minulosti zčásti pod hinduistickým vlivem a i králové současné vládnoucí dynastie Čakri jsou považováni za inkramaci Višny. Jejich jméno je Ráma (několikátý), stejně jako jedna z nejpopulárnějších inkramací Višny - Ráma, hrdina eposu Rámajána. A odtud pochází i Garuda. Velká část Národního muzea je věnována bývalým hlavním městům Sukhothai a Ayutthaya. Sukhothai znamená "nástup štěstí", a podle dochovaných pramenů to bylo opravdu šťastné království. Období od poloviny 13. do konce 14. století bylo šťastnou epochou, kdy se vládnoucí králové snažili být co nejblíže svým poddaným. To již v Ayutthayi ani v dnešním Bangkoku není, i když současný Ráma IX. je velmi oblíben a ctěn. I ve jméně Ayutthaya je cítil vliv hinduismu. Název pochází od Ayodhya, domova Rámy. V době vlády Ayutthayi se království zvětšilo mimo hranice Siamu až do dnešního Laosu, Kambodži a Myanmaru. Vše "utli" Barmánci, kteří Ayutthayu dobili a téměř jí srovnali se zemí. To dodnes mnoho Thajců Barmáncům nemůže zapomenout, natož odpustit. V muzeu jsou ukázky nálezů i z jiných částí Thajska. Jsou zde vystaveny kroje a pracovní nástroje horských kmenů ze severu země, jsou zde sbírky kamenných a kovových soch, nábytku vykládaného perletí, dřevořezeb, hudebních nástrojů apod.

Wat Phra Kaew před smaragdovým_Buddhou

Většina starých bangkokských staveb je z teakového dřeva zdobeného perletí, zrcadly, porcelánem, keramikou, ale především zlatem.

Ještě se zmíním o dopravě v tomto velkém městě, která není rozhodně jednoduchá a je časově dosti náročná). Proto doporučuji díky vlastním zkušenostem ponechat si jistou časovou rezervu, zácpy jsou téměř všude a kdykoliv během dne i noci. Městem vedou desítky autobusových linek, všude je přítomné taxi, kolem Vás "sviští" moderní pickupy. Přesto pro mě bylo asi největší radostí i atrakcí současně vzít si tuk-tuk, což je tříkolová motorikša, jež vydává typický zvuk, který jí dal jméno. Také si lze pronajmou motocykl. Po řece Chayo Phraya jezdí linkové lodě i rychlé čluny. Městu poměrně hodně odlehčila od roku 1999 fungující nadzemní dráha Skytrain. Změnou přímo globálního rozměru se stalo uzavření letiště Don Muang s kapacitou 38 milionů cestujících ročně a otevření nového nejmodernějšího letiště v Asii Suvarnabhuri dne 28. 9. 2006. Dne 27. 9. 2006 odpoledne odletělo z Don Muangu poslední letadlo společnosti Thai Airways a po třetí hodině ranní další den již začala přistávat letadla na nové bangkokské adrese - NBK místo dosavadní BKK. V místě bývalého močálu vyrostlo na ploše 32 kilometrů čtverečných za čtyři roky za 4 miliardy USD dílo, které zaslouží obdiv. 

Letiště plánovalo za první rok odbavit 45 milionů cestujících a v dalších letech o další desítky milionů více a stát se tak hlavním dopravním uzlem jihovýchodní Asie a poté i celé Asie. Předpoklady k tomu má. Letištní terminál je největší na světě s plochou 563 tisíc metrů čtverečných, řídící věž je se 132 metry nejvyšší na světě. Letiště zatím přepravuje za hodinu kolem 80 letů, to se bude v následujících letech zvyšovat, snad až přes stovku. Hangár postavený u letiště spolykal deset tisíc tun oceli a je 270 metrů dlouhý a 90 metrů široký. Aby si cestující užili nejen stresů z čekání a z následného letu, jsou na letišti vystavena četná umělecká díla a celý prostor terminálu je "vyveden" v typickém thajském stylu. Kurzovní lístek nám ukazuje, že hodnota thajské měny se za posledních 10 let propadla (i díky posilování koruny české) na polovinu - v roce 1998 byste zaplatili za 100 Bathů 120 Kč, v únoru roku 2008 jen 54 Kč. Tak není co řešit a jet. Úspěšný klidný let na nové moderní bangkokské letiště vzdálené od nás 10 000 kilometrů přeje autor tohoto článku.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení