Kosovo a Metohije

Na mapě Evropy se objevil dne 17. února 2008 v 15:50 hodin SEČ nový stát. Kosovo a Metohije zaujimající plochu 10 887 km2 jednostranně vyhlásilo nezávislost na Srbsku. Vše bylo provedeno pod záštitou EU. Vznikl tak fakticky první evropský protektorát (toto slovo nám asi vůbec nezní dobře při vzpomínce na rok 1939). Velký podíl na tomto odtržení provincie od Srbska měly i USA svojí podporou k tomuto aktu, který není v souladu s mezinárodním právem a může vést k vlně pokusů o vyhlášení jednostranné samostatnosti v řadě dalších problémových oblastí světa jako jsou např. Kavkaz, Gruzie, Španělsko, Indonésie a další. Kosovo a Metohije sousedí s Makedonií, Albánií, Černou Horou a Srbskem.

Vyhlášení nezávislosti Kosova vyvolalo ve světě rozdílné reakce. Prvními, kdo nezávislost Kosova a Metohije uznaly hned druhý den po jeho vyhlášení dne 18. února byly Afghánistán, USA, Francie, Spojené království, Irsko, Itálie, Německo, Rakousko a Albánie. Pokud jde o Česko, to se k odtržení Kosova od Srbska staví opatrně.

Ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg oznámil, že Kosovo uzná po splnění dvou podmínek: "Uznám to, jakmile uvidím, že valná většina evropských států je již uznala, a za druhé uvidím, že chování kosovských autorit je takové, že za to můžu s dobrým svědomím nést zodpovědnost," řekl podle ČTK šéf české diplomacie. V Kosovu prý prvně musí platit pořádek, právo a ochrana menšin. Rusko odtržení Kosova odsoudilo a vyzvalo ke svolání schůzky Rady bezpečnosti OSN. Evropská unie, NATO a Německo žádaly o zachování klidu. Nezávislost Kosova ihned odmítli Srbové. Předseda vlády Vojislav Koštunica prohlásil, že Kosovo je falešný stát, nezákonně podporovaný Američany. Ambasáda USA v Bělehradě a budovy OSN a EU v Mitrovici se staly terčem útoků. Srbská pravoslavná církev dokonce požádala svoji vládu, aby historicky cenné území udržela za pomoci armád. "Vyhlášením kosovské nezávislosti končí další kapitola předlouhého a krvavého rozpadu bývalé Jugoslávie. Počínaje dneškem je Kosovo hrdým, samostatným a svobodným státem," řekl premiér Hašim Thaçi.

Mešita v Prištině

Kosovský parlament mimořádně zasedl dne 17. února 2008 ve tři hodiny odpoledne. K poslancům promluvil kromě Thaçiho i prezident Fatmir Sejdiu. Předseda vlády pak zákonodárcům přečetl text deklarace nezávislosti, podle něhož se Kosovo stává demokratickým, laickým a multietnickým státem, který zajistí stejná práva všem obyvatelům. Pro deklaraci se vyslovilo 109 poslanců, proti nebyl žádný. Jedenáct zákonodárců - hlavně kosovských Srbů - na mimořádné schůzi chybělo.

Poslanci poté vybrali nové národní symboly. Nesměly být podobné ani albánské, ani srbské vlajce a znaku s orlem a červenou a černou barvou. Nakonec byla vybrána neutrální vlajka podobně jako dříve u Bosny a Hercegoviny podle "evropského" návrhu. Vlajka i znak mají tedy modrý podklad se symbolickou barvou Evropy. Dále je součástí vlajky a znaku uprostřed umístěný tvar země a v jejich horní části šest stříbrných hvězd symbolizujících šest etnik, žijících v Kosovu: Albánce, Srby, Turky, Romy, Bošňáky a Gorance.

Republika Kosovo a Metohije měla v polovině února 2008 2 miliony, 127 tisíc obyvatel. Z nich bylo 88 % Albánců, 7 % Srbů, dále zde žili již výše uvedené minority. V náboženství převládá sunnitský islám, druhým nejsilnějším je pravoslaví. Hlavním městem je Prishtinë (Priština) s více jak půl milionem obyvatel.

Nově vzniklý evropský stát je hornatý, s výjimkou údolí řek, kde se nacházejí roviny. Nejvíce hor je na východě území (hřeben Šar Planina, na východě pak hřeben Metohija). Největšími řekami zde jsou Drin, a Sitnica. Nejvyšší hora, ležící u hranice s Albánií má výšku 2 656 m n. m. Území nově vzniklé republiky je hospodářsky zaostalé, i když má poměrně úrodné nížiny s dostatkem vláhy a v horách relativně bohatá naleziště stříbra, chromu, olova a zinku. Z hlediska cestovního ruchu by mohly být perspektivními zatím v zimě nevyužívané lyžařsky vhodné horské lokality.

Prizren

Kosovo a Metohije zahrnuje vlastně dvě oblasti: Kosovo a Metohiji. Samotné Kosovo se rozkládá na východě a leží v něm hlavní město Priština a Kosovo pole, místo na kterém se v roce 1389 odehrála významná bitva mezi Osmanskou říší a Srbskem se spojenci. Metohije je v západní části a přiléhá k hranici s Černou Horou a Albánií. Kosovo a Metohije jako území vzniklo teprve po druhé světové válce. Od 19. století do roku 1945 užívali Srbové pro oblast dnešního Kosova a Metohije název Staré Srbsko (Stara Srbija). Tento termín však kromě Kosova zahrnoval také ještě určité kraje v nynějším centrálním Srbsku, Černé hoře a nynější Makedonii.

Jméno provincie je citlivá otázka, a to jak pro Srby, tak pro Albánce (kvůli významu slova metohije, který svědčí o staletí trvající přítomnosti pravoslavné církve na tomto území), a stalo se tak ještě jedním bodem souboje. Oficiální název Kosova podle ústavy Srbska je Kosovo a Metohije, ale UNMIK a nynější vláda Kosova pro celou provincii používají název Kosovo, přesto že neexistuje právní akt kterým by název Metohije oficiálně byl vynechán z názvu provincie. I v Srbsku se hovorově zpravidla "Metohije" vynechává, nebo se používá sloučenina Kosmet, nebo zkratka KiM. Rezoluce OSN číslo 1244 také používá název Kosovo.

Jméno "Kosovo" pochází od slovanského slova kos (pták). Jméno "Metohije" (Metohija) pochází od slova "metoh", které je řeckého původu a znamená církevní statek (velké pozemky v regionu Metohije patřily do znárodnění komunisty církvi). Albánci Metohiji považují za součást širší oblasti Rrafshi i Dukagjinit - což znamená "rovina vévody Dina" (podle jednoho šlechtice ze středověku), a která zahrnuje Metohiji a určité kraje v Republice Albánie.

Do oblasti dnešního Kosova přišli v 10. století Slované, hlavně Srbové a postupně se stali dominujícím etnikem. Původní obyvatelstvo časem vytlačovali na západ. Významným dnem z historického hlediska byl pro Srby 28. červen (15. červen dle Juliánského kalendáře) roku 1389, kdy se zde, na Kosově polji, odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev Srbů proti osmanským Turkům. Tato krvavá bitva skončila nakonec nepříliš výrazným vítězstvím Turků. Osmanský sultán Murad I. byl zavražděn před bitvou ve svém táboře srbským vojákem. Srbský kníže Lazar byl jako odveta popraven po bitvě Turky. Postup Turků dále na severozápad do Evropy byl ale touto bitvou značně zpomalen. Srbové výsledek souboje považují i přes porážku za své vítězství (i Saddám Husain po prohrané válce v Zálivu v roce 1991 tvrdil, že válku vyhrál, ač skutečnost byla jiná). V Lazarově armádě bojovali jako spojenci i Albánci - tehdy ještě křesťané. Mezi najatými vojáky byly i české oddíly. Bitva měla tragické následky pro Srby, protože zlikvidovala výkvět srbské šlechty, která mohla klást další odpor postupujícím Osmanům. Pod nadvládu turecké říše se tak postupně dostala srbská knížectví i celé Bulharsko. Mezi roky 1389-1912 bylo dnešní Kosovo součástí Osmanské říše. Na Kosovu polji byl sultánův hrob a dvě středověké mešity v Prištině připomínají nadvládu islámu. V oblasti Kosova vznikaly mnohé kláštery a oblast se stala symbolem odporu a boje proti ohněm a mečem se šířícímu islámu.

Během nadvlády Osmanské říše nad Balkánskými národy Albánci (podobně jako část Srbů a Chorvatů v Bosně – dnešní Bosňáci) převzali v převážném míře tehdejší "státní víru" – islám.

Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912-13) jako jedna z posledních oblastí na Balkáně, jak jsem výše uvedl, součástí Osmanské říše. Kosovo a část Metohije se stalo části Srbska, ale velká část Metohije byla po krátkou dobu do 1. světové války součástí 'Cerné Hory. Po skončení 1. světové války v roce 1918 se Kosovo a Metohije staly součástí nově vzniklého království. Z počátku unitárního království Srbu, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, a to Zetské bánoviny ("Černohorská" bánovina) a Vardarské bánoviny ("Makedonská"). Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců, trvaly ale až do roku 1920, ale ani poté nebyl v Kosovu klid. V roce 1941 Jugoslávie kapitulovala, a Kosovo zabrala Itálie. Ta jej připojila ke svému marionetskému státu – Velké Albánii (spolu s částí Černé Hory, nynější Makedonie a Řecka).

Mezi Albánci a Srby došlo během 80. let 20. století k rozkolu. Albánci vyhráli nad Srby populační válku – porodností přečíslili Srby na území Kosova, zatímco mnoho Srbů odcházelo do jiných oblastí Jugoslávie i do zahraničí. Albánci měli nižší vzdělání, získávali tak horší pozice i v samotné Jugoslávii, natož v zahraničí. V 80. letech byla v Kosovu údajně až 40% nezaměstnanost. To vyvolávalo v chudém regionu krize, které zhoršovaly vztahy mezi jednotlivými národy v oblasti. Podle srbské ústavy z roku 1974 tvořilo Kosovo autonomní oblast v rámci Srbské republiky, kde albánská menšina mohla zastávat důležitá místa ve správě provincie (včetně policie a soudů).

V roce 1988 došlo k viditelnému rozkolu mezi Srby a kosovskými Albánci, který pokračuje dodnes. Srbsko zrušilo ústavu z roku 1974 údajně proto, že orgány Kosovské autonomní republiky nebyly s to čelit albánské iredentě a terorismu. Albánci, kteří byli zaměstnáni ve státních institucích, nechtěli akceptovat novou ústavu a sabotovali ji. Proto byli propouštěni z práce v úřadech (u policie, u soudů, ve správních orgánech, na školách apod.). Odpovědí byl ozbrojený boj kosovských Albánců proti všem nealbáncům na území jižního Srbska. Roku 1989 byla založena Demokratická liga Kosova LDK, do jejíhož čela se dostal Ibrahim Rugova. Současně probíhala společenská separace albánského obyvatelstva od zbytku populace. Tvořila se společnost ve společnosti. Dne 2. července 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou, ve které byl jen jediný Albánec.

V průběhu 90. let došlo k řadě jednání na mezinárodní úrovni. Dne 14. prosince 1995 byla v USA podepsána Daytonská dohoda, která uznala Svazovou republiku Jugoslávii v jejich dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň to vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a "bílým masem." Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UCK a jugoslávským státem. Bělěhrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UCK jako "nepochybně teroristickou organizaci," prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. V září 1998 zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševičovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. Jakmile se srbská armáda stáhla, UCK obsadila rozsáhlá území, na kterých začala provádět genocidu nealbánského obyvatelstva. Během prosince její útoky eskalovaly a tak v lednu 1999 zahájila srbská armáda další ofenzívu. V únoru a březnu byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem.

Dne 24. března 1999 zahájilo NATO vojenské útoky proti vojenským a strategickým cílům v Kosovu. Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování území letadly NATO činil počet albánských uprchlíků 863 tisíc. I když měla v té době UCK 100 tisíc mužů a disponovala materiální a leteckou pomocí NATO, nedokázala srbskou armádu porazit. Dne 19. května 1999 se v Bělehradě konala jednání o ukončení bojů, podle nichž se měly srbské vojenské a policejní jednotky stáhnout z Kosova a měla být zavedena vojenská administrativa NATO. Srbská vláda s tímto počátkem června souhlasila a dne 12. června 1999 do Kosova vstoupily jednotky NATO. Jejich přítomnost však do současnosti nezajistila Kosovu klid.

Kosovo je fakticky ovládané albánskou částí obyvatelstva. Místo srbské vlády jej spravuje mise OSN (UNMIK – United Nations Mission in Kosovo), na klid v Kosovu a bezpečnost srbské menšiny dohlížejí jednotky NATO v počtu 16 000 osob pod označením KFOR (Kosovo Force). Měnovou jednotkou je EURO.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení