Po Kwise z Jizerských hor do Lužice a Slezska

Jihozápadní cíp Polska vyplňují jak výběžky historické Lužice, kterých se Polsku dostalo po druhé světové válce, tak území dolnoslezských knížectví. Malebný kraj v podhůří Jizerských hor a Krkonoš čeká teprve na své objevení našimi turisty a zůstává tak trochu "terrou incognita" v povědomí většiny české zeměpisné veřejnosti. Podívejme se tedy do těchto končin, které přece jen mají nemálo společného s českými dějinami a stojí za poznání.

Vybrali jsme si netradiční způsob - splavování říčky Kwisy vinoucí se téměř poledníkovým směrem od Jizerských hor k Zaháni, kde se spojuje s větším Bobrem. Ostatně, kdo by si nepamatoval kněžnu Zaháňskou z Babičky Boženy Němcové? Nejenže tu tedy půjde o kraj staletých souvislostí s našimi zeměmi, ale rovněž o kulturní vazby ne až zas tak dávné.

S flotilou zatím složených nafukovacích člunů přecházíme hranice z frýdlantského výběžku u Nového Města pod Smrkem do sousedního Polska. V podhůří Jizerských hor (Pogórze Izerskie) je Kwisa ještě nevelkou říčkou, která teprve sbírá vodu od svých přítoků. V zaříznutém údolí ji doprovázejí obce s hrázděnými domy. Občas se na některém ostrohu zvedají rozpadající se zdi starého hradu. Ve svazích se za druhé světové války usilovně dolovalo. Za nenápadnými otvory se skrývají labyrinty plánovaných podzemních továren. Pod Slezským Gryfowem řeku přehradily už dávno před válkou přehradní zdi a údolí zalily jezerní vody. Do Lubáně, historického lužického města, už řeka vstupuje jako nepřehlédnutelný krajinný fenomén. Pak se ještě párkrát zatočí mezi pahorky a už se hrne z Lužice do Slezské nížiny. Stále se nám jeví málo vhodná pro plavbu - je přece jen ještě příliš úzká a hlavně mělká po předchozím letním suchu. Za mostními oblouky železniční trati Drážďany-Wroclaw, mimochodem nedávno nákladně modernizované pro rychlostní vlaky, nacházíme vhodné místo k nalodění. Jsme již daleko od hor, jen je tušíme na jižním obzoru pod mohutnými bouřkovými mraky. Řeka se tu vine četnými zákruty v širokém údolí mezi širými loukami a ostrůvky lužního lesa. Nafukujeme naše plavidla značky Pálava, překládáme do lodí tábornické potřeby a dobrodružství i poznání jsou před námi.

Vyplouváme do nekonečných Dolnoslezských borů, jednoho z největších lesních celků střední Evropy. Kwisa teče napříč pásmy ledovcových nánosů několika glaciálů. Prostory plochých náplavových kuželů podledovcových toků - neboli sandrů, které vznikly před čelem kontinentálního ledovce, jsou ploché a oko se často nemá kde opřít o významný terénní tvar. Údolí Kwisy je pak neobyčejně široké a lemované stupni teras. Na nich obvykle leží jednotlivé vesničky protažené kolem cest a vysílající k řece jen skupiny stavení kolem bývalých mlýnů, později předělaných na továrny. Jiný ráz má údolí Kwisy ve vyvýšeninách ledovcových morén. Již před nástupem pahorků se řeka obklopuje mokřady a pak se náhle vrývá do vyššího terénu úzkým údolím bez lemu podmáčené nivy. Břehové nátrže mohou být až desítky metrů vysoké a vlastně můžeme pozorovat profily ledovcovými sedimenty. Zatímco dříve řeka jen volně meandrovala, zde tok sice zůstává klikatý, avšak spád výrazně roste. Vesničky, pokud zde vůbec jsou, pak stojí u starých hradů či zámků, ukrytých v hloubi lesa. Co však spojuje všechny úseky Kwisy, je čisté písčité dno, ať již má řeka hloubku několika decimetrů či 4 i více metrů.

První dojmy jsou příjemné. Řeka je pomalá, čistá, má písečné dno a výhled do kraje z hladiny řeky je něco zcela jiného, než na co je zvyklý motorizovaný cestovatel. Po chvilce podjíždíme rozestavěnou dálnici A4, kterou v původní plánované předválečné trase teď staví polské firmy od Boleslawce k německé hranici u Zhořelce. Z mostu zatím nejsou vidět ani základy, zato kolem je neuvěřitelný lomoz těžké techniky a hory překládaného písku. Za dalším zákrutem je už opět ticho a pohoda. Na dně jsou vidět protáhlé čeřiny v klidné mělké vodě, zatímco na hlubší vodu upozorňují čeřiny v podobě miniaturních "dun". Vesničku Tomislaw už zdálky ohlašuje vysoká věž kamenného kostela a štěkot psa uvázaného u své budky v širokánském poli. Chudák se asi bojí samoty, protože na rozorané půdě není co hlídat. Pak se údolí zahlubuje a řeka se napřimuje. Blížíme se k zámku Kliczków. Komplex nedávno pečlivě rekonstruovaných staveb se tyčí z temena nenápadného návrší obehnaného vyschlými vodními příkopy v dokonale udržovaném anglickém parku. Zámek, kdysi hrad, patřil českým králům. Dnes slouží nóbl klientele jako hotel. Hluboká a teplá voda pod zámkem nabízí příjemné podvečerní koupání.

Ráno, ačkoliv nikde ani mráčku, valí se voda mohutným kalným proudem a místy zalévá břehy. V horách večer asi vydatně zapršelo a vlna dospěla do nížiny s několikahodinovým zpožděním. V obci Lawszowa jdeme po nákupech. Vesnický koloniál je dobře zásoben a tržby z naší výpravy asi pořádně nadzvedly roční průměr milé paní prodavačce. U obce se údolí opět zužuje a vine se mezi morénovými kopci porostlými pověstnými dolnoslezskými bory. Pravdou však je, že jde o smíšené, místy čistě listnaté lesy. Zatímco mezi loukami jsou břehy často zpevněny kamením a výpletem ještě z doby německé říše, v lesích je řeka svobodná a člověkem téměř nedotčená. Voda rychle proudí, stromy se sklánějí nad hladinu, mnohé popadaly do koryta a průjezd je místy i nebezpečný. Najednou se tok uklidňuje a my vplouváme na hladinu jedné z přehrad, kterých zde do druhé světové války bylo několik. Některé jsou sice jen vysokými jezy, ale u každé z nich kdysi byla malá elektrárna a továrna. V roce 1945 se tu tvrdě válčilo, a většina jezů i přehrad vzala za své. Jen některé z nich jsou postupně obnovovány místními podnikateli. Totéž se nedá říci o továrnách. Některé stojí už dlouhá léta v ruinách, jiné - zřejmě donedávna fungující - zkrachovaly a změnily se v nepřehledné brownfieldy či skladiště. Podjíždíme dálnici A12 Berlín- Wroclaw. Kdysi za Třetí říše dokončený jediný pruh teď doplnil čerstvý paralelní most a shora zaznívá neutuchající šum vozidel.

Pod Swietoszowem se z řeky najednou ozývá hluk padající vody. Tentokrát nejde o žádný z přežívajících jezů, ale o skutečné peřeje. Kwisa proráží hrásť tvrdých křemenců, které nezahladil ani kontinentální ledovec a mladší sedimenty. Vyšlapaná stezka mezi balvany kolem vody dává tušit, že mnozí dávají přednost přenášení lodí před plavbou nejistými vodami, ačkoliv kromě nás jsme na řece jiná plavidla neviděli. Vodácké dobrodružství mezi skalami v prudkých proudech si však nelze nechat ujít, aspoň co se týče mládeže vybavené helmami a vestami. Po 50 metrech je už po všem a po klidné hladině, místy zaplavující starý porost, se jako v amazonském pralese blížíme k další přehradní hrázi.

Kwisa líně meandruje mezi vysokými břehy štěrkových teras i mezi sesypávajícími se morénovými pahorky. Stačí zastavit a nasbírat si lesklé černé pazourky, smetanově žluté rohovce, či načervenalé úlomky skandinávských rul a žul, jak je sem dotlačil kontinentální ledovec. Ti nejšťastnější dokonce sbírají kousíčky jantaru. Z podemletých strání padají do vody nejen buky, duby, javory, jasany či topoly, ale i dobře zakořeněné borovice s rozvětvenými kořeny. Místy se plavba mění v dokonalou prolézačku mezi popadanými a poloponořenými, stále se pohybujícími kmeny, vše v bystrém toku řeky. Kdo nedává pozor, odnáší si boule nebo škrábance. Po dramatické plavbě hlubokými lesy po týdnu vplouváme na klidnou hladinu "velikého" Bobru. Od místa vyplutí to máme vzdušnou čarou kolem 40 kilometrů, ale tok řeky jich nasbíral více. Bobr nás v poklidu nese až na dohled Zaháně, kdysi metropole jednoho z dolnoslezských knížectví. O město se za poslední války urputně bojovalo, a tak ve středu historické zástavby zejí ještě četné mezery. Mohutný kostel v cihlové gotice, řady štítových domů (mezi nimi i dům astronoma Jana Keplera) a výstavný čtvercový zámek září úpravností. V pěší zóně to vypadá jako ve středověkém městě. Až dojde na obnovu zbytku starobylé zástavby, podobně jak se toho dočkaly kamenné kláštery a hradby, Zaháň se nepochybně stane magnetem, kam rádi zavítají návštěvníci z krajů blízkých i dalekých. Příroda i historie tu dýchají vůni společného rozkvětu.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení