Algarve - turistický ráj na konci Evropy

Exoticky znějící název nejjižnější portugalské provincie Algarve jakoby svou zvláštní zvukomalebností ani nepatřil do Evropy, ale spíše do afrického prostředí. Slovo Algarve je skutečně odvozené z arabského al-Gharb, což znamená západní země. Arabští Maurové ji obývali po dobu půl tisíce let. Dnes je Algarve zásluhou turistického ruchu asi nejznámější a nejbouřlivěji se rozvíjející oblastí v Portugalsku. Na mezinárodním letišti ve Faro denně přistávají desítky letadel pravidelných linek i charterových letů z metropolí celé Evropy.

Algarve není jenom nejjižnější, ale zároveň také nejmenší portugalskou provincií. Rozkládá se v délce 155 km podél pobřeží Atlantiku, od mysu Svatého Vincenta na západě až k ústí pohraniční řeky Guadiana na východě, na hranicích se Španělskem. Do vnitrozemí zasahuje sotva 30 - 40 km. Na rozdíl od zbývající většiny portugalského pobřeží, které je obrácené k západu a tím vystavené alespoň po část roku bouřlivým větrům, Algarve nastavuje svou tvář žhavému jižnímu slunci. Proto je tu celoročně velmi mírné a teplé podnebí s prakticky celoroční možností koupání. Zimní měsíce bývají samozřejmě chladnější a z celého roku nejdeštivější, není ale výjimkou spatřit tu německé nebo anglické turisty o vánocích v šortkách nebo na Nový rok na pláži. V lednu rozkvétají mandloně a odstartují tak krásné jarní období s množstvím květů. Koncem března začíná trvale slunečné a poněkud únavné letní období s převládající modrou oblohou, která vydrží až do podzimních měsíců.

Nejzápadnějším bodem Algarve (nikoliv celého Portugalska a Evropy) je Mys svatého Vincenta (Cabo de Sao Vicente). Na 60 km vysokém skalním útesu je postavena malá pevnost a maják, jehož světlo je vidět až do vzdálenosti 90 km. Pobřeží se tu ostře lomí v pravém úhlu. Maják je důležitým orientačním bodem pro všechny lodě plující z Atlantiku do Středozemního moře. Navádí je na východ do Gibraltarského průlivu. Opačným směrem, k severu až severovýchodu ubíhá nehostinné skalnaté pobřeží, které je poslední výspou starého kontinentu, bičovanou západními větry a bouřlivými vlnami Atlantiku. I tady se však mezi skalami dají objevit překvapivě krásné a většinou liduprázdné malé pláže.

Hlavní algarvské pobřeží se ovšem prostírá východně od mysu Svatého Vincenta. Oceán je tu většinou o poznání vlídnější a méně bouřlivý, voda teplejší a sluneční paprsky hřejivější. Západní část tohoto pobřeží je ještě dost skalnatá, s řadou bizarních skalních útvarů a s izolovanými písčitými plážičkami mezi skalami. Některé z nich jsou při pohledu z pevniny dokonale utajené, skryté pod příkrými srázy a přístupné jen z oceánu. Členitost a malebnost skalních útvarů přispívá k fotogenické atraktivitě zdejšího pobřeží, jejich snímky plní každoročně reklamní prospekty cestovních kanceláří.

Východní část algarvského pobřeží má úplně jiný charakter: je plochá a písčitá, dokonce s řadou pobřežních močálů. Ale k tomu se ještě dostaneme. Ted' začínáme na západě, kde je první turistickou pozoruhodností nevelké město Sagres. V 15. století tady princ Jindřich Mořeplavec, známý iniciátor portugalských zámořských plaveb, založil námořní akademii, kde soustředil nejznámější mořeplavce, stavitele lodí, kartografy a astronomy tehdejší doby. Na této akademii prý studovali také Vasco da Gama, Fernao Magal-haes a Pedro Alvares Cabral, což je trojice nejslavnějších portugalských mořeplavců, kteří vlastně stáli u základů tehdejších ohromných portugalských námořních výbojů a objevů. Poté, co v roce 1460 princ Jindřich zemřel, roli mořeplaveckého centra převzal Lisabon. Ze Sagres se stalo malé provinční město. I dnes působí skromně a rozhodně to není nějaké typické letovisko přeplněné rekreanty. Většina návštěvníků sem přijíždí jenom na několik hodin, aby se podívali do pevnosti a na nedaleký mys Svatého Vincenta. Nejzajímavějším místem v Sagres je pevnost Ponta de Sagres. Právě tady vysoko nad oceánem na suché, větry bičované skalnaté pláni založil Jindřich Mořeplavec někdy kolem roku 1420 svou námořní akademii. Původní budovy akademie se v pevnosti ovšem nezachovaly, protože v roce 1587 je srovnal se zemí známý anglický pirát Francis Drake. To, co přežilo jeho plenění, bylo zničeno v r. 1755 katastrofálním zemětřesením. Zachovala se však pozoruhodná větrná růžice z kamenů různé velikosti, která prý pochází až z doby Jindřicha Mořeplavce a znovu byla objevena teprve v r. 1928. Na místě někdejší pevnosti se dnes nachází novodobá, poněkud monstrózní stavba s expozicí, která připomíná význam tohoto místa a historii portugalských zámořských objevů. Směrem k východu pokračuje skalnaté pobřeží Algarve řadou zajímavých skalních útvarů, mezi nimiž se nacházejí tu a tam pěkné pláže příhodné pro koupání. Význačným turistickým centrem a historickým městem je až město Lagos, asi 30 km východně od Sagres. Lagos se vyvinul z obchodní osady, kterou založili už Féničané. Ti byli potom vystřídáni řeckými obchodníky, Řeky zase vystřídali Kartagiňané a v dalším období tady sídlili Římané. V 8. století potom dobyli město Maurové a postavili kolem něj první hradby. V 15. století, po vypuzení Maurů, byl Lagos důležitým přístavem a sídlem algarvského guvernéra Jindřicha Mořeplavce. V přístavu se stavěly a vyplouvaly z něj na moře karavely, nové typy lodí, díky nimž Portugalci úspěšně dobývali světové oceány. Procházíme-li úzkými uličkami mezi bílými domy v historickém centru tohoto města, odevšad na nás dýchá bohatá historie. Nedaleko hlavního náměstí, nazvaného samozřejmě po Jindřichu Mořeplavci, stojí mohutná pevnost ze 17. století, která představuje nejlépe zachovaný příklad vojenské pevnosti někdejšího algarvského království. V 16. -18. století byl Lagos hlavním městem provincie Algarve, v roce 1755 bylo ovšem i toto město postiženo katastrofálním zemětřesením, a od příštího roku se proto centrem Algarve stalo město Faro.

Význačným městem na východ od Lagosu je Portimao. Má sice podobně jako Lagos bohatou historii, počínaje už Féničany, přes řecké osídlení, kartaginskou obchodní stanici, a římský přístav, ale v dnešní době je to především dost velké průmyslové město. Má více než 30 000 obyvatel a v průmyslu dominuje zpracování ryb. Je to živé město, kde lépe než hledat nějaké význačné historické památky je pozorovat život v přístavu, nebo využít nabídky některé z bezpočetných rybářských hospůdek v jeho okolí. Těžko lze odolat vůni pečených a smažených sardinek, která se vznáší všude v okolí. V oblasti města Portimao se ovšem nachází také slavná Praia da Rocha, jedno z nejvýznamnějších turistických center Algarve a jedno z prvních portugalských letovisek, kam už na počátku tohoto století přijížděli bohatí Angličané. Je to uměle vybudované letovisko při rozsáhlé písčité pláži. Východně odtud leží střední část pobřeží Algarve. Převládají tu rozsáhlé písčité pláže, které jsou ale místy střídané bizarními skalními útesy ze žlutých nebo červeně zbarvených pískovců. Mezi nejvýznamnější turistická střediska, kam přilétají i čeští turisté, patří Albufeira, Vilamoura, Qur-teira nebo Vale di Lobo. Všechna tato letoviska jsou poměrně nová. Masová turistika tady začíná až v 60. letech 20. století nebo dokonce i později, v některých oblastech teprve v 80. a 90. letech. V současnosti tu vyrůstají jak houby po dešti rozsáhlé hotely, což pro někoho může představovat prvořadou atrakci, pro jiného je to ovšem nudná betonová moderní architektura, kde je jenom spousta vil, apartmánů, obchodů, restaurací, barů, golfových hřišt', ale nic osobitého, tradičního ani historického. HIavní devízou pro rozvoj masové rekreace je záruka počasí v jedné z nejteplejších a nejjižněji položených oblastí Evropy. Zima je tady jedna z nejmírnějších ne-li vůbec nejmírnější v celé Evropě. Koupat se dá od března do listopadu a mírní otužilci se mohou koupat po celý rok, teplota vody neklesá pod 16 °C.

HIavním a největším městem Algarve je asi 50 tisícové Faro. Faro leží už ve východní části algarvského pobřeží, které tu má odlišný charakter od západní části. Je to plochý břeh s množstvím písčitých dun, dlouhých pláží a rozsáhlých lagun, které tvoří až 10 km široký pás močálů, oddělujících souši od vlastního pobřeží Atlantského oceánu. V lagunách nachází obživu spousta ryb, korýšů, měkkýšů, ale také rybářů na svých lodích. Pobřežní močály jsou vynikajícím zimovištěm pro množství druhů vodního a mokřadního ptactva z celé Evropy a Eurasie, ale zároveň brání tomu, aby se přímo ve městě dalo koupat. Za koupáním se tedy z Fara musí jet většinou lodičkou, připadně autobusem, pokud existuje spojení až do oblasti několik kilometrů vzdálených pláží na předsunutých ostrovech a písečných kosách. Faro je největším městem na jihu Portugalska. Je sidlem university, biskupství, důležitým průmyslovým, obchodním i dopravním centrem. Zásluhou letiště, kde denně přistávají desítky letadel s turisty, je Faro hlavní vstupní branou celého Algarve. Pokud jde o historii města, můžeme nalézt období fénické i římské, arabské i křesťanské. V roce 714 bylo Faro dobyto Araby a stalo se dokonce hlavním městem jednoho z maurských knížectví. Jeho dnešní název Faro je opět arabského původu z arabského jména Harum. Hlavním městem Algarve je od roku 1756. Faro má zachovalé historické centrum obklopené maurskými hradbami, které se rozkládá na nevysokém pahorku hned nad rybářským přístavem. Celá historická část města vytváří pěkně zachovalý středověký až renesanční architektonický celek. Kdo by se tady chtěl zabývat středověkou nebo renesanční historií, může jít dům od domu, všechny historické domy jsou dokonale zdokumentovány. Od města Faro k východu až po španělskou hranici vede při pobřeží tzv. Algarvská dráha, jediná železniční trat' v celé provincii, která sehrála v minulosti významnou úlohu v rozvoji tohoto území. Dnes tady železniční doprava není vůbec důležitá a jednokolejná trat' připomíná naši nějakou zapadlou lokální dráhu. Jen místo trávy tu mezi pražci rostou opuncie. Vlaky nejsou příliš frekventované a jezdí skoro prázdné.

Na Algarvské dráze 10 km východně od Fara leží další zajímavé město Olhau. Na rozdíl od středisek na západ od Faro není příliš navštěvované turisty, ale rozhodně nepostrádá půvabu. Snad právě proto, že nemá nějaký kosmopolitní turistický charakter, ale působí vyloženě portugalsky. Je to jeden z důležitých rybářských přístavů na pobřeží Algarve a jeho nejzajímavější částí je stará rybářská čtvrt', která se rozkládá při nábřeží. Stojí tady tržnice, kde se prodává spousta ryb, škeblí, korýšů, prostě veškeré mořské havěti, čerstvě ulovené v moři. V okolí tržnice a rybářského přístavu je spousta malých restaurací a kavárniček a odevšad se line lákavá vůně smažených a pečených sardinek, které se smaží často přímo na ulici před restaurací, aby přiákaly zákazníka. Z Olhau existuje lodní spojení na písčité ostrovy Kulatra a Ilha do Faro. Ostrovy jsou jenom sporadicky osídlené, nacházejí se na nich jen dvě nevelká sídla. Lod' slouží jejich obyvatelům jako jediná možnost, jak se mohou dostat na pevninu, do školy školy, do zaměstnání, do úřadů a zároveň opačným směrem slouží k dopravě turistů. Mimo letní sezónu ostrovy zejí prázdnotou, je zde několik malých restaurací a jinak jen rozsáhlé písčité pláže, do nichž neúnavně buší vlny Atlantiku.

Na východ odtud pokračuje stejný charakter pobřeží, to znamená pásmo písečných ostrůvků s rozsáhlými plážemi, které oddělují od otevřeného Atlantského oceánu pobřežní pásmo močálů. Jedním z nejhezčích měst v této oblasti je Tavira s 25 000 obyvateli. Leží asi 30 km východně od Faro. Je to velice malebné město s jedinečnou scenérií rozložené na obou stranách řeky Rio Gilao. Z náměstí vede přes řeku jeden ze dvou mostů, původně římský, a po obou stranách řeky svítí patrové domy s pěknými fasádami, jejichž obrysy se zrcadlí na vodní hladině řeky a vytvářejí neopakovatelnou atmosféru tohoto města. V městě samotném je přes 30 kostelů a také zbytky někdejšího maurského hradu. V Taviře zahájili Portugalci na počátku 15. století své zámořské objevné cesty a zámořskou kolonizaci, poněvadž v roce 1415 odtud vypluly lodě a dobyly první portugalskou kolonii Ceutu v sevemí Africe. Od otevřeného pobřeží Atlantického oceánu je město Tavira opět odděleno několik kilometrů širokým pásem pobřežních močálů. Chceme-li se jít koupat na rozsáhlé písčité pláže ostrova Ilha de Tavira, musíme využít lodní dopravu anebo také úzkorozchodnou železnici pro turisty, která vede na pláže oblasti zvané Santa Lucia.

Posledním městem v nejvýchodnější části na pobřeží Algarve je Vila Real de Santo Antonio. Leží na samé hranici se Španělskem na západním břehu pohraniční řeky Guadiana, která zde širokou nálevkou ústí do oceánu. Město bylo postaveno až ve 2. polovině 18. století a jeho šachovnicový pravidelný půdorys ukazuje, že bylo postaveno prakticky na zelené louce. Výstavba města údajně trvala pouze rekordních pět měsíců. Bílé domy, které vidíme na druhém břehu řeky Guadiana, patří už španělskému městu Ajamonte. Do Španělska se dostaneme bud' lodním trajektem přes řeku Guadiana, případně novým dálničním mostem, který vidíme asi pět kilometrů severně. Čtyři kilometry severně od města Vila Real de Santo Antonio se nachází velice hezké historické městečko Castro Marim. Na výrazném skalnatém kopci nad řekou Guadiana se tyčí starý hrad, název města vlastně znamená hrad u moře. Výhodnou polohu města nad řekou využívali pro obchodní účely už staří Římané a po nich Maurové. Z hradeb pevnosti postavené Alfonsem III. ve 13. století je krásný výhled na močály přírodní rezervace při řece Guadiana. Je to opět významné zimoviště vodního ptactva v nejjižnější části Evropy. Okolo města Castro Marim vede také nová algarvská dálnice, která sleduje ve vzdálenosti pět až deset kilometrů většinu jižního algarvského pobřeží a dálničním mostem přechází přes řeku Guadiana do Španělska. Tato východní část provincie Algarve má příxné autobusové spojení se španělskou Sevillou v Andalusii a nutno dodat, že do Sevilly je odtud blíž než do Lisabonu.

Pobřeží je jistě to nejvyhledávanější, kvůli čemu lidé do Algarve přijíždějí. Ale Algarve má i svou krajinu ve vnitrozemí. Za pobřežím směrem do vnitrozemí následuje úrodná pobřežní nížina. Není příliš široká, někde deset, někde jen několik kilometrů, navíc je hojně zastavěná rozsáhlými venkovskými sídly. Pokud jde o zemědělskou produkci, dominuje pěstování atraktivních pomerančů, mandarinek, citronů a zeleniny. Za úrodnou pobřežní nížinou dál směrem k severu do vnitrozemí začíná již zvlněná pahorkatina a vrchovina, která dosahuje nadmořské výšky většinou od 200 do 500 m. Jsou to suché ero- dované, místy skalnaté, většinou zaoblené ploché pahorky, které jsou zčásti zalesněné, zčásti využité jako suché pastviny. Zemědělství je tu značně extenzivní na suchých málo úrodných kamenitých půdách. Tato oblast zaujímá vlastně většinu vnitrozemí, charakteristické jsou extenzivně využívané porosty korkového dubu, které tvoří typickou krajinu ve vnitrozemí Portugalska. V lesích převládají duby a introdukované eukalypty dovezené z Austrálie. Lesy jsou ale většinou tvořeny nevysokými stromy s křovinatým podrostem a s množstvím kvetoucích keřů a bylin. Samotné stromy nedosahují zdaleka takových rozměrů, jaké známe z lesů ve střední Evropě. Ve vnitrozemí bylo vybudováno také několik přehradních nádrží, jež mají za úkol v době zimních strážek zachytávat vodu, která je využívána v období dlouhého léta pro zavlažování. Srážky jsou zde velmi nevyrovnané, drtivá většina jich spadne v zimním období a od března až do podzimu celá krajina trpí suchem. Nejvyšší část provincie Algarve tvoří pohoří Serra de Monchique, které se zvedá do výšky 902 m n.m. V průměru jednou za deset let v této nadmořské výšce v oblasti pohoří Monchique napadne sníh a pokryje zdejší, pro nás exotickou vegetaci. To je potom mimořádná událost, kterou si nenechají ujít místní fotografové, aby mohli vyfotit vzácnou zimní scenérii Portugalska. Na jižním pobřeží Algarve nepadá sníh nikdy. Zásluhou stále poměrně teplého Atlantského oceánu a Golfského proudu zde ani teplota nikdy neklesá pod nulu. Zimní teplota moře tady dosahuje asi 16 °C, což má příznivý oteplující vliv i na teplotu vzduchu v celé pobřežní oblasti. Průměrná teplota na pobřeží v těch nejchladnějších měsících je asi taková, jako u nás v květnu. Ve vnitrozemí provincie Algarve, které je málo osídlené a ekonomicky značně zaostalé, jsme navštívili přírodní rezervaci v oblasti vápencového masívu Da Rocha da Pena. Je to vápencová kra, která se zvedá do výše necelých 500 m n.m. a kromě zajímavých geomorfologických tvarů i skalních horolezeckých terénů hostí zajímavou květenu. Vyrazili jsme do této oblasti koncem března s cílem spatřit některé druhy kvetoucích orchidejí. Přišli jsme ale pozdě. Koncem března byly lilie a vstavače až na výjimky dávno odkvetlé. Našli jsme zde plně rozkvetlé nebo již odkvétající keře pivoněk a dozvěděli se, že pokud bychom chtěli spatřit kvetoucí vstavačovité a liliovité rostliny, měli jsme přijet o dva měsíce dříve...

Na závěr snad několik slov o možnostech stravování v Portugalsku. Cenové relace jsou pro nás celkem přijatelné. Ne že by to bylo úplně levné, ale rozhodně se tu dá jíst levněji než v Německu nebo v Holandsku a posezení v některé z ohromného množství restaurací, rybářských hospůdek, kavárniček je velice pěkným kulinářským zážitkem. V oblasti Algarve jsou pochopitelně nejtypičtější pokrmy a jídla z ryb anebo z dalších produktů moře, tzn. škeble, chobotnice atd., vše na nejrůznější způsoby. K tomu spousta ovoce, zeleniny. Algarvskou specialitou jsou škeble dušené v olivovém oleji spolu s cibulí, paprikou, rajčaty a kořením. Další chutnou specialitou je dušená rýže se škeblemi a zeleninou nebo kousky chobotnice plněné směsí ze šunky a rajčat. Samozřejmě je tu velký výběr z vepřového, hovězího, skopového nebo jehněčího masa, stejně tak drůbež. Portugalci mají velmi dobrou uzeninu, sýry, množství zeleniny. Často se k jídlu nebo jen tak na stůl servírují vynikající olivy a nemůžeme zapomenout ani na víno. Nemusí to být jenom to proslulé sladké portské víno, které se upíjí po malých doušcích. V Portugalsku je výborné i suché víno, ať už je to lehké bílé vinho verde ze sevemí provincie Minho nebo sametově červené colares z oblasti Sintry.

Zdeněk Lipský
Zeměpisné sdružení