Antilopí ostrov na slaném jezeře

Na Antilopí ostrov, největší ostrov na Velkém solném jezeře severně od Salt Lake city ve státě Utah, se dostávám až pozdě odpoledne. Přestože mi letecká společnost Southest, se kterou jsem přiletěl už před polednem ze San Franciska, zajistila na týden rezervaci auta u společnosti Budget přímo na letišti, došlo ke komplikacím, které hrozily zhatit můj plán k velké cestě přes Utah a Idaho.

K zapůjčení auta je nutné mít ještě vlastní pojistku, kterou společnost nekompromisně vyžaduje a její pracovníci vůbec nechápou, že ji nemohu mít, protože v USA nevlastním auto. Pojistku nelze podle nich ani na těch několik dní zakoupit a celá situace vypadá zcela beznadějně. Naštěstí jeden z pracovníků mi nakonec přece jen dohodne zapůjčení auta u jedné z malých soukromých společností, která nemá tak striktní požadavky. Vše se ovšem poněkud prodraží, ale přesto nakonec získávám spolehlivý starší vůz, ve kterém mohu s několikahodinovým zpožděním vyrazit na sever. Po několika desítkách kilometrů sjíždím z dálnice západním směrem. Mířím na pobřeží slaného jezera a dál na hráz, spojující s pevninou největší ostrov v jezeře, který je zároveň státní rezervací "Antelope Island State Park".

Po několika kilometrech jízdy po úzké hrázi vjíždím konečně na břehy ostrova, kde mě vítá stádo amerických antilop. Nejsou vůbec plaché, takže je mohu zblízka fotografovat i filmovat.  Jak zjišťuji u stanice při vjezdu na ostrov, jsou dva jednoduché kempy se základním vybavením - místem na postavení stanu a suchými záchody. Chybí pitná voda, ale mám naštěstí nejnutnější zásobu a tak netrpím žízní. Noc v téměř opuštěném kempu nad břehy slaného jezera je velice romantická. Hvězdy se třpytí a měsíc osvětluje svítivou vodní hladinu, zatímco nedaleko v kopcích se ozývá vytí kojotů.

Ráno skládám stan a vydávám se na cestu po ostrově. Protože se jedná o státní rezervaci, nesmí tady chybět návštěvnické informační středisko. Zde můžete zdarma obdržet prospekty a mapky ostrova a službu konající ranger poskytne každému základní informace. Přestože Antilopí ostrov leží uprostřed Velkého solného jezera, je tu během roku dost srážek a dostatek sladké vody i vegetace. Žije tu několik desítek bizonů, lišky, kojoti, králíci, skunk. Samozřejmě se nejdřív vydávám na břehy ostrova, abych se vykoupal ve slané vodě, která prý se velmi blíží svými léčivými účinky vodám Mrtvého moře. Na ostrově jsou dvě písečné pláže s jemným pískem. Zastavuji u jedné z nich na parkovišti, vybaveném jednoduchými přístřešky k posezení. U pláže samozřejmě nesmějí chybět zděné převlékací kabiny a sprcha se sladkou vodou. A také s všudypřítomnými automaty s chlazenou Coca Colou a vodou, vše samozřejmě s pořádnou přirážkou. A vše kupodivu vždy a bezchybně fungující.

Ve všední den je tu prázdno. Vydávám se po písku pláže k několik desítek metrů vzdálené tiché a klidné vodě slaného jezera, jehož hladina se třpytí v slunci a nad nímž se neustále vznáší jemný opar z vypařující se slané vody. Podobně jako v Mrtvém moři, i tady mohu díky hustotě slané vody zůstat ležet na hladině a nemohu se potopit. Chci ale zkusit hloubku jezera a tak se brodím a pak plavu pár desítek metrů, až tam, kde už nedosáhnu na dno, které tady tvoří ztvrdlá sůl s pískem. Oficiální údaje tvrdí, že jezero je hluboké až 6 metrů. Jeho hloubka dovoluje na druhé straně jezera, kde je vybudované malé přístaviště, provozovat výletní loď, která v sezóně a o víkendech obeplouvá s výletníky břehy ostrova.

Odjíždím do vnitrozemí, abych navštívil někdejší ranč, který tady založila rozvětvená mormonská rodina v polovině 19. století a který byl v provozu až do roku 1981, kdy ho převzala správa státního parku a zřídila z něj zemědělské muzeum. Těším se, že si na ranči doplním zásobu vody a snad tam také najdu hospůdku, kde bych se mohl najíst.

Po cestě v malebném podhůří vysokých kopců na jedné straně a travnatého údolí s úzkým potokem na druhé, potkávám menší stáda bizonů. Někteří se pasou blízko silničky, nejsou vůbec plaší a jen po mně pokukují krví podlitýma očima, když je zcela zblízka filmuji.

Vzpomínám, že informace varují před podceňováním nebezpečnosti těchto zvířat, protože rozzuřený bizon je prý velice rychlý a dokáže člověka zabít. V trávě nedalekého svahu se náhle objevuje nevelké zvíře s pořádným huňatým ocasem. Snad bych hádal na bobra, ale vzpomínám si na kresby i fotografie - jedná se o skunka. Když se hodně přiblížím, otáčí se ke mně zády a tak raději rychle mizím, abych nebyl pokropen jeho nevábnou tekutinou.

V bývalém ranči Mormonů, kam už dojíždím za pořádného horka, mě vítají dva strážci. Pitnou vodu ani žádné jídlo mi ale nemohou poskytnout, ranč je už opravdu jen muzeum. Pro turisty tady chovají stádečko koní. Mohu si prohlédnout celý někdejší ranč, zařízený tak, jak vypadal v dobách své největší slávy. Koňské stáje, stodolu a hospodářské budovy s dílnami, plnými dřevěných a kožených výrobků, hlavně zdobených kovbojských sedel a opasků. Rodina majitele ranče bydlela v pohodlné přízemní budově, stíněné stromy a kvetoucími keři, nedaleko potoka, který protéká údolím a který sloužil k napájení hospodářským zvířat. Přes velké horko je uvnitř zděných obytných budov chládek a kolem sloupů rozlehlé terasy poletují kolibříci.

Vydávám se do pastvin v okolí ranče a narážím na větší stádo několika desítek bizonů a pak i několika antilop, které přicházejí k vodě.Odpoledně odjíždím zpět k pobřeží ostrova a po cestě nacházím v kopcích, vysoko nad jezerními břehy, jedinou malou hospůdku, která tu existuje a má otevřeno právě jen pár hodin kolem poledne, aby se turisté mohli rychle občerstvit. Jedinými, zato lákavými pochoutkami, které její kuchyně nabízí, jsou stejk a hamburger z masa ostrovních bizonů. Samozřejmě mi to nedá, abych neochutnal. Bizoní maso je mnohem sušší než hovězí a má příchuť divočiny - snad trochu jako maso našeho divočáka.

Mířím znovu k pláži, abych se koupelí ještě rozloučil se slanou vodou velkého jezera a zároveň i s Antilopím ostrovem, protože mě ještě čeká daleká cesta Utahem a Idahem na sever do národního parku Yellowstone. Cestou ke hrázi, po které přejíždím na pevninu, potkávám znovu několik antilop. Prchají před mým autem do hloubky ostrova a já už pak jen v dálce křoví zahlédnu jejich bělavé zadečky - jako by mi ještě mávly na pozdrav a na rozloučenou s tímto zajímavým ostrovem.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava