Královské stříbření Kutné Hory

Každoroční gotická historická slavnost vrátí Kutnou Horu do dob o šest set let zpátky. Ve druhé polovině června, okolo svátku sv. Jana Křtitele, vždy na dva dny ožije celé město i královské sídlo v mincovně ve Vlašském dvoře fiktivním příběhem příjezdu a vzácné přítomnosti českého a římského krále Václava IV. s jeho dvorem. Aktéři i diváci se vrátí do doby prosperity stříbrné Kutné Hory, města, o jehož bohatství se opírala moc českých králů. Scénář slavnosti vychází ze skutečných událostí i ze známé silné náklonnosti Václava IV. ke Kutné Hoře.

Stříbro Kutné Hory

Nakonec, který král a panovník by nechoval k tomuto městu náklonnost. Vždyť ve své době tu bylo největší naleziště stříbra v celé Evropě a do královské pokladny odtud putovalo nemálo prostředků.

Pravdou je, že povrchové výchozy stříbrných rudných žil v Kutné Hoře byly zřejmě odhaleny již v závěru 10. století Slavníkovci. Na svém hradišti Malíně (dnes součást Kutné Hory) razili už v letech 985 - 995 z tohoto stříbra mince - denáry, které poznáme podle nápisu "MALIN CIVITAS".

Bohatství Kutné Hory údajně předpověděla už kněžna Libuše. Při jedné ze svých věšteb se prý obrátila k východu a zvolala: "Vidím horu tříhřbetů, ana stříbro ze sebe vydává, tu hojnost jeho bude bez míry..."

Další období dolování stříbra sahá ale do dob založení cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory roku 1142. Pověst vypráví, že o jeho objevení se postaral mnich Antoň právě z kláštera cisterciáků. Při procházce v jeho okolí si chtěl odpočinout, ale místo zbožného přemítání usnul. Když procitl, nevěřil vlastním očím. Přímo vedle něj vyrostly tři proutky z ryzího stříbra. Mnich svlékl svou sutanu, přikryl stříbrné pruty a jen v nedbalkách běžel do kláštera oznámit, co se mu přihodilo. Tak vešlo ve známost bohatství Hor Kutných. A rozpoutala se doslova stříbrná horečka, kterou současníci nazvali příznačně "sběhem ke Kutně".

Kutnohorský rudný revír má rozlohu přibližně 30 km čtverečných a nachází se v něm 10 až 12 rudných žilných pásem. Když se koncem 13. století rozkřikly zprávy o bohatství zdejších stříbrných žil, zaznamenala Štýrská kronika z počátku 14. století, že se k Hoře nahrnulo na sto tisíc havířů. Na Rýně si zase vyprávěli, že v Hoře je na šedesát tisíc kovkopů, pracujících ve dne v noci. Ve skutečnosti v době největšího rozkvětu kutnohorského dolování ve 14. století pracovalo na dobývání stříbra asi dva a půl tisíce horníků a hutníků a několik set různých řemeslníků. Ročně se vyrobilo tři až pět tun stříbra a padesát až sto tun mědi. Podle písemných dokladů se v celém kutnohorském revíru získalo ve 13. - 17. století na 2 000 tun stříbra a 10 000 tun mědi.

Bohatství kutnohorských dolů - zejména šachty Osel - se stalo základem královské moci v Čechách a hlavním zdrojem prostředků na velkolepé stavby Lucemburků po celé 14. století. Král Karel IV. i Václav IV. si proto města velmi hleděli, podporovali je v různých sporech i při zvelebování městských staveb. V době vlády Václava IV., českého a římského krále, byla Kutná Hora jedno z nejvýznamnějších královských měst a ve významu soupeřila s Prahou. Plnila totiž funkci ekonomického pilíře Zemí Koruny české a prakticky celé mocenské politiky Lucemburků. Jako druhé město po Praze a sídlo centrální královské mincovny prožívala vrchol své prosperity a mohla si dovolit nákladné honosné slavnosti a štědré pohostinství královskému dvoru. Vlašský dvůr se stal také sídlem krále Václava IV.

Václav IV.

Samotný král Václav IV. byl nepochybně velmi rozporuplná osobnost. Z dnešního pohledu by byl nejspíše vděčným objektem pro bulvární tisk a média. Narodil se v Norimberku 26. února 1361 a jeho otcem nebyl nikdo jiný než císař Karel IV., matkou pak Anna Svídnická, třetí Karlova manželka. Císaři v té době bylo už 45 let a jeho radost nad narozením dědice neznala mezí, protože až dosud měl samé dcery. Matka malého Václava ale zemřela už v roce 1362. Karel prvorozeného syna zbožňoval a jen ho hýčkal a rozmazloval. Už jako dvouletého ho nechal korunovat českým králem. A malému Václavovi se to pranic nelíbilo, pražský kanovník Pavel Žídek celou událost zaznamenal slovy: "Plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricií na hradě, na kterým stál." Ještě jako dítě předsedal Václav sněmovním zasedáním, v devíti letech ho otec oženil s o pět let starší Johannou Bavorskou, v patnácti byl zvolen římským králem.

Všechny pocty a úřady získal bez vlastního přičinění, jen díky mocnému otci. Když pak bylo potřeba, aby vládl sám, tak v podstatě zklamal. Církevní diplomat a kronikář Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., o něm napsal: "Zlenivělý a s přítomným stavem spokojený Václav nestaral se ani minulé napraviti, ani budoucímu předejíti. Václav byl totiž svému otci úplně nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého..." Pro oslavy tedy zcela ideální postava, dokonce se o něm ví, že měl zálibu v módním a výstředním oblékání. Nosil úzké nohavice, každou jiné barvy a krátké přiléhavé kabátce z drahých látek. Současníci ho právem považovali za šviháka a za osobnost, která udává tón dobové eleganci.

Panování Václava IV. příliš nebavilo a raději trávil čas na lovu a ve společnosti svých oblíbenců, kterým se dostalo nelichotivého označení: královi milci. Bujné veselí ve společnosti půvabných žen bylo spíše pravidlem než výjimkou. Původem nemajetní zemani jako Jirka z Roztok a měšťanští synkové nevalných mravů, jako například Zikmund Huler, si pochlebováním panovníkovi a organizováním bujných pitek kupovali královu přízeň, královské úřady a nemálo se přitom také obohacovali.

"Tu hledal obveselení a rozptýlení v lovu, který byl jeho největší vášní, a po příjemné únavě divými štvanicemi nepohrdal číší, třebas i přetékala. Jeden z vrstevníků vysvětluje tuto sklonnost k pití jeho dvojím pokusem o otrávení, z něhož sice král byl vyléčen, ale po němž mu zbyla palčivá žízeň." Takto květnatě omlouvají letopisci Václavovy sklony k alkoholu o několik staletí později. Tehdejší české panstvo skřípalo zuby, protože ztrácelo mocenský vliv na krále, a každá záminka, jak zvrátit tuto situaci, byla dobrá. A byla to neobyčejně mocná skupina vyšších šlechticů, vždyť panská jednota si dokonce troufla krále zajmout a po řadu týdnů ho věznit.

Král Václav IV. měl ještě jednu vášeň. Miloval velké psy a jeho vyslanci skupovali po celé Evropě snad všechny obrovské hafany, na které narazili. Ten největší pes dokonce spával v královské ložnici. O silvestrovské noci 31. prosince 1386 král pobýval se svou ženou na Karlštejně. Podle brabantského diplomata Edmunda de Dynter se uprostřed noci královna Johana probudila, prudce vstala a potmě hledala pod postelí noční vázu. Spící psisko se leklo a skokem jí prokouslo hrdlo.

Smuteční obřady za zesnulou královnu trvaly několik dní. Jediný, kdo se jich neúčastnil a nepřišel ani na samotný pohřeb, byl Václav IV. V době Johanina pohřbu se sebral a odjel z Prahy na svůj oblíbený hrad Žebrák.

Celá řada jeho skutků byla zvláště z dnešního pohledu docela odpudivá. Jen nesnadno se rozlišuje, kdy jde o skutečnost a kdy o pomluvy jeho současníků, kteří ho neměli rádi.

Církev mu nikdy nezapomene jeho přímou účast na mučení generálního vikáře Jana z Pomuku neboli Jana Nepomuckého. Později vytvořená legenda vypráví, že Jan z Pomuku byl zabit kvůli tomu, že nechtěl porušit zpovědní tajemství a prozradit "s kým (královna) přebývá". Ve skutečnosti ale spíše doplatil na královy neshody s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Dokonce se ukazuje, že je pravděpodobné, že žádný Jan z Pomuku vůbec neexistoval a že celá historka je vymyšlená i s jejími aktéry.

Král údajně také rád pobýval ve společnosti kata, který ho doprovázel při nočních toulkách Prahou. Také se šuškalo, že když mu jeho vlastní kuchař nepodal žádané jídlo, nechal ho nabodnout na rožeň a usmažit.

Augustinián Ondřej z Řezna o Václavovi IV. napsal, že "jej učinila proslulým špatná pověst..." Možná to byla právě špatná pověst, co zapříčinilo, že po smrti své první manželky král s další svatbou nijak nespěchal. Když zemřela druhá manželka jeho otce Karla IV., zůstal tento legendární panovník vdovcem jen 114 dnů. Pak se oženil s matkou Václava Annou Svídnickou. Václav ale neměl naspěch až do doby, než do Prahy přijel bavorský vévoda Fridrich, na jehož dvoře vyrůstala Žofie, dcera Jana Mnichovského. Za sto let panování Lucemburků v Čechách to byl první a také poslední případ, kdy nejspíše nešlo o politicky a mocensky diktovaný sňatek. Rozhodující byla nejspíše jen krása mladičké princezny, která přitahovala panovníka.

Václav IV. tedy nebyl jen negativní postavou našich dějin. Byl na svou dobu velmi vzdělaný a duchaplný. Byl znalcem umění, a pokud byl v dobrém rozmaru, tak byl také skvělým společníkem. Skutečností také je, že přes všechny problémy to byl právě Václav IV., který ze všech českých králů přemyslovského a lucemburského rodu seděl na trůně nejdéle.

Přejme tedy Kutné Hoře i jejím návštěvníkům, aby při nadcházejícím Královském stříbření byl král Václav IV. a jeho žena Žofie po celé dva dny jen v dobrém rozmaru a oslavy se vydařily.

Vždyť jak ve své knize "České město ve středověku" napsal František Hoffmann: "Již od středověku přinášely světské i církevní slavnosti spolu s dalšími obyčeji městům lesk, přitažlivost a zvyšovaly jejich prestiž...."

Jak je vidět - co se pohnutek týče - tak se od těch dávných dob zase až tak moc nezměnilo, pouze přibyl fenomén zvaný "turistický ruch".

Lumír Pecold