West Coast Trail - 4. den, neděle, 10. září, 16,5 km (6. část)

Dnes máme hodně líné ráno. Snídáme, pozorujeme surfaře obratně dovádějící na vlnách a vyhříváme se na sluníčku. Svítí už od rána. Poprvé za celé čtyři dny se oblékáme do kraťasů. Máme před sebou 16,5 kilometrů, což je nejvíce, co jsme za den zatím ušli, ale nikam nespěcháme.

Vycházíme až v půl dvanácté. Po dvou kilometrech pochodu po pláži se dostáváme na místo, kde jsou neschůdná skaliska. Mezi nimi navíc hučí příboj Pacifiku. Nezbývá nic jiného, než vylézt po téměř kolmém žebříku na okraj útesů a kousek přejít nad pláží. Je kolem poledne a slunce nás příjemně hřeje do zad. Zachytit jedny z posledních letních paprsků se zřejmě rozhodli také hadi. Velice brzo hlásím prvního spatřeného. Se svou panickou hrůzou z hadů, která mě pronásleduje bohužel už od dětství, začínám být mírně nervózní. Pobízím Miloše, aby šel přede mnou. Ten hned vidí hada dalšího. Fakt, že hadi na West Coast Trail nejsou jedovatí, mé zmatkování nezmenšuje. Dokonce ani knižní průvodce, který popisuje hady na ostrově Vancouver jako přátelská zvířata. 

Surfaři.

Naštěstí se brzo dostáváme k žebříku a slézáme zpátky na pláž. Po té ovšem jdeme jenom chvíli, než odbočíme do lesa. Stezka vede po jeho okraji. Ozařuje ji sluníčko prosvítající mezi větvemi. Tlukot srdce se mi nepříjemně zrychluje a přiznávám Milošovi, že se už zase bojím. Koho? Samozřejmě hadů. Dobrovolně se vzdávám vedení a dávám Milošovi přednost. Po třech a půl kilometrech docházíme k úžině Nitinat Narrows, kde přes zátoku jiná cesta než lodí nevede. Čekáme na molu na indiánského převozníka a odpočíváme. Miloš mi jen tak mezi řečí oznamuje: "Teď už ti snad můžu říct, že jsem viděl cestou ještě další tři hady." 

Zátoka.

Brzo připlouvá z protějšího břehu indián a převáží nás přes zátoku. Do lesa se mi už vůbec nechce. Ale nic naplat. Jiná cesta neexistuje. Po třech kilometrech, které snad ani není třeba popisovat, vycházíme konečně na pláž. Pro zajímavost se ptám Miloše, na jaké číslo hadů jsme se dostali. Konečný počet pro dnešní den je sedm. 

Tunel.

Čekají nás ještě čtyři kilometry chůze do kempu. Jsme vyčerpaní, ale mimo nebezpečí hadů půjdu spokojeně kamkoliv, snad až na konec světa. V polovině cesty po pláži na nás čeká poslední dobrodružství dne. Tunel ve skále, kterým lze projít pouze za odlivu. Jsme tady právě včas. Odliv začíná. Zůstávám na skále, zatímco Miloš jde k tunelu, abych ho u něj vyfotila. Seřizuji foťák, když vtom najednou slyším hukot vody až moc blízko sebe. Ohlédnu se a vidím obrovskou vlnu, tříštící se o skálu, na které stojím. S foťákem visícím na krku běžím jako o život co nejvíce nahoru. Tak to bylo vážně o fous a mohla jsem skončit v oceánu. Na místě, kde jsem před několika málo vteřinami stála, je teď voda. Už se vcelku těším do relativního bezpečí našeho stanu. Tunel probíháme na raz, dva, tři co nejrychleji podél skal, než se zase přiženou další velké vlny. 

Stezka.

Kolem půl osmé večer vítězoslavně docházíme do tábořiště u vodopádu Tsutsiat. Končí čtvrtý den naší cesty. Máme v nohou 50 kilometrů. Jdeme spát, abychom načerpali energii na poslední třetinu West Coast Trail.

Kanada - West Coast Trail (1. část)
West Coast Trail (2. část)
West Coast Trail (3. část)
West Coast Trail (4. část)
West Coast Trail (5. část)
West Coast Trail (6. část)
West Coast Trail (7. část)
West Coast Trail (8. část)

Klára Lakomá