Olympic

Zlé oko plné zloby po mně šlehlo pohledem a vzápětí ta potvora zcela bez okolků zaútočila. Pustil jsem fotoaparát a vrhl se na zem. Rukama a bundou jsem si přikryl hlavu. Nasupený pták prosvištěl těsně kolem mne a obloukem se vrátil ke své kořisti opodál, aby mohl pokračovat v hodování. Zvedl jsem se z kaluže plné slaného bláta, sebral batoh, fotoaparát a dal se na spěšný ústup. Dravec zaútočil zcela nepokrytě na můj obličej a já neměl chuť riskovat, že se mu útok příště povede. Byl bych se vsadil, že je to sokol, ale z takové blízkosti a ještě přímo při lovu jsem tohoto ptáka viděl vůbec poprvé.

"Sokol stěhovavý může při svých úžasných střemhlavých letech dosáhnout rychlosti 200 až 320 kilometrů za hodinu, takže je vlastně nejrychlejším živočichem na Zemi," letěla mi hlavou vzpomínka na vyprávění kamaráda lesáka.
"Když se tento dravec vrhne ve vzduchu na menšího ptáka, prudkost nárazu rozmetá mnohdy peří oběti a může jí někdy i utrhnout hlavu. Nikdo neví, jak tento tryskáč mezi ptáky dokáže zvládnout ten úžasný střemhlavý let, aniž by ztratil vědomí nebo se roztrhl na kusy," pokračoval přítel a mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že si svou rychlost bude nějaký sokol zkoušet na mně. Dostalo se mi jasného poučení, že jsem tady nevítaným vetřelcem. Už předtím jsem žasl nad tím, s jakým klidem a bezstarostností se koupe mořská vydra jen kousek ode mne, jak až urážlivě bez zájmu o mou osobu se po mořském pobřeží procházejí srny a jeleni. A jen o kousek dál se na skaliscích trčících z moře vyhřívali lachtani a sušili si peří kormoráni. Že mi ale bude některý z těch živočichů tak nepokrytě dávat najevo, že jsem taky k jídlu, to mě drobet zaskočilo.
Poloostrov Olympic s nejvyšší a stále zaledněnou horou Mt. Olympus, sahající do výšky téměř dva a půl tisíce metrů, leží na samém rozhraní Kanady a USA na pobřeží Tichého oceánu. Valnou většinu rozlohy tohoto poloostrova pak zaujímá Národní park Olympic, který zahrnuje horské vrcholy, alpínské louky, horský les a především raritu zdejší přírody - údolní deštný les. Do pobřežní části parku pak patří především břehy Tichého oceánu i s četnými ostrovy.

Deštný prales a pobřežní část parku mě zajímaly nejvíc, a tak když na mě zaútočil ten naštvaný pták domnívající se, že mu chci sebrat večeři, zrovna jsem přemýšlel, zda ještě mohu vyrazit dál po pobřeží, nebo jestli bude lépe dát se již na ústup. Břehy poloostrova jsou členité, plné zálivů, průlivů, ostrohů, mysů a říčních ústí - připomínají nádherný krajkový lem na zeleném ubruse deštného lesa, který sahá až na pobřeží. Ten úzký okraj je ale dvakrát denně zaplavován až tři metry vysokým přílivem, na pobřeží navíc často útočí vlny mořských bouří. Nikde na celém západním pobřeží Severní Ameriky nebývají bouře tak zuřivé jako tady. V zimě dosahují pobřežní vlny výšky až 22 metrů, ale i ty o hodně menší by vás dokázaly z úzkého pobřeží bezpečně spláchnout do moře. Proto se pohyb po pobřeží řídí něčím, co hodně připomíná jízdní řád. Ještě daleko před tím, než zaslechnete šumění mořských vln, jsou na přístupových cestách k pobřeží tabule s časovými údaji o přílivu a odlivu ten který den. Každý, kdo se vydá na pouť po pobřeží, pak musí urazit nebezpečné úseky vždy za odlivu. Celé dlouhé míle není kam se před přílivem schovat, před vlnami by neochránil ani hustý podmáčený les.
Zatímco vrcholky národního parku pokrývá věčný led, úpatí hor od Tichého oceánu zarůstá stále zelený deštný les, který ovšem není tím deštným lesem, který si většinou představujeme - to jest tropický prales nebo džungle. Ten Olympský les je do té míry zvláštní a jedinečný, že by si zaloužil i své stejně originální jméno. Jeho základ totiž tvoří jehličnany.
Divotvorná země obřích jehličnatých stromů, které vytvořily katedrálu, pod jejíž klenbu se ukrylo království kapradin, mechů a lišejníků. Tajuplná říše bezpočtu odstínů zelené barvy, ostře ohraničených světelných paprsků i nazelenalého šerosvitu. Udivující spleť rostlin, téměř bezvětří a všudepřítomné vlhko a mokro.
Snad nikde jinde na světě nevytvořila příroda tak specifické podmínky, aby mohlo vzniknout něco podobného. Dokonce ani tady v národním parku Olympic nepokrývá deštný prales celé podhůří hor, ale jen několik údolí řek od západu. Zde jsou splněny zcela mimořádné požadavky pro vznik tohoto pozoruhodného ekosystému.
"Především množství srážek musí být hojné a nesmí klesnout pod 2 000 mm za rok. V některých místech parku jsou ale srážky až dvojnásobné. Důležitá je také vyrovnaná teplota vzduchu. Denní výkyv teploty se musí pohybovat od 5 °C do 15 °C, maximální výchylka může být od 0 °C do 22 °C," vyjmenovává nejdůležitější podmínky ranger v informačním centru na řece Hoh.
"V parku žije asi 50 druhů savců, z toho mezi ty největší patří medvěd, mýval, skunk, kojot, dva druhy jelenů, na pobřeží lachtan, na alpínských loukách v horách zase žije svišť a horská koza. Ze 140 druhů ptáků, kteří žijí v národním parku, je nejpopulárnější orel bělohlavý. Ochrana přírody zde funguje tak dokonale a tak dlouho, že většina zvěře zcela ztratila plachost před člověkem, a tak je třeba mít se na pozoru. Především setkání s medvědem může být nebezpečné," končí svůj výklad, ale o útočících sokolech neříká nic.
Procházím lesem nasáklým vhkostí. Listí je promáčené, spadlá větev nezapraská, mechové polštáře měkce pruží, ale přesto zdejší půda není klasická bažina nebo rašeliniště. Terén je tu svažitý, nadbytečnou vodu odvádí řada potůčků a řeka uprostřed zalesněného území. Nedaleký oceán se stará o to, že v tomto lese nikdy nemrzne, hojné jsou ale mlhy, mrholení a deště.
Tichý oceán a ledovcová údolí řek Bogachiel, Hoh, Queets a Quinault poskytla zázemí pro neopakovatelný přírodní systém vzájemně provázaných závislostí atmosféry, reliéfu, vegetace a živočichů.
Jsem rád, že jsem ho mohl poznat a že mě tam nic nesežralo.