V Národním parku Aukštatija (Litva)

Na území Litvy je v současnosti 5 Národních parků. Jedním z nich je pro naše cestovatele ještě málo známý Aukštatijský. Vznikl v roce 1974 a zahrnuje 406 km čtverečných. Necelé tři čtvrtiny parku jsou porostlé lesem - většinou borovým. Najdeme tu 126 jezer a jezírek, zpravidla ledovcového původu, navzájem pospojovaných potoky nebo kanály. Vodní plochy tvoří asi 15 procent národního parku. Zdejší zvlněný terén je pozůstatkem po ustupujícím ledovci (asi před 13ti tisíci lety). Podnebí je tu ovlivňováno spíš kontinentálním působením. 

Park má velkou přírodní i historickou hodnotu a dá se do něj vstoupit z mnoha směrů. Jednak vlakem od Ignaliny a pak putovat po svých a nebo automobilem (na kole) od Vilniusu (silnice č. 102), či od Moletai nebo Utena. Hlavní informační centrum je jednak v Ignalině nebo na ředitelství parku v Paluše. Na území parku je 6 etnografických vesnic, tj. architektonických památníků, dále pak jedna kulturní rezervace (Salos II) a čtyři další architektonicky a historicky cenné vesnice. Řada míst v parku slouží díky své malebnosti filmařům. Vedle architektury je zde celá řada vzácných stromů nebo jejich skupin. Rostou zde například 800 let staré duby (Trainiškis, Puziniškis) nebo až 2000 let staré jalovce u Šuminai, či 4 ha jalovců u Pabuluoše, což je nejrozsáhlejší porost v Litvě. 

Paluša a jezero Lušiai

Vydejme se na některá zajímavá místa v parku. Jakýmsi hlavním městem je Paluše. Je zde významný dřevěný kostel a zvonice z roku 1750, který byl vyobrazen na dřívější jednolitové bankovce. Kostel vybudoval reverend Baziliauskas na místě, které zdědil po rodičích a nazval ho po sv. Josefovi. Zajímavé je to, že jediným pracovním nástrojem použitým ke stavbě byla sekera. Zvonice má osmiboký půdorys a podobu klasické litevské věže. Vedle toho jsou v Paluše a okolí k vidění ještě pohřební mohyly a kurgany (45). Ve vsi pak ukázka staveb doby kamenné a bronzové. Odtud pocházel i autor první litevské opery Birute, Mikas Petrauskas. Snad to byl jeho otec, zdejší varhaník, který měl vliv na syna nebo jeho matka, která ho vychovávala a inspirovala přírodou. Faktem je, že Mikas měl hudbu rád už od dětství a miloval přírodu a lidi v ní. Dnes je možné zde vidět jeho pomník z roku 1973 (sté výročí narození). 

Dřevěný kostel a zvonice v Paluše

V Paluše začíná zajímavá naučná stezka (Botaninis takas) Prochází kolem jezera Lušiai do Meironys. Je značená a dlouhá asi 3,5 km. Je tu k vidění víc než 150 druhů rostlin. Některé jsou velmi vzácné, mnohé jsou zařazeny na červenou listinu ohrožených druhů v Litvě. Před koncem cesty je u jezera Lušiai 16 dřevěných skulptur. Jsou to díla skupiny umělců, kteří se zde sešli v roce 1977. Motivem jejich vzniku byla krása přírody a historické pověsti kraje kolem Ignaliny. Například jedna pověst nabádá mladé hochy, aby neplavali po jezeře po půlnoci, jinak je utopí divoženky, v lepším případě je ulechtají (utancují) k smrti. Jiná díla jsou inspirována pověstmi o zdejších čertech. Říká se, že tu ještě jeden žije nedaleko u jezera Trama. 

Celá oblast okolo Paluše byla již v době Svazu (SSSR) velmi známou a populární, z té doby tu zůstaly chatky a vybavení, které sloužilo k odborářské rekreaci a je využíváno dodnes.

Další raritou v Aukštatijském Národním parku je muzeum medu. Leží v severozápadní části u vesničky Stripeikiai na kraji Minčijského lesa. Vniklo v roce 1984 z iniciativy Breniuse Kazalse a postupem doby je stále rozšiřováno. Historii chovu včel tu připomínají velké dřevěné skulptury, jejichž autorem je Teofilis Patiejunas. 

Muzeum medu v zimě

V expozici muzea je možné se seznámit s procesem chovu včel v Litvě od 15. století. Jsou představeny různé druhy úlů, které střeží litevská včelí božstva Babilas a Austeja. Mnohé z budov v muzeu jsou postaveny tradiční technologií a obsahují původní pracovní nástroje. Nezapomíná se ani na to hlavní, jak med vzniká a k čemu se hodí. Další dřevěné sochy ilustrují původ a místo včel v mytologii i jiných národů a kultur. Je zde svatyně bohyně Austeji střežená knězem Lizdejkem a jeho protějškem Biruti, kteří jsou často uváděni v litevském folklóru. V muzeu je řada dalších zajímavostí ze života i folklóru litevského lidu v minulosti a jistě stojí za návštěvu. 

Muzeum medu v létě

Jistě uděláme chybu, nenavštívíme-li některé další zajímavé místo. Například vodní mlýny, které tu jsou. Jejich stáří se uvádí ve stovkách let a pravděpodobně nejznámějším bude ten v Ginučiai. Vesnička ulicového typu (dlouhá ves podél potoka s jednou centrální ulicí) je známá z kronik již od poloviny 16. století. Současný vodní mlýn tu stojí bezmála 200 let. V činnosti byl do roku 1968, potom chátral než byl 1978 rekonstruován, což je na jeho venkovním (i vnitřním) vzhledu znát. Vnitřek je ukázkou techniky mletí v 19. století, na stěnách je výstava kreseb malíře Gaižutise zobrazujících výjevy z pověstí a legend zdejšího kraje. Svérázným rituálem je koupání pod přelivem mlýnského náhonu, ale jeho tajemství objeví jen ten, kdo tuto proceduru podstoupí osobně. 

Mlýn v Ginučiai

Okolí Ginučiai tvoří několik jezer (Sravinaitis, Baluošas, Baluošikšitis aj.), která jsou plná ryb. Nedaleko je další významný bod kraje - vyhlídková hora Ladakalnas 170 m n.m. (Ledová hora), Ginučaiské hradiště a hlavně, překrásná krajinná scenérie. 
Ze zajímavých vesnických rezervací stojí na prvním místě patrně Šuminai. Její vznik spadá do 18. století. Tou dobou se mění původní typ osídlení (ulicový, liniový) na rozptýlený (jednotlivé farmy s vybavením, osídlené velkou rodinou). Jména farem se měnila podle rodiny, která zde byla právě pánem. V Šuminai jsou k vidění mnohdy původní staré budovy, také i 300 let stará borovice pamatující vznik sídla. Pro ojedinělou krásu okolí (jezero, kvetoucí louky, staré stavby) bylo místo vybráno k natočení filmu o "litevském Robinu Hoodovi" - Tadas Blinda. 
Ještě jednou zajímavostí se kraj může pochlubit. Je to slavnost Sekmines. Již od dávných dob se tu na jezeře Lušiai (u Paluše) pořádá slavnost "plutí krav". Hlavní aktérky jsou ozdobeny věnečky z květů a honák je nažene do jezera a pak pluje na lodičce a táhne krávu za sebou. Dříve v lodičkách seděli slavnostně odění lidé, doprovázející plovoucí průvod. Krávy se pak na novém místě (poloostrov Pabiržes) pasou a lidé je sem jezdí podojit. Pokud se nedostaví v čas, dávají obyvatelky poloostrova o sobě vědět mohutným bučením, které je slyšet daleko do kraje. V roce 2007 se této slavnosti zúčastnily jen 4 aktérky. Starousedlíci vzpomínají na to, kdy průvod čítal více než 10x víc krav. Je to důsledek vylidňování kraje. Svátek Sekmines se slaví sedmou neděli po Velikonocích a je zasvěcen všem domácím zvířatům, hlavní roli však hrají krávy.
V informačním centru lze najít řadu dalších zajímavostí a tradic kraje Aukštatije a jeho Národního parku. Fotogalerii svátku Sekmines lze najít na: http://www.x-diver.lt/?lt/view/210.
Park je krásný v každé roční době a za každého počasí, vždy má své osobité kouzlo a barvu. Přesvědčte se o tom.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení