Dačice - moravské město v Čechách, historie kostky cukru a její role při kampani k předsednictví ČR

Dačice jsou moravské město se 7840 obyvateli (1.1.2007). Leží v nadmořské výšce okolo 500 metrů, jižně od Telče na Moravské Dyji v nejjižnějším cípu Českomoravské vrchoviny. Od Brna má vzdálenost 110 kilometrů, od Prahy 170, od Vídně 150. Nejbližší hraniční přechod do Rakouska je 13 kilometrů na jihozápad od města ve Slavonicích (Slavonice-Fratres).

Nejstarší písemná zpráva o Dačicích pochází z roku 1183 z kroniky Jarlocha, opata premonstrátského kláštera v Milevsku. Toho roku si nechal znojemský kníže a markrabě moravský, Konrád Ota vysvětit v Dačicích kostel olomouckým biskupem Pelhřimem. Jméno města je pravděpodobně odvozeno příponou -ice od starobylého osobního jména Dak nebo Dač, domáckých podob jmen Dabor, Damir, Dalibor a znamená "ves lidí Dakových, Dačových". 

Znak města a prapor

Na modrém štítě je zlatá pětilistá růže s červeným středem a zelenými kališními lístky a nad ní zlaté latinské písmeno M pod korunou (znak vychází z erbu pánů z Hradce). Nad štítem je dále kolčí helm s modrozlatými pokryvadly a královskou korunou. List praporu města Dačice tvoří tři vodorovné pruhy - modrý, žlutý a modrý v poměru 1 ku 2 ku 1. Poměr šířky k délce listu je 2 ku 3.

V roce 1902 byla dokončena výstavba železniční tratě Telč-Dačice-Slavonice, od roku 1940 se v továrně Centropen vyrábějí školní a kancelářské potřeby, v posledních letech také potisky reklamních a dárkových předmětů. Dačice jsou přirozeným centrem jihozápadní Moravy (kdysi dávno okresní město). To je dáno nejen jejich polohou, ale i množstvím služeb, obchodů (3 hypermarkety!), řadou kulturních akcí jako např. Dačické kejklování (v březnu); Fest Band Dačice se konají každý lichý rok na přelomu června a července; Dačická cantilena se koná každý sudý rok v červnu; Za dačickou kostkou cukru sem přijíždí každoročně v červenci řada návštěvníků a sportovních zařízení (hřiště pro skateboard, tenisové kurty, kuželna aj.). Okolní rybníky, lesy, historické památky, i památná, pověstmi proslavená místa, to vše dotváří charakter města a okolního kraje. 

V roce 1960 byly moravské Dačice při správní reformě se svým okolím poněkud nelogicky začleněny do Jihočeského kraje do okresu Jindřichův Hradec a jeho součástí jsou i po obnovení krajů ze dne 1. 1. 2000 (nebyla respektována historická hranice Čech a Moravy).

Kostel sv. Vavřince

Dominantou města je renesanční věž zdejšího KOSTELA SV. VAVŘINCE S RENESANČNÍ VĚŽÍ. Jedná se o farní kostel, který byl postaven v duchu doznívajícího baroka v letech 1775-88 podle plánů dačického stavitele Michaela Kirchmayera. Interiér zdobí především významné freskové malby tří oltářů - hlavního sv. Vavřince a postranních - sv. Valburgy a Panny Marie. Z dálky ze všech směrů při příjezdu do města je vidět sedmiposchoďová, renesanční, 51 metrů vysoká věž, která byla postavena v letech 1586-92. V letních měsících je možné prohlédnout si město Dačice a jeho nejbližší okolí z ochozu věže. 

Nový zámek

Ve městě se nacházejí dva zámky - Starý a Nový zámek. Nový zámek, dnes STÁTNÍ ZÁMEK byl postaven koncem 16. století na Havlíčkově náměstí v renesančním slohu. Později byl upraven barokně a počátkem 19. století empírově. Prohlídkovou trasu tvoří reprezentační sály s portrétní galerií, velké empírové schodiště, obytné místnosti s empírovým zařízením a dva sály knihovny. Zámek je otevřen od dubna do října. K zámku přiléhá ANGLICKÝ PARK, který je reprezentantem zahradní architektury spojené s venkovským šlechtickým sídlem. Park je bohatý na vzácné druhy stromů, keřů a bylin a slouží návštěvníkům k relaxaci a odpočinku. Před zámkem stojí barokní sousoší - Mariánský sloup, který nese na korintském sloupu obklopeném českými světci sv. Václavem, sv. Vojtěchem a sv. Prokopem sochu Panny Marie Neposkvrněného početí. Sousoší je z roku 1725. Ozdobou sousoší je šestiboká empírová kašna. Na severním konci zdejšího Palackého náměstí se nachází tzv. STARÝ ZÁMEK - renesanční palác, který nechal vystavět Albrecht Krajíř z Krajku s manželkou Magdalenou z Vřesovic v letech 1572-79. Vnější vzhled zámku zůstal neporušený se sgrafitovým kvádrováním. Budova je zakončena atikou pokrytou prejzy a opatřena cimbuřím. RADNICE byla postavena v roce 1559. Radniční věž je krytá barokní cibulovitou bání. Dačičtí zde vyvěšovali ruku s mečem jako znamení městského práva. Ta je dnes uchována v muzeu a na radnici visí v turistické sezóně její replika. Dodnes visí na věži zvonek, který svolával pány do rady, jindy zvonil umíráčkem tomu, kdo šel na popravu a jindy zase na začátek a konec jarmarku. V budově se od roku 2003 nachází městský úřad. Ve městě s plochou přes 67 km2 se také nachází KLÁŠTER A KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO. Tento františkánský klášter byl postaven ve stylu ranného baroka v letech 1600-64 a sousední klášterní kostel sv. Antonína Paduánského v letech 1672-77. Klášter nyní obývá Řád bosých karmelitek a není veřejně přístupný.

Pod kostelem sv. Vavřince v parku je unikátní žulový pomník kostky cukru na památku události, kdy ve zdejší rafinerii byla v roce 1843 J. K. Radem vyrobena první kostka cukru na světě. Socha byla odhalena v roce 1983 při příležitosti 140. výročí této události. 

Jaká byla historie vzniku "kostky cukru"? Roku 1829 založili bratři František a Tomáš Grebnerovi cukrovar na řepu v Kostelním Vydří u Dačic. Pro úmysl vyrábět cukr z cukrové řepy získali majitele dačického panství hraběte Karla Dalberga. Grebnerové nebyli v oboru začátečníky. S rozvíjejícím se řepným cukrovarnictvím se seznámili v Německu a ve Francii. Na Dalbergovo dačické panství přišli s přesvědčením, že výroba cukru přispěje k rozvoji průmyslu a ke zlepšení výživy obyvatel v habsburské monarchii. Cukrovar v Kostelním Vydří měl roční kapacitu pět tisíc tun řepy. Grebnerové brzy zjistili, že klima na Dačicku i půda v okolí nejsou pro pěstování cukrové řepy vhodné. Proto malou úrodu cukrovky doplňovali sirupem vyráběným z brambor. Po čtyřech letech, v roce 1833, se však museli smířit s osudem - výroba cukru v Kostelním Vydří byla ukončena. 

Starší z bratrů Grebnerů, František, se s koncem výroby cukru ve Vydří nesmířil. Věděl, že surový cukr je třeba čistit přes afinádu a klér na tzv. rafinádu, a že je k tomu třeba rafinerie. Požádal hraběte Dalberga o svolení a podporu a ten v roce 1833 dal Grebnerovi plnou moc na zřízení c. k. privilegované rafinerie cukru v Dačicích. Rafinerie byla na Dolním náměstí, v domě s číslem 18/19 (dnes náměstí Palackého č. 4). Zpracovávala importovaný třtinový cukr, později také cukr řepný. Tehdy v Čechách přibývalo malých cukrovarů - do roku 1840 jich bylo sedmdesát šest. Ty zpracovávaly čistý cukr do různých tvarů - na moučku, krupici, krystaly, homole, klobouky, kubesy (úlomky z hrubozrných cukrových desek) a chipsy (odštěpky nebo lupínky).

Dne 1. března 1840 se stal ředitelem dačické rafinerie jednačtyřicetiletý Jakub Kryštof Rad, původem Švýcar. Asi tři desítky dělníků vyrobily v té době ročně až 10 tisíc centů konzumních homolí a klobouků. Tvary měly sice zajímavé, ale nepraktické. Rad přemýšlel, jakou formu by měl cukr mít. Traduje se, že jeho přemýšlení o tvaru vyrobeného cukru urychlila nehoda. Paní Radová se při sekání homole cukru zranila. Se zdviženým prstem, ovázaným šátkem, sdělila panu choti cosi ve smyslu: "Už s tím něco udělej, jsi přece ředitel." V říjnu 1841 položil pan Rad na prostřený kuchyňský stůl bedničku a s tajuplným úsměvem řekl: "Drahá, konečně jsem ti splnil přání." A skutečně. V bedničce bylo prvních 300 bílých a růžových kostek řepného cukru. Rad je vylisoval zařízením, které sám sestrojil. Zrodil se vynález, jehož praktické využití poznal brzy celý svět. Dne 23. ledna 1843 dostal Jakub Kryštof Rad na svůj vynález privilegium. Dne 3. října téhož roku zařízení prodal rafinerii za 12 tisíc zlatých. Tehdy to byly pěkné peníze. O měsíc později se objevil kostkový cukr z Dačic poprvé na trhu ve Vídni. Balíček obsahující jednu českou libru (514 gramů) růžových nebo bílých kostek o rozměrech půl na tři čtvrtě anglického palce nesl nápis "Čajový cukr". Prodával se za čtyři krejcary vídeňské měny, což byl jeden zlatý a 50 krejcarů měny české. Na patentu uděleném Radovu vynálezu bylo napsáno datum 9. duben 1844. Koncesi brzy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko a Švýcarsko, přidala se Anglie, a pak i cukrovar ve Zbraslavi u Prahy. Zdokonalenou formu Radova principu používají rafinerie cukru po celém světě dodnes. A tak dačická rafinerie svým kostkovým cukrem brzy proslula. Jakub Kryštof Rad své zkušenosti publikoval roku 1845 v rakouském encyklopedickém časopise a získal si uznání odborníků. Bohužel na Dačicku ani v blízkém okolí se pěstování cukrové řepy nedařilo. A drahá doprava ze vzdálených pěstitelských oblastí stále snižovala zisky rafinerie. Až nakonec zůstala pokladna prázdná. J. K. Rad odešel roku 1846 do Vídně, kde dne 13. října 1871, ve dvaasedmdesáti letech zemřel. 

Výroba kostkového cukru v Dačicích trvala jen devět let. Roku 1852 byla úpadková rafinerie zrušena. Radovo autorství vynálezu kostkového cukru bylo téměř zapomenuto, kostkový cukr se stal běžnou komoditou. Teprve až ve 30. letech 20. století prokázal historik cukrovarnictví, pan R. E. Grottkas Radovo světové prvenství. 

A hle, i ve 21. století sláva kostkového cukru opět ožila. Česká vláda dne 4. září 2008 představila začínající informační kampaň k blížícímu se předsednictví České republiky Evropské unii. A vybrala si jako "trumf" dačickou kostku cukru, která v informujícím klipu hraje hlavní roli. Poněkud dvojsmyslné motto české kampaně zní: "Evropě to osladíme". 

V televizním spotu vystupují známé české osobnosti Tereza Maxová, Jaromír Jágr aj. Klip začíná odpálením kostky z hokejky (lžičky) Jaromíra Jágra. Brankář Petr Čech kostku chytí, primabalerína Darja Klimentová ji roztočí do piruety a modelka Tereza Maxová kostku s rozpustilým výrazem sní. Nejsem si jist, že se EU z klipu dozví, kde byla poprvé vyrobena kostka cukru, že to bylo to na Moravě, v Dačicích.  Dne 4. září 2008 představený klip je poněkud zvláštní, podle mého názoru nic moc o České republice nevypovídající. Všichni víme, že zrovna cukrovarnictví v současné době u nás neprožívá zlaté časy a tak necelá půlminuta těžko někomu napoví, co "chtěl básník" takto prezentovanou ČR zemím EU říci. Určitě existují lepší možnosti představit naší vlast, ale zatím přes jedenáct milionů korun českých, vynaložených na tuto kampaň přineslo pouze tento hodně "skromný" výsledek! Také pojmenování kampaně "Evropě to osladíme" asi není nejšťastnější a mohlo by získat velice sarkastický nádech, zejména pokud se do začátku českého předsednictví v lednu 2009 nepodaří ratifikovat lisabonskou smlouvu.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení