Modré hory (Indie)

V jižní Indii, v místě kde se stýkají pohoří Západní Ghát a Východní Ghát, se nacházejí Modré hory. Modré hory je doslovný překlad slova Nílgiri. Existují dva způsoby, jak se původ názvu vysvětluje. Jedním důvodem může být modrošedý opar, do kterého jsou hory často zahaleny. Druhým důvodem může být modrofialový květ rostliny Strobilanthes - nílgirského vřesu, který jednou za 12 let rozkvétá a svými květy pokrývá svahy hor.

Pohoří Nílgiri se rozkládá na území tří jihoindických států, Tamilnádu, Kéraly a Karnátaky, přibližně mezi 11° - 11°45' severní šířky a 76°15' - 77° východní délky. Nejvyšší vrcholy jsou Doddabetta 2636 m, Kolaribetta 2628 m a Mukúrti 2554 m. Významné řeky, které oblastí protékají, jsou Bhavání (Bhavani), Mullijáru (Mulliyar), Pajkára (Pykara) a Mojáru (Moyar). Oblast Nílgir je velmi pestrá a je cílem bádání vědců z mnoha vědních oborů. Na území rozlohou srovnatelném s Lucemburskem se hovoří čtyřmi hlavními drávidskými jazyky a více než patnácti kmenovými jazyky a dialekty. Žije zde asi dvacet kmenových společenství, takzvaných scheduled tribes, což zaručuje ekonomickou, sociální a kulturní rozmanitost regionu. Nachází se zde deset ekotypů, od vlhké tropické džungle, subtropického pralesa, savan až po pastviny a lesy mírného pásu.

Administrativně je distrikt Nílgiri s rozlohou 2549 km2 nejmenším distriktem státu Tamilnádu a má 765 000 obyvatel (Census of India 1991). Dělí se na čtyři taluky (okresy) - Kótagiri (Kotagiri, 1984 m n. m.), Kúnúr (Coonoor, 1858 m n. m.), Udhagamandalam (Utakamund, Ootakamund nebo zkráceně Ooty, 2240 m n. m.) a Gudalúr (Gudalur). V roce 1991 měl distrikt Nílgiri největší procentuální podíl (3,53 %) registrovaných kmenů v Tamilnádu, což je 27 000 obyvatel. Census of India 1991 uvádí, že celková kmenová populace Tamilnádu je 574 194. Gramotnost kmenového obyvatelstva je 20,45 % narozdíl od ostatních obyvatel, jejichž gramotnost je více než dvojnásobná 46,07 %. Správním střediskem Nílgiri je Ooty, pro své klima oblíbené místo rekreace. "Ooty continues to be a center of Anglo-Indian elite culture and schooling. It is also a famous vacation spot and a favorite backdrop for Indian commercial movies." (Wolf, 2000/2001, s. 7).

Kmenová společenství, mezi nimiž byly ode dávna úzké ekonomické a společenské vztahy, žila v poklidné symbióze po mnoho staletí. S rozvojem obchodních cest se stále více lidí dostávalo do míst, která byla neznámá a exotická a která nabízela dobrodružství a nové objevy. I Modré hory se staly cílem mnoha takových dobrodruhů, cestovatelů, básníků a s nimi přicházejících misionářů. Ti nám také podávali informace o původních obyvatelích. První písemné zprávy o Nílgirách (Zvelebil, 2002, s. 35) pochází z roku 1117 a jde o nápis v kannadském jazyce, který zachycuje vyprávění o válečné výpravě Punisy Dandanájaky, generála krále Višnuvardhany, který "vyděsil“ Tody. Další významný zdroj pochází z 1. dubna 1603. Tehdy se italský jezuita Giacomo Fenicio zmiňuje v dopise svému představenému o neúspěšné misijní činnosti v todském společenství.
Koncem devatenáctého století a hlavně s počátkem dvacátého století se o oblast začali zajímat také antropologové se svými odbornými znalostmi a výzkumem. Mezi nejvýznamnější patří William Halsey Rivers (1864-1922), David Mandelbaum (1911-1987), Murray Barnson Emeneau (1904), Kamil Zvelebil (1927), Paul Hockings (1935), Anthony Walker (1940), Dieter Kapp (1941) a Richard Kent Wolf (1962). Tito a mnoho dalších vědců se věnovalo etnologickému a lingvistickému výzkumu dosud neznámé oblasti a jejích obyvatel.

Před sto osmdesáti lety žily Modré hory svým poklidným životem. V roce 1819 objevili Modré hory Angličané. Kolektor John Sullivan zakoupil v roce 1822 od Todů půdu u původní todské vesnice Patx. Na místě dnes nazvaném Ootacamund (mund = poangličtěné badagsky slovo mandu = todská vesnice, todsky mod) si postavil dům. Ooty se stalo první horskou stanicí v Indii. Následovala výstavba cest spojujících nová sídla s údolím. V roce 1822 se staly Nílgiri také strategickým místem pro armádu. Ve městě Wellington byla postavena vojenská základna. V letech 1891 až 1908 probíhala stavba železnice spojující údolní městečko Méttupalayam s Kúnúrem a Ooty. Mezi lety 1870 a 1937 bylo Ooty letním sídlem administrativy Madráské prezidencie. Britové v Nílgirách objevili vhodné klima a půdu pro pěstování komerčních plodin jako jsou káva a čaj a pro pěstování evropského ovoce a zeleniny. Káva se zde začala pěstovat v roce 1838 a čaj v roce 1846 (Hockings, 1980, s. 149). Mnoho místních obyvatel začalo pracovat jako pomocná síla v zemědělství, za prací a penězi do hor přicházelo mnoho přistěhovalců. Rostla hodnota půdy a byla stále vzácnější. Proto bylo v roce 1863 zakázáno extenzivní stěhovavé zemědělství. Oblast se postupně rozvíjela pod vedením Britů a Indů z údolí. Zakládala se obchodní centra, rozvíjela se turistika a průmysl. V Nílgirách se nachází pouze málo průmyslu. Jediným rozšířeným průmyslovým odvětvím je výroba čaje. Čajových továren je přibližně 750 a jsou rozprostřeny po celém distriktu. Narozdíl od čaje je káva zde pěstovaná zpracovávána v údolí, v Méttupalajam a Kójambuttúru.

Ve všech částech Nílgir se vyrábí eukalyptový olej. V současné době je uvalen zákaz na kácení všech stromů a je připravován projekt na likvidaci eukalyptových stromů. Tyto stromy jsou nejrychleji rostoucí rostliny a jsou jedním z důvodů nedostatku vody v horách. V rámci tohoto projektu bude nutno nalézt alternativní zaměstnání pro ty, jejichž život závisí na výrobě oleje.
Nejdůležitějším podnikem v oblasti je výrobní podnik Hindustan Photo Films ve vesnici Indu Nagar, šest kilometrů vzdálené od Ooty. Továrna vyrábí různé typy fotografického materiálu. Závod založený v roce 1965 dnes vlivem konkurence příliš neprosperuje. Mnoho zaměstnanců bylo posláno do předčasného důchodu. V současnosti očekává podnik finanční injekci od vlády. Jedním z větších soukromých podniků v oblasti je Needle Industries (India) Limited. Nachází se poblíž Ooty ve vesnici Ketti a zaměstnává přibližně 500 lidí. Výrobní kapacita je pět milionů jehel za den. Dalším výrobcem je PPI (Protein Products India Ltd.).

Výše uvedené faktory, se kterými souviselo zavedení peněz do tradiční směnné ekonomiky, postupně vedly ke zničení původních obchodních a sociálních vztahů mezi místními kmenovými společenstvími. Zavedení pěstování nových plodin jako je káva a čaj, ale také nových stromů, například stříbrného dubu, chinovníku a eukalyptu, ovlivnilo nejen způsob života místních obyvatel, ale také ekologii. Nílgiri se v současnosti potýkají s mnoha problémy, například s nedostatkem vody, vymíráním živočišných a rostlinných druhů, ústupem typického stále zeleného horského lesa šóly. Nedostatek vody je způsoben porušením rovnováhy ekosystému, velký vliv má i velmi rychle rostoucí eukalyptus a odlesnění ploch kvůli rozšiřování plantáží. Ekologové nazývají čajové plantáže zelenou pouští.

V oblasti Modrých hor žije kolem dvaceti kmenových společenství. Všeobecně lze říci, že kmeny nemají písmo a že každé kmenové společenství je endogamní. Každý z kmenů měl svoji vlastní původní ekonomickou specializaci. Todové chovali buvoly a byli pastevci, Kótové byli tradiční řemeslníci, Badagové zemědělci, Kurumbové a Irulové sbírali med lesních včel a lovili divokou zvěř. Za tímto zjednodušeným popisem kmenů Modrých hor se skrývají složité sociálně ekonomické vztahy mezi jednotlivými kmeny a ohromné kulturní bohatství. Navíc každý z kmenů se v minulosti okrajově zabýval dalšími činnostmi. Todové sběrem lesních produktů, Kótové lovem a zemědělstvím, Kurumbové a Irulové drobným zemědělstvím.

Na terénní výzkum do oblasti Nílgirských hor v jižní Indii jsem odjížděla s cílem zabývat se demografickou situací kmene Kótů. Při studiu v Indii jsem zjistila, že za posledních třicet let počet obyvatel tohoto kmene významně narostl. Navíc při setkání s jeho obyvateli jsem zjistila, že tento kmen nejen nevymírá, ale naopak se rozvíjí společensky a hlavně ekonomicky. Bylo zřejmé, že moje znalosti o oblasti jsou omezené a částečně neaktuální. Při rozhovorech s lidmi z různých kmenových společenství a s lékaři a úředníky z různých organizací, kteří se zabývají kmenovou otázkou, se stále více ukazovalo, že počet Kótů za posledních třicet let významně narostl a navíc, že toto etnikum ve srovnání s ostatními kmeny poměrně dobře prosperuje. Rozhodla jsem se tedy zabývat se nalezením faktorů, které vedly k prosperitě kmene. Při terénním výzkumu jsem se zaměřila na ověřování teoretických znalostí a jejich porovnávání se skutečností při rozhovorech s informanty z kmenů Kótů, Irulů a Badagů.

Cílem mé práce je popsat kmen Kótů a v míře, která je pro to nezbytná, také prostředí, ve kterém žijí: nílgirský region.

Kótové z Modrých hor (PDF)

Soňa Bendíková