Cesta do Rocky Mountain

Národní park Rocky Mountain patří bezesporu k nejpřitažlivějším místům v Coloradu krásou svých hor, vodopádů, ale také množstvím zvířat, žijících v horách, jejichž vrcholky se tyčí až do výšky přes čtyři tisíce metrů. Po několika dnech, strávených v Denveru a jeho okolí, jsou teď pro mne hory přitažlivým magnetem.

Po prohlídce ospalého kovbojského města Lyons, které sestává z většinou dřevěných přízemních domů, nad kterými splihle visí vlajky Ameriky a Colorada u obchodů se suvenýry, se vydávám dál na severozápad. Jedu po silnici číslo 7, která uhýbá směrem k horám a na jejíž trase je několik kempů. Volím jeden z nich u Long Peak a stavím tady už pozdě večer svůj malý stan.

Podle informací, které jsem dostal v osadě Lyons, žijí v této divočině medvědi a pumy, ale žádná neočekávaná návštěva se nekoná, takže trávím klidnou a tichou noc pod hlubokým hvězdnatým nebem. Následujícího dne se vydávám dál na sever podle hranic Národního parku Rocky Mountain, kde u jezera Lake Estes odbočuji na západ na silnici č. 34, která mě údolím mezi hlubokými jehličnatými lesy vede k horám. 

Vidím je už v dálce před sebou, zdají se být úplně na dosah i se svými zasněženými hřebeny. Je to ale jen zdání. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta samotnou rezervací. Zatím dojíždím do osady Estes Park, která leží v údolí, obklopeném loukami a pastvinami se stády krav a koní. Estes Park je lákadlem pro turisty, kterým nabízí ubytování v luxusních hotelích a hlavně nejrůznější atrakce. V zimě výborné lyžování, teď v létě výlety do hor, na lodích po vodě nebo i lety balónem. 

Cesta z údolí prudce stoupá, vyjíždím až do výše 2 511 metrů a dostávám se ke vstupní stanici Fall River, kde po zaplacení dvacetidolarového poplatku dostávám výbornou mapu národního parku a příslušné pokyny od rangera. Další cesta mezi lesními velikány mě serpentinami zavádí do malebného horského údolí, kterým protéká říčka Fall River, obklopená pestrobarevně kvetoucími loukami. Odkud se mi znovu naskytne nádherný výhled na skalnaté hřebeny hor s věčným sněhem na vrcholcích. Ještě si mohou prohlédnout vodopád, který vznikl v místě, kde se kdysi po zemětřesení protrhla hráz horského jezera - dodnes jde o divoce a nebezpečně vyhlížející krajinu, plnou zpřerážených kmenů a velkých balvanů.

Cesta do hor, kterou pak volím, je špatně sjízdná, ale slibuje opravdovou drsnou krásu horských míst a vodopádů. Je to původní horská silnička plná serpentin, po které prý sem přijížděli první průkopníci. Výrazný nápis na mapě varuje, že tato Old Fall River Road je v zimě zcela nesjízdná a uzavřená. Teď je ale léto. Jedu pomalu po prašné a kamenité jednosměrné silničce, sevřené mezi hlubokými lesy a sčítám údery kamenů do podvozku mého auta. Je to naštěstí poloteréní Toyota, ale vozy, které míjím nebo které mě předjíždějí, jsou většinou džípy nebo i Hummery, dobře vybavené do terénu. Žádná porucha se naštěstí nekoná, jen se mi točí hlava ze serpentin směrem vzhůru a z hlubokých propastí těsně vedle mých kol.

To už ale vyjíždím do výše kolem tří tisíc metrů, kde se mohu obdivovat prudké horské bystřině s vodopádem. Nad hlavou mi létají draví ptáci a když se vracím houštinou zpět k autu, zahlédnu docela blízko velkého horského marmotha - zvířátko, které mi připomíná pořádného bobra nebo sviště. Není vůbec plaché.

Pokračuji dál a cesta se zdá být nekonečná. Až náhle se mezi stromy objevuje výhled do hlubokého údolí pode mnou a na druhé straně na skalnaté horské hřebeny s jazyky bílého sněhu. Překonávám poslední zákruty a dostávám se těsně pod horské hřebeny až do výšky čtyř tisíc metrů. Tady nad malebným údolím leží osamělá stavba horského střediska Alpine, které je nejvýše položeným návštěvnickým centrem a zároveň základnou k pěším túrám a výstupům na hřebeny a do dalších malebných míst parku. Vítám to, protože už před nějakou hodinou mi došla zásoba vody a tak se těším, že si ji tady určitě doplním. 

Středisko je ale pusté a prázdné, podle informací na zatlučených dveřích v rekonstrukci, což se týká i malé restaurace, která je jeho součástí. Naštěstí objevují vzadu otevřené dveře, dostávám se jimi do pusté a zaprášené budovy a ve sklepě nacházím strážce, který mi ochotně naplňuje mou láhev pitnou vodou.

Dalších pár hodin věnuji cestám po okolí. To po výstupech na skalní vyhlídky nabízejí překrásné rozhledy na okolní čtyřtisícovky Fairchild Mountain (4 115 m), Mount Chiquita (4 000 m) nebo Speciem Mountain (3 807 m). To už se ale blíží večer a s ním západ slunce - a tak se rychle vydávám zpět do civilizace, tentokrát po pohodlné Trail Ridge Road, která mě vede dolů z hor tou druhou a podstatně snadnější a pohodlnou asfaltovou silnicí. Tou se dostávám ještě před příchodem tmy k bráně národního parku a pak mířím směrem na východ do údolí řeky Thompson a podél ní dál do rovin Colorada.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava