Peru

Uběhl víc než rok od doby, kdy jsme se s mojí ženou Lenkou, mladším bratrem Bédou a švagrovou Marcelou sešli v Orlických horách na chalupě po rodičích. Tenkrát jsem jim tam líčil své zážitky z nejobtížnější expedice mého života - plavby na člunech po řekách z Kanady na Aljašku, které jsem následně vydal v knize pod titulem Severskou divočinou. Když jsme se loučili, smluvili jsme si hned další setkání. Slíbil jsem, že příště budu vyprávět o svém putování z kanadského Severu až do Ohňové země a o druhé plavbě na plachetnicích napříč Tichým oceánem s cílem na Nové Guinei.

V roce 1991, krátce před svými 86. narozeninami, zemřel Eduard Ingriš v nemocnici v nevadském Renu - a jak mi sdělila později jeho paní, několik dní před smrtí se mu záhadně ztratil stříbrný medailónek se svatou Růženkou z Limy, který nosil celý život na krku. Už se nikdy nenašel. Teď po letech, kdy jsem musel cestu z různých důvodů odkládat, se mi konečně podařilo vyjet do Peru. Samozřejmě jsem si umínil, že kromě jiných míst, které jsem chtěl vidět - Machu Picchu, záhadné obrazce na poušti Nazcy, plovoucí ostrovy na jezeře Titicaca - najdu a navštívím hrob svaté Růženky v Limě a že jménem svého přítele pozdravím jeho patronku, ve kterou tolik věřil.

Kdo z nás si na trampech u ohně nebo na školních výletech alespoň jednou nezazpíval Niagáru, ti krásnou písničku plnou dálek a teskné touhy? Moc se mi tenkrát líbila, a tak jsem se jednou zeptal kamarádů, kteří ji považovali za jakousi "trampskou hymnu", kdo je vlastně jejím autorem. A poprvé jsem tenkrát uslyšel jméno Eduarda Ingriše, známého a oblíbeného hudebního skladatele z doby mezi dvěma světovými válkami, o kterém se mi podařilo jen zjistit, že "žije někde v Americe". Pokládal jsem to za samozřejmé a přirozené, že autor písně o Niagaře žije v blízkosti své milované řeky, někde daleko za železnou oponou a devatero horami a oceánem. Nepřekonatelně daleko, abych se o jeho osudu mohl dovědět víc. A jen když se zpívala jeho písnička, představil jsem si zadumanou postavu na břehu velké řeky.

...a tak jsem v košili americké pobřežní hlídky cestoval do Peru. Projela se mnou z Limy kolem divoké řeky Urubamby na Machu Picchu. A pak vlakem na jih k bolivíjské hranici na jezero Titicaca, kde jsem navštívil Indiány Urose na plavoucích jezerech z rákosu totory. V malém letadle jsem se proletěl nad pouští, pořídil fotografie i diapozitivy několik desítek metrů velkých opic, kolibříků astronautů a dalších udivujících výtvorů, o kterých tvrdí pan Däniken, že měly sloužit pro orientaci mimozemšťanům. A pak jsme se na večer vraceli zpět do Limy...

Peru bylo nádherné a poučné. Viděli jsme, co se za 25 dnů dalo vidět. Peru 12.1.-7.2.2001.

Jiné stránky v síti internet:

• web informující o leteckém snímkování a vytváření 3D map okolí měst Nazca, Sacramento a San Ignacio
  
• informace o Peru, praktické rady v šesti jazycích