Jak Tádžik Fjodor ke svému ruskému jménu přišel

Jako stříbrný had se klikatí Zeravšan v širokém korytě mezi písečnými nánosy. Nad řekou se prostírají uměle zavlažované zelené terasy. Dál se zdvihají příkré, pusté hory, jejichž hřebeny jsou pokryté věčným sněhem a ledem. Vozovka, po které jedeme, vede nejdřív kolem řeky, pak ale strmě stoupá a zařezává se do skály. Za přemostěnou rozsedlinou, kterou se řítí dolů horský potok, šplhá cesta na protější sráz a konečně dospěje k jedné z obdělávaných teras.

U horalů v údolí řeky Zeravšanu v tádžickém pohoří Alaj

"Další most vypadá dobře! Je to tam ale zatraceně úzký. Musíme dát děsnýho bacha!" volám na Lumíra, který řídí naši expediční tatru.

Lidem žijícím v údolí horního Zeravšanu se podařilo odvážné dílo. Do skalních stěn kaňonu vytesali cestu, dobrých sto metrů nad tokem řeky. Nemohli ovšem tušit, že kromě koňských spřežení tudy jednou pojede náklaďák.

Po chvíli dorážíme ke kritickému úseku. Z obytné nástavby na našeho vozu přináším tyčku od stanu a měřím šířku vozovky. Je to tak: má asi o deset centimetrů víc, než je rozpětí kol. Snad by se tedy dalo projet.

Sklopíme levé zrcátko a Lumír jede krokem za mnou. Na straně řidiče se obytná nástavba tře o skálu. Jak dlouho to ještě půjde bez maléru? Mocně nás to táhne k ledovci, pramenu řeky, která teče hluboko pod námi. Máme k němu ještě dobrých sto kilometrů, stejnou vzdálenost jsme zatím údolím urazili.

Jedu na motorce napřed, každou chvíli se ale zastavím a přesvědčuji se,  jestli je s náklaďákem všechno v pořádku. Lenka vystrkuje hlavu střešním poklopem kabiny a dává ze své "pozorovatelny" příkazy Lumírovi, když hrozí náraz nástavby vozu na skálu.

Najednou zahlédnu něco, co nemůže vidět Lumír ani Lenka.

Pojímá mne hrůza a křičím z plných plic: "Přidej plyn, osol to!" Teď zjišťuje i Lumír, že se mu propadá pravé zadní kolo. Kraj cesty se začíná bortit. Nejdřív se řítí do řeky jen malá lavina kamení, vzápětí se ale utrhne celá krajnice.

V poslední vteřině najede kolo znova na pevnou půdu. Zhluboka si oddechnu. Na pravé straně, hned za zádí auta chybí totiž dlouhý, skoro metr široký kus vozovky, jako by ho urvala ruka obra.

Lenka s Lumírem vyskočí z kabiny a zaraženě se rozhlížejí. První Lenčina slova jsou "Panebože, co teď?"

Já to taky nevím. Cestu zpět do civilizace máme odříznutou. Radši nic neříkám.

"Musí se vylámat kus boční skály. To je jediný řešení" Lumír to navrhuje tak, jako bychom měli po ruce sbíječku a bednu dynamitu.

"Jedem dál. Příští vesnice nemůže být daleko a tam si promluvíme s načalnikem nebo koho tam mají," navrhuji.

Netrvá dlouho, než dojedeme k rozlehlé terase, která se rozkládá vysoko nad řekou. Jaký je to kontrast proti  okolní kamenité pustině: sytě zelená pole, mezi nimiž vedou zavodňovací kanály, které rozvádějí vodu po celé obdělané ploše. Rostou tu hlavně brambory. Na konci terasy prosvítá mezi topoly několik domků. Když jsme na místě, připadá nám, že ve vesnici není živá duše. Chalupy jsou z vepřovic, s tlustou jílovou vrstvou na plochých střechách. Ta nepropouští vodu, v zimě chrání před mrazem a v létě  před vedrem. Na střechách se suší rozprostřené meruňky a moruše. U domků je úhledně narovnané dříví na topení. Kolem běhají slepice, kachny a husy se cachtají v potoce u cesty.

Nejdřív nás objeví několik dětí a než dojedeme na náves shlukne se tam  na dva tucty lidí. Dívají se na nás, jako bychom spadli z jiné planety.

"Kde najdu vašeho starostu?" ptám se.

"Támhle." Ukazují na staršího muže v černém chalátu, vatovaném dlouhém kabátě, který nosí Tádžikové v každé roční době. Na hlavě  má muž tubatejku, černou hranatou čepičku s bílým vyšíváním. K tomu vysoké jezdecké boty. Starosta se na mě dívá stejně přátelsky jako jeho spoluobčané. Zpráva o rozbité cestě jej zjevně rozruší. Je to pochopitelné, přerušilo se tím jediné spojení vesnice s okolním světem. Když rychle dodávám, že se ulomil jenom kus krajnice, a ne celá vozovka, nabude starý muž zase rovnováhy a tvář se mu rozjasňuje.

Dává příkaz zapřáhnout koně a na vůz naložit nářadí. Mají s námi jít všichni muži z vesnice, dobrých dvacet. Starosta cválá na svém vraníku v čele. Lenka zůstává ve vesnici, Lumír a já jedeme s ostatními na žebřiňáku, k místu, kde se krajnice utrhla.

Do kaňonu dorazíme za necelou hodinu. Fjodor Aleksandrovič, tak se jmenuje starosta, obhlíží škodu a podotkne: "Není to tak zlý. Večer bude cesta zase v pořádku."

Nařizuje to, co navrhoval již Lumír: do skalní stěny se vykutá zářez, ne ovšem pomocí sbíječky a dynamitu, ale krumpáči. Naštěstí se zvětralá hornina drolí a dá se odkopávat. Všichni, včetně Fjodora Aleksandroviče, popadneme nářadí a pracujeme, až se z nás kouří. Je už tma, když padá dolů do vod Zeravšanu poslední lopata kamenné suti.

Za svitu měsíce se vracíme do vsi. Vyndám z nákláďáku dva kartony vodky a každému muži dám láhev. To je pro ně nejlepší odměna za těžkou práci. Vodka pálená ze pšenice je tady vzácnost, ve městě se prodává jen pod pultem. A nejbližší město je vzdálené tři dny pochodu. Navíc je tam vodka moc drahá.

Lenka na návsi není, zůstal tam přivázaný jen náš pes. Děti mi řekly,  že odešla s Tinou, starostovou ženou. Fjodor Aleksandrovič nás zve k sobě domů, kde Lenku nacházíme.  Pomáhá v kuchyni paní domu připravovat večeři. Z naších zásob přinesla několik konzerv. Pro nás normální  každodenní strava, pro Fjodora Aleksandroviče a jeho rodinu hotová hostina.

Prosí nás, abychom jim řekli něco o sobě a naší cestě. A tak hostitelům vyprávíme, že jsme na cestě napříč Ruskem už od začátku května a naše putování potrvá až do zimy, s cílem u Bajkalského jezera.

A pak se ptám starosty já, jak přišel ke svému typicky ruskému jménu, je přece asijský Tádžik, a ti nemají etnicky s Rusy nic společného. Je z toho dlouhé vyprávění, nejen o Fjodoru  Aleksandroviči, ale i ostatních vesničanech.

Jejich křížová cesta začala za druhé světové války. Rusové pracující na bavlníkových polích  v údolí Syr-Darji museli tenkrát na frontu a chyběly pracovní síly. A tak stalinské úřady násilím nahnaly rolníky z těch nejzápadnějších horských vesnic v někdejší obrovské sovětské říši k nejbližší silnici a na nákladních autech je rozvezli do rovin. Museli tam dřít na bavlníkových polích jako kdysi otroci v Americe. Do svých horských domovů se vrátili nedávno, krátce před rozpadem Sovětského svazu. Na nucených pracích pro Sověty dostal pak náš hostitel stejně  jako ostatní jeho krajané ruské jméno, protože to jeho původní nedokázali dohližitelé vyslovit.  A tak byl otec ze dne na den přejmenován na Aleksandra a jeho syn na Fjodora Aleksandroviče, tedy Aleksandrova syna.

Teprve až za Gorbačovovy éry se mohli horalé konečně vrátit do svých dědičných vesnic. Co tam ale našli, bylo k pláči. Práce celých generací byla zmařena, domky vydrancované a rozpadlé, zavlažovací zařízení zničená, pole zarostlá křovím. Přesto tu  zůstali. Jejich děti a vnuci, co se narodili ve vyhnanství poprvé vstoupili na půdu předků. Všichni se dali s velkou energií do práce při obnově, a teď už zase země vypadá jako tenkrát, když ji museli opustit.

Bohatou gestikulací se Fjodor Aleksandrovič omlouvá, že má pro hosty jenom jednu místnost. Neměli jsme vůbec v úmyslu ve vsi přenocovat, ale jeho nabídku musíme přijmout, jinak to nepůjde. Rozhodli jsme se zůstat tu další den a pomoci Tině při práci, což přijala s vděčností. V doprovodu jejich vnuček ve věku 13,14 a  16 jdeme s lopatami a motykami na pole. Dívky jsou vystrojené stejně: dlouhé, doma šité šaty, pestré šátky a na nohou gumáky. Všechny tři mají černé vlasy spletené do copů.

Nejdřív odstraňujeme ze zavodňovacích příkopů bahno a pak okopáváme brambory. To nám trvá celé dopoledne. Pak češeme meruňky. Stromy zasadili jistě už pradědové. Řada mohutných morušovníků zadržuje sesuv půdy z hor a brání tomu, aby byla z polí odplavena ornice. Jsou plné plodů, které vypadají jako ostružiny. Rodí se tu dva druhy - bílé a černé moruše, jsou  úžasně aromatické, jedny sladší než druhé.

Večer se v kuchyni porcuje čerstvě poražené jehně a vaří se s rýží a drobně nasekanou mrkví ve velikém kotli. Tohle tradiční jídlo se jmenuje plov a připravuje se jen při zvláštních příležitostech. Naše návštěva je taková událost. Plov je nemyslitelný bez lepjošek, velkých tlustých placek z mouky. Placky jsou nejlepší ještě teplé. V hliněné peci, která vypadá jako homole cukru, už hoří oheň. Je to nejzvláštnější pec jakou jsem kdy viděl. Oválným otvorem mohu nahlédnout dovnitř. Když dřevo dohoří, je tam žár jako v pekle. Placky čekají připravené, láskyplně ozdobené pomocí zašpičatělého dřívka. Uhlíky se vymetou a placky se prudce připlácnou na horké vnitřní stěny. Dvířka pece se pak pečlivě uzavřou a utěsní. Za půl hodiny pozoruji, jak Tina stojí u pece a pozorně naslouchá. Náhle otevře dvířka a placky vyndá - ne však ze stěn, ale ze dna  pece. Tato tradiční pec funguje totiž plně automaticky. Jakmile jsou placky upečené, odpadnou ze stěn samy. Hospodyně to slyší a může je hned vytáhnout.

Plov se podává ve velké míse, na povrchu plave silná vrstva tuku. Jí se rukama, z prstů skapává mastnota. Nechutná to špatně, ale pro Evropana je to víc než nezvyklé. Tentokrát si dám i já rád na vytrávení skleničku vodky z našich zásob.

Vstáváme se slepicemi, loučíme se s hostiteli a slibujeme, že na zpáteční cestě od ledovce se tu stavíme.

Postupujeme kupředu jen zvolna, tentokrát to není vinou špatné cesty, ale včerejšího plovu. Znova a znova musíme zastavovat, jeden po druhém vyskakujeme a cestou stahujíc kalhoty mizíme co nejrychleji za nejbližším keřem. Tak tučné jídlo zkrátka každý nesnáší.

O cestě po Rusku a jeho bývalých jižních republikách napsal Leoš Šimánek knihu doplněnou mnoha barevnými snímky. Právě vyšla v nakladatelství ACTION - PRESS, Pardubice pod názvem  "RUSKO: Země plná překvapení Půl roku na dobrodružné cestě od Karpat až k Bajkalu - hledání přirozeného způsobu života a nedotčené přírody."

Leoš Šimánek