S obdobím jarních prázdnin začne taky doba našich intenzivních lyžařských radovánek na českých horách nebo v zahraničí. Protože je to čas, kdy je na sjezdovkách rušno, může být těžší vyhnout se nepříjemné srážce s jiným lyžařem nebo snowboardistou. I docela malý střet se však snadno přehoupne v nepříjemný soudní spor, který vyvolá oběť srážky. A na vás jako na viníka může padnout úhrada škody na majetku a zdraví poškozeného, která mnohdy dosahuje i milionových částek. Pokud se však budete řídit těmito pravidly, žádné nepříjemné finanční náklady vás nepřekvapí.

I letos vyrazí tisíce českých turistů na hory. Za lyžařskými zájezdy vyjíždějí nejčastěji do Itálie a Rakouska, drtivá většina z nich pak volí vlastní dopravu autem. Jak se na takovou cestu připravit, jaké poplatky můžete očekávat a na co je potřeba si dát pozor? Přinášíme přehled toho nejdůležitějšího.

Přestože v Česku panuje typické předvánoční počasí, lidé už hojně nakupují zájezdy na zimní dovolenou. Stejně jako v předchozích letech se i letos vydají tisíce Čechů za lepšími lyžařskými zážitky do zahraničí.

Zimní olympijské hry, největší sportovní svátek roku, byly o víkendu slavnostně zahájeny. Sportovci letos poměří své síly až v dalekém Pchjongčchangu, i evropská města ale v minulosti zimní olympiády několikrát hostila a sportovní areály jsou dodnes otevřeny turistům. Ve Francii si tak přijdou na své milovníci náročných terénů, ve Švýcarsku zastánci luxusu a v Itálii nadšenci do snowboardingu. Výběr zajímavých míst, na kterých se psala sportovní historie, vám přinášíme v následujícím článku.

I letos v zimě vyrazí tisíce Čechů na hory. Zatímco lyžařské zájezdy na období vánočních svátků a Silvestra jsou z drtivé většiny vyprodané, prodej lyžařských dovolených na rok 2018 právě naplno startuje. Podle aktuálních statistik cestovní agentury Invia vede u Čechů Itálie následovaná Rakouskem. Milovníci zimních sportů pak volí osvědčená velká střediska, která jim zaručí kvalitní sněhové podmínky a rozmanité služby.

S chladnými venkovními teplotami a brzkým stmíváním se děti na čerstvý vzduch příliš nehrnou. Zima přirozeně svádí k pasivnějšímu trávení času. Pokud nechceme, aby děti až do jara seděly před monitory počítačů a televizí, musíme vymyslet zábavnější program. V dnešní době navíc řada míst nabízí zajímavější program než lyžování či bruslení. O letošní zimě vsaďte na speedminton, zorbing na sněhu či skiboby, a děti nebudete schopní dostat domů.

Ačkoliv je v únoru téměř jarní počasí a teplota se dlouhodobě pohybuje na hranici 10 stupňů, lyžaři brázdí vysokohorské sjezdovky zasypané umělým sněhem v hojném počtu. Své zimní zájezdy si totiž značná část z nich objednala již začátkem podzimu. Zejména v aktuální situaci, kdy jsou zasněžené pruhy sjezdařských tras užší než obvykle, umělý sníh je vlivem poprchání zledovatělý a kopce jsou ponořeny do husté mlhy, dochází k častým úrazům, které mohou končit dokonce smrtí. V tomto článku proto představíme, jak se chovat v tomto teplém počasí na sjezdovce a jaká pravidla je nutné dodržovat, abyste nezranili sebe ani ostatní.

V poslední době zaplnily média zprávy o nebezpečných pádech na sjezdovkách i děsivé statistiky o zraněných lyžařích. O lyžování i snowboardingu se začalo mluvit jako o nebezpečných, téměř adrenalinových sportech. U většiny sportů, těch zimních nevyjímaje, však platí, že míra bezpečí odpovídá zdatnosti a rozumu sportovce. Pokud se i přes ohleduplnou jízdu lyžař nebo snowboardista dostane do kolize nebo jej překvapí nečekaný pád, můžou u něj ochranné prvky výrazně snížit vážnost zranění. Na co se při výběru bezpečné helmy a chrániče páteře soustředit, vám poradí následující článek.

Tuzemské sjezdovky volí 10 % lyžařů. Poptávka po lyžařských pobytech na sezónu 2013/2014 meziročně vzrostla o 33 %. Největší zájem je tradičně o lyžování v rakouských Alpách, které preferuje 37 % českých turistů.

Velký Javor (německy Großer Arber) je hora ležící v pohoří Šumava ve spolkové zemi Bavorsko. Jedná se o nejvyšší vrchol celého pohoří. Nachází se 5 kilometrů západně od hraničního města Bayerisch Eisenstein (Bavorské Železné Rudy).

Mezi nejčastější otázky klientů týkající se cestovního pojištění při zimních cestách, patří dotazy, jak přesně postupovat při případné nehodě na sjezdovce. Klienti se také často zajímají o možnosti náhrad při krádeži lyží a dalšího sportovního vybavení. Připravili jsme pro vás odpovědi odborníků na nejčastější praktické dotazy týkající se zimního cestování.

V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se lyžaři mohou věnovat zimním radovánkám ve 129 zimních střediscích. Asociace českých cestovních kanceláří a agentur střediska oceňuje počtem hvězdiček, přičemž tucet areálů získal nejvyšší hodnocení a další tucet jen o hvězdičku méně. Přehled jednotlivých středisek je uveden na konci tohoto článku.

Když napadne přes noc metr sněhu, neporadí si sním ani na ledacos zvyklí italští horalé. Od rozednění se snažily rolby s nevelkým úspěchem upravit alespoň část sjezdovky a kabinovou lanovku dokázala obsluha vykopat ze závějí až kolem poledne.

K lyžování je ve zdejších lázních přichystáno 103 kilometrů sjezdových tratí v nadmořské výšce 1100 až 2100 metrů, vše uprostřed pohoří Nockbergen.

Arlberg byl kdysi těžko schůdný průsmyk a fungoval jako historické i politické dělítko. A co dnes? Arlberg je pokladnice Rakouska a Lech je lyžařská destinace, která je milovníkům vysokohorské turistiky dobře známa.

Minulý týden sněžilo a tak je na Zugspitze prašan - jak dlouho vydrží je na podzim závislé od denní teploty, ale lyžařská sezóna je zahájena.

Z Česka vyrážíme na Innsbruck a tam odbočíme směrem na Brenner. Již po krátkém úseku se za symbolický poplatek přemostujeme "mimo Evropu". Monumentální most dělí dva regiony a za ním začíná jedno ze tří údolí, Stubaital, které nás po 37 kilometrové jízdě malebnou krajinou vede stále se zužujícím se údolím k úpatí stubaiského ledovce.

Lyžařský areál pod Kitzsteinhornem se honosí možností celoročního lyžování na ledovci a tak ani nezvykle teplý začátek letošní zimy tu nikoho nezaskočil.

Lyžařské středisko vzdálené nějakých 230 km od Brna je pravým rájem lyžařů. Dvě velkokapacitní sedačkové lanovky "Stuhleckbahn" a "Promibahn" tvoří jakousi dopravní páteř celého areálu, kterou doplňuje dalších 6 vleků.

Bulharsko je u nás spojováno především s letní dovolenou u moře. V tamních četných horách se dá ale také lyžovat. K nejznámějším lyžařským střediskům patří Borovec a Pamporovo.

Na místě dnešního Zell am See založili již roku 743 salzburští mniši osadu Cella in Bisontio, z níž se později stal augustiánský mužský klášter. Dnes je Zell am See evropským centrem zimních sportů s řadou lanovek. Jednou z nich je například ta na Schmittenhöhe vedoucí do výšky 1965 m n. m. Odkud je překrásný výhled jak na jezero pod Vámi, tak i na Vysoké Taury.

Na jižní straně nejvyšší hory Ruska - Elbrusu, ve výšce téměř 4000 metrů nad mořem, vyrostl v září 2013 ekohotel nazvaný LEAPrus 3912. Název je slepencem jména italské firmy, která jej vyrobila, a druhé slabiky jména hory. Číslo udává skutečnou výšku stavby v metrech nad mořem. Zadavatelem stavby byla ruská Korporace pro rozvoj Severního Kavkazu.

Jak se jmenuje nejvyšší hora Evropy? Že je Vám to jasné? Mont Blanc, no né? (jak by řekla postava z pořadů Ivana Mládka Libuna). Ale tak jednoznačné to není. Vlastně není ani zcela jasné, kudy vůbec vede evropsko-asijská hranice. Proto ta nejasnost z názvu článku. Kudy tedy vede hranice mezi Evropou a Asií?

Polská národní expedice pod vedením Petra Jahody, vystoupila na Carstenszovu Pyramidu 4884 m.

Asi 40 km severozápadně od Malagy proti proudu řeky Guadalhorce leží na konci soustavy kaňonů a vodních děl malá vesnička El Chorro. Vesnice sama o sobě nevyhlíží dvakrát vábně, malé nádraží s chlapíkem, opírajícím se o zábradlí, jehož celodenní křik láká vystupující cestující a kolemjdoucí turisty k návštěvě bufetu a obchodu, kterému pyšně říká Supermercado, několik španělských venkovských staveb včetně kostelíku a stádo koz, které, hlídáno dvěma šakaloidně vyhlížejícími psy, se dvakrát denně projde vesnicí, míříce někam za pastvou. Pouze přítomnost velkého kempu, teoreticky luxusního hotelu La Garganta (včetně bazénu) a turistické ubytovny - Reffugia obydleného skupinou neortodoxně vyhlížejících turistů nám dává tušit, že se v okolí může nalézat nějaká zajímavá lokalita. A taky že ano. Nad vesnicí se tyčí vysoká hradba vápencových skal, která je provrtána několika tunely, jimiž jezdí vlaky mezi Malagou a Cordobou. A až projdete dvěma tunely, narazíte na opravdovou raritu. Před vámi se objeví ústí kaňonu, jehož stěny se pnou do výše 300 m.

Malá vesnička na jihu Francie, světoznámá horolezecká oblast s mnoha krásnými cestami všech obtížností 4a-8c(4-10+ UIAA) pro opravdu všechny milovníky volného lezení.

Kdo to v Siuraně zná, zaznamenal letos dvě podstatné změny: Toni (místní refugio-man) se nechal ostříhat a pak také postavil nedaleko skal nový moderní kemp.

Silnice Dempster Highway spojuje Dawson City v kanadské provincii Yukon s osadami Fort McPherso a Inuvik v provincii Northwest Territories. Je to jediná silniční trasa v Kanadě, která vede až daleko za polární kruh. Dempster Highway byla dokončena v roce 1979 a v celé délce 736 km je štěrková. Je však neustále udržovaná, proto může být otevřená celoročně s výjimkou krátkých období jarního tání a podzimního zamrzání řek. Za Inuvikem na ni navazuje Inuvik-Tuktoyaktuk Highway, která vede až k Severnímu ledovému oceánu.

Kanadský provinční park Mount Robson je vskutku klenotem mezi světovými parky. Byl založen roku 1913 a je druhým nejstarším parkem v Britské Kolumbii. Sousedí s Jasper National Park v Albertě, a je od roku 1990 součástí jednoho z nejrozlehlejších přírodních celků na světě pod ochranou UNESCO. Uvidíte tu rozeklané štíty hor, hluboké kaňony, ledovcové řeky a jezera a nespočet vodopádů. A taky tu pramení významná kanadská řeka Fraser River.

Hyder je zapadlá americká osada na hranici jižní Aljašky a Britské Kolumbie. Leží již nad padesátou pátou rovnoběžkou, a to je v těchto krajích synonymum pro konec civilizace. Což pro Hyder platí beze zbytku. Dostanou se k němu jen ti, kteří mají v plánu okusit sílu yukonské či aljašské divočiny a vydají se na sever nikoli po docela frekventované silnici č. 97 vedoucí od Vancouvru k Dawson Creek, nýbrž po Cassiar Highway č. 37. Z té je pak nutno ještě uhnout nějakých šedesát kilometrů na západ, až k úzkému zářezu fjordu zvaného Portland Canal. Poté, co překonáte průsmyk Bear Pass a vyfotíte si ledovec, který padá až k silnici, případně asi tak dvacet dalších, které jsou ze silnice viditelné, dorazíte nejprve do městečka Stewart.

V Tumbler Ridge geoparku je vyznačeno celkem 48 pěších tras, 14 tras pro kolo a 27 tras pro čtyřkolky nebo sněžné skútry. Trasy jsou různé délky i obtížnosti, některé se nacházejí v blízkosti města a jsou dobře přístupné z hlavní silnice, ale i ty vzdálenější jsou dosažitelné autem.

Tumbler Ridge je malé město ve východní části severní Britské Kolumbie. Je to východisko pro návštěvu Global Geopark pod správou UNESCO a také provinčního parku Monkman. Nachází se na spojnici Highway 29 a Highway 52 a je vzdálené 400 km od správního střediska Prince George a 117 km od Dawson Creek, kde oficiálně začíná Alaska Highway. Tato nejmladší obec Britské Kolumbie má 2500 obyvatel. Míříte-li na Aljašskou dálnici, je to do Tumbler Ridge sice zajížďka, ale pokud nejste významně omezeni časem, určitě se vyplatí.

Yukon, to jsou pro většinu z nás především příběhy zlaté horečky, tak jak je popsal Jack London. Neméně pozoruhodné jsou ale i časy, kdy se po prvotních nálezech zlata začaly objevovat na Yukonu i další vzácné nerostné suroviny. Jednou z nich bylo i stříbro nalezené v divočině kolem dnešního Keno City.

Albánie je malou zemí na pobřeží v jižní části Jaderského moře naproti italské Puglii (Otrantský průliv, 70km). Měří bezmála 29 tis. km2. Přesto má na svém území 14 Národních parků. Jedním z nich je i NP Dajti (294 km2) velmi lehce dosažitelný z centra hlavního města Tirany.

Málokteré stromy na světě se mohou pochlubit tím, že se vyskytovaly už kdysi v dávnověku naší země a že na ní rostou v nezměněné podobě dodnes. Těmi nejstaršími ze všech jsou sekvoje, které dnes najdeme na západním pobřeží severní Ameriky, kde rostou v několika národních parcích a přírodních rezervacích. Od Kalifornie do Oregonu je to pásmo 764 kilometrů, kde mají tyto gigantické stromy příznivé klimatické podmínky - dostatek vlhkosti z potoků a řek, ale také hlavně blízkost Tichého oceánu se zvlhčujícími mlhami při pobřeží.

Uběhl víc než rok od doby, kdy jsme se s mojí ženou Lenkou, mladším bratrem Bédou a švagrovou Marcelou sešli v Orlických horách na chalupě po rodičích. Tenkrát jsem jim tam líčil své zážitky z nejobtížnější expedice mého života - plavby na člunech po řekách z Kanady na Aljašku, které jsem následně vydal v knize pod titulem Severskou divočinou. Když jsme se loučili, smluvili jsme si hned další setkání. Slíbil jsem, že příště budu vyprávět o svém putování z kanadského Severu až do Ohňové země a o druhé plavbě na plachetnicích napříč Tichým oceánem s cílem na Nové Guinei.

Mauretánie je jednou z nejchudších zemí světa, ačkoliv pod svým povrchem skrývá obrovské množství nerostných surovin. Je také jednou ze zemí světa, které jsou nejméně "poskvrněny" turismem. Poslední turisté opustili zemi před třemi lety kvůli bezpečnostním problémům a francouzská vláda považuje zemi přímo za rizikovou. O to více přitažlivou se zdá cestovatelům, dobrodruhům a baťůžkářům.

Pokud se rozhodnete prozkoumat černou Afriku, není lepší země pro začátek, než Senegal. Zatímco se jinde střílí jinověrci a vybuchují nákupní centra, v Senegalu je klid. Nepořádek a chaos, kterému rozumí jen místní, ale klid.

Přijďte si prohlédnout stavbu legendární horské chaty, která před pár desítkami let vyhořela. 

Neobyčejná zeleň, nespočet úchvatných vodopádů a sytě azurová barva vody - nejen na tyto přírodní krásy láká světoznámý jezerní areál Plitvických jezer, který je právem již od roku 1979 zapsaný na Seznamu světového přírodního bohatství UNESCO.

Luzný (německy Lusen) je hora nacházející se v 1373 m n. m. v centrální části německé strany Šumavy v NP Bavorský les v těsné blízkosti státní hranice Německa s ČR. Mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem, které pokrývá její vrchol.

Město Chiang Mai se nachází na severu Thajska a je známo především díky velkému množství chrámů ale i jako vynikající výchozí bod pro výlety do blízkých hor. Chiang Mai, velké asi jako Plzeň, sice nemá tak důmyslnou dopravní infrastrukuru jako dvanáctimilionový Bangkok, ale i zde najdete dobře fungující systém umožňující rychlé cestování po celém městě.

Nejdříve uvedu několik základních informací o NP Šumava, pak se budu věnovat novým možnostem ubytování a na závěr uvedu několik základních informací k nově otevřené tetřeví stezce.

Plzeňský okruh je projektem, který přes lokální, vlastivědnou turistiku přináší poznávání města Plzně z environmentálních (týkajících se životního prostředí) hledisek. Celý okruh v délce 50 kilometrů okolo krajského města tvoří pět na sebe navazujících dílčích tras. 

Roháče se rozkládají na rozloze přibližně 400 km čtverečných, přitom asi 260 z nich je součástí Tatranského národního parku (TANAP existuje od 6.2.1987). Roháče tvoří prvohorní žula a krystalické břidlice.

Uprostřed Evropy podél bavorsko-české hranice, leží lesnaté pohoří s velmi zachovalou přírodou. Táhlé hřebeny hor a široká, plochá údolí jsou situovaná od severozápadu k jihovýchodu. Stojí proti převládajícím jihozápadním větrům jako hradba, zachytávající většinu srážek, které přináší atlantické proudění do střední Evropy. Pohoří se jmenuje na české straně Šumava, na německé straně Bayerischer Wald (Bavorský les). Pro českou Šumavu Němci používají název Böhmerwald.

Kdykoli se člověku dostane do ruky nějaký materiál o GR 20, dočte se, že se jedná o jednu z nejnáročnějších stezek v Evropě. Jsme tady, abychom se jejích 170 km táhnoucích se přes hlavní hřeben od severu k jihu, pokusili přejít. O obtížnosti slavné horské stezky GR 20 můžeme brzo podat svědectví na vlastním těle. První den puchýře na patách, třetí den kůže na holenní kosti po nárazu na skálu nepříjemně seknutá do krve, až stékající krev obarví i pohorku. Pátý den horečka, šestý den další pád, který tentokrát odneslo koleno plus modřina všech barev od stehna až po zadek. A osmý den taková bolest v krku doprovázená ztrátou hlasivek, že jsme pochod museli na jednu noc a dopoledne přerušit.

Do krajiny zelených pastvin, hlubokých lesů, malebných kopců a vesnic s tradiční lidovou architekturou se vydejte ještě letos 27. listopadu.

Kolem dokola ohromné zaoblené balvany z červené žuly - koule, vejce, bochany. Jsou na sebe vysoko naskládané a budí dojem, že se každým momentem rozkutálejí! Devils Marbles - Ďáblovy kuličky jsou ty nejroztodivnější skalní formace v Austrálii. Vyvřeliny byly před miliony lety pod zemským povrchem stlačeny do velkých koulí. Během času je eroze obnažila a ohladila. Ryzí geologická zvláštnost!

Původně jsme Cinque Terre chtěly navštívit před pár dny na cestě z Janova, ale nepřálo nám počasí. Padající provazy deště nás odradily od celodenní túry národním parkem, který je od roku 1997 chráněný UNESCEM. Namísto toho jsme sedly na vlak a odjely do prosluněné Florencie a nechaly na sebe dýchat renesanci na každém kroku. Do národního parku jsme se tedy dostaly až na druhý pokus.

Náhorní plošina Matheran se nachází v nadmořské výšce okolo 800 m ve vzdálenosti asi 100 km od Bombeje.

Třístoličník (Dreisesselberg) je známá hora hraničního hřbetu Šumavy s mohutnou izolovanou skálou typu tor na vrcholu. Skála je již na území Německa, takže zatímco Dreisesselberg má 1333 m n. m., náš Třístoličník dosahuje 1302 m (v některých mapách 1311 m). Zato ale česká hranice tvoří ostrou špici k úpatí skály a protíná přístupovou cestu k německé horské chatě silničkou z bavorské strany.

Venezuela je zemí, o které se mluví. Politicky kontroverzní směr prezidenta Hugo Cháveze na straně jedné, úžasná téměř neporušená krajina Orinocké nížiny, Gran Sabeny a Amazonské nížiny na straně druhé. Vidět to na vlastní oči, vytvořit si svůj pohled na tuto přes 900 tisíc kilometrů čtverečných velkou zemi se mně podařilo ve zvlášť zajímavém období orámovaném v čase mého příjezdu kampaní k referendu a při odjezdu končícími dozvuky tradičního karnevalu.

Vyprávění o cestě od Karpat na Bajkal vzbudilo u diváků a čtenářů mých knih velký ohlas, a proto jsem se rozhodl tuto diashow obohatit o další nepublikované záběry, lépe zdokumentovat některé části cesty a znovu ji uvést. 

Turisté na Šumavě se konečně dočkali. Tři nové turistické přechodové trasy na rozhraní NP Šumava a NP Bavorský les v oblasti Modravských slatí byly otevřeny ve středu dne 15. července 2009. Po letech vyjednávání se tak konečně milovníci přírodních krás a turistiky dostanou přes česko-německou hranici díky nově otevřeným přechodům Modrý sloup nedaleko Modravy (hraniční kámen 28/8), Pod Poledníkem (hraniční kámen 16/14) a Siebensteinkopf (hraniční kámen 7/7).

Severočeská pískovcová Pravčická brána, největší skalní most Evropy, symbol Národního parku České Švýcarsko, se dostala mezi 77 semifinalistů prestižní ankety New7Wonders. V této anketě se vybírá z 260 přírodních lokalit ze 222 zemí světa. Hlasuje se v 7 kategoriích, z každé postupuje 11 památek dál do semifinále.

V mém plánu cest po jihozápadním Švýcarsku mi zbývá jeden volný den a já dlouho uvažuji nad tím, kam vyrazit. Krásných míst i nejrůznějších památek, které jsem zatím neviděl, je tady tolik...Vyřeší to za mě můj přítel Bohouš Cimprich, bývalý námořník, usazený už dlouhá léta ve Švýcarsku, u kterého mám svou základnu. Z města Monhey, kde se právě nacházím, to totiž není vůbec daleko na francouzské hranice. Proč bych se tedy nemohl podívat do známého horského střediska Chamonix a odtud na horu Mont Blanc?

Savojské Alpy patří bezesporu k nejznámější části Alp. Většina jejich území leží ve Francii. Na italské straně zabírají Savojské Alpy jen nepatrnou, ale významnou část své rozlohy. Obdobné je to také s částí Savojských Alp ležící ve Švýcarsku.

Svůj dnešní článek o historii dobývání Severního pólu nemohu začít jinak než s typickým českým humorem. Kdo byl nejschopnějším Čechem jistě každý z čtenářů ví. Samozřejmě, Jára Cimrman. A tak zde ocituji hrst vtipných vět ze hry žižkovského Divadla Járy Cimrmana "Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909". Proč? Právě v neděli 5. dubna 2009 tomu bylo na den přesně sto let, kdy polární výprava vedená náčelníkem Karlem Němcem zvolala: "Severní pól je dobyt!" Tak to zaznamenal Jára Cimrman. Až den poté na pólu nebo někde kolem něho možná stanul Američan Robert Edwin Peary, jemuž je prvenství přisuzováno.

Čím výše stoupáme od pobřeží, tím více je cítit vlhkost ve vzduchu. Spolu se zvyšující se nadmořskou výškou klesá také venkovní teplota. Konečně jsme po serpentinách, převracejících žaludek do nepříjemných poloh, venku z auta.

Na průsmyku Grand-St-Bernard leží velká sněhová pole ještě na konci srpna a to se už nezadržitelně blíží zase doba kdy tu začne padat nový sníh. Tady ve výšce 2469 metrů ho za zimu napadne klidně i 25 metrů a teploty se mnohdy přiblíží až k -30 stupňům Celsia.

Jedno z nejkrásnějších evropských pohoří. Francouzsky se jim říká Alpes Grees, ale na území Francie zasahuje tato významná horská skupina jen zcela nepatrně - tzv. Haute Maurienne. Téměř celé Grajské Alpy leží v Itálii - Alpi Graie - včetně nejvyššího vrcholu Gran Paradiso (4061 m n.m.).

Svou rozlohou je to nejrozsáhlejší oblast hlavního alpského hřebene patřícího do nejmohutnějšího horského masivu Evropy. Zároveň je to také turisticky nejpopulárnější pohoří Evropy. Walliské Alpy jsou součástí Vnitřních krystalických Alp a patří k nim řada čtyřtisícových vrcholů. Po hřebenu tohoto pohoří vede státní hranice mezi Itálií a Švýcarskem, která pohoří dělí na severní (švýcarskou) a jižní (italskou) část.

Milovníky putování po přírodě čekají v roce 2009 na Šumavě dlouho očekávané novinky. Po 17 letech nekonečných dohadů budou moci poprvé překročit hranici do Německa přes Modrý sloup. Zároveň se otevřou ještě další dva přechody - Poledník a Sedmiskalí. Všechny tři cesty přes hranice z Čech do Bavorska konečně povolilo otevřít ministerstvo životního prostředí ČR.

Alpes de Haute Provence jsou ze všech částí francouzských Alp nejspíše nejrozmanitější. Mírně zvlněná krajina v okolí Avignonu jistě nesplňuje představy o alpské scenérii. Provensálské Alpy ale ukrývají ve svém nitru také největší evropský kaňon Georges du Verdon a na severovýchodě se tyčí řada zasněžených horských štítů.

Letní a zimní putování za přírodními divy Tichomoří.

Francouzsky je toto území nazýváno Alpes Cottienes italsky pak Alpi Cozie a jde o alpskou horskou skupinu ležící na rozloze 6900 km čtverečných na území Francie a Itálie. Až do konce 19. století se tu mluvilo téměř výhradně francouzsky, ale pramení tu řeka Pád - nejdelší v Itálii. Oblast je známá nejen svými horskými štíty, ale také dobrým jídlem a vínem.

Přímořské Alpy jsou na francouzských mapách uváděny jako Alpes Maritimes, italsky se jim pak říká Alpi Marittime a nejdete je přímo nad rušnou Riviérou. Zabírají území o rozloze 7 000 kilometrů čtverečných a díky tomu, že stoupají od moře až do třítisícových výšek, se tu najde velmi rozmanitá fauna i flóra. Rostou tady například nejrozsáhlejší plochy modřínových lesů ve Francii.

První ráno na West Coast Trail, kdy vstáváme opravdu brzy, a to v půl sedmé. Snídáme vločky, balíme stan a ve tři čtvrtě na osm jsme už na prvním žebříku. Je mlha, typické počasí západního pobřeží ostrova Vancouver, ale šlape se nám dneska obzvláště dobře. Máme před sebou posledních 12 kilometrů.

Na cestu dnes vyrážíme před půl jedenáctou dopoledne. Po prvních dvou kilometrech v lese vycházíme na pláž. A hned vidíme ve slepém rameni řeky, které si tady vytvořilo malé jezírko, rodinu vyder. Zastavujeme se a pozorujeme tato roztomilá stvoření, jak dovádějí ve vodě.

Dnes máme hodně líné ráno. Snídáme, pozorujeme surfaře obratně dovádějící na vlnách a vyhříváme se na sluníčku. Svítí už od rána. Poprvé za celé čtyři dny se oblékáme do kraťasů. Máme před sebou 16,5 kilometrů, což je nejvíce, co jsme za den zatím ušli, ale nikam nespěcháme.

Stále prší...Vylézat ze stanu se nám do deště moc nechce. Po chvíli přemáhání se přece jenom stavíme na nohy a balíme stan.

Krásné a divoké hory po necelých pěti hodinách rychlé jízdy (z Prahy) nabízí mnoho pěkných výletů a hlavně výstup na nejvyšší horu celého pohoří - Hochgolling (2 862 m.n.m.). Pokud ale vaším cílem není jen "nahoru a dolů", doporučuji centrální trasu "Arnoweg" číslo 702, kterou potom můžete jít i týden, aniž byste museli sestoupit do údolí.

Zaspali jsme! Místo v šest se probouzíme až krátce po sedmé. Kvůli tomu se vzdáváme snídaně, na kterou není čas, balíme rychle věci a stan a vyrážíme. První tři kilometry nás čeká takzvané boulderování přes balvany a útesy na pláži. Balvany, které jsou část dne zalité vodou, jsou kluzké a některé úseky cesty není zrovna jednoduché zdolat.

Je čtvrtek, 7. září, 12:26 místního času. V České republice, kde je o devět hodin více, se lidé začínají pomalu ukládat ke spánku. My ve stejnou dobu oficiálně začínáme nezapomenutelný pochod historickou stezkou West Coast Trail, která by, nebýt smutné námořní minulosti, možná nikdy nevznikla.

Do tohoto geografického středu Austrálie jsem přiletěl z 2100 kilometrů vzdáleného Tullamarine Airportu Melbourne brzo ráno v prvním týdnu dubna. Ihned po přistání a odbavení na letišti ležícím jižně od města jsem se vydal ubytovat se do hotelu nacházejícího se poblíž známé Stuart Hwy. Po krátkém odpočinku po náročném nočním přeletu jsem se pak vydal na pěší prohlídku města původních obyvatel Austrálie.

V pět ráno se probouzíme u kamaráda ve Victorii. Já po noci, kdy jsem se neustále probouzela bodavou bolestí v krku, Miloš se zahleněným nosem a uchem ucpaným vodou. Opravdu nevypadáme ani trochu na to, že bychom se měli vypravit na týdenní pochod.

West Coast Trail je považována za jednu z nejnáročnějších a zároveň nejatraktivnějších stezek na světě. O její zdolání se každoročně snaží cestovatelé z celé planety. Na internetových stránkách besthike.com se nachází na prvním místě seznamu deseti nejlepších túr světa.

Prášily jsou malou šumavskou obcí ležící v nadmořské výšce 880 metrů v okrese Klatovy. Obec se nachází asi 11 kilometrů jihovýchodně od Železné Rudy a 10 kilometrů jihozápadně od Hartmanic. Dá se sem dojet i po silnici ze Srní.

Před pár dny jsme se domluvili na kraťoučký výšlap za hranice všedního dne. Německé městečko Ramsau (u Berchtesgaden nad Salcburkem) je cca 6 hodin jízdy autem z Prahy, takže v pohodě dopoledne vyjíždíme, odpoledne parkujeme auto "pod kopcem" a jen s lehoučkými batohy šlapeme 4 hodiny k chalupě Watzmanhaus v 1900 m n.m. Někde tam nad námi je zatím skrytá naše ferrata.

Národní park Grand Teton se rozkládá v severozápadním Wyomingu, jižně od národního parku Yellowstone, se kterým na severu sousedí. Jižní bránou Grand Tetonu je proslulé turistické městečko Jackson Hole, známé středisko nadšenců pro outdoorové sporty.

Skoro celý rok jsem strávil s manželkou a synem v absolutní divočině hor Mackenzie - ve svém srubu vzdáleném dvě stě kilometrů od nejbližší civilizace.

Nedaleko města Savonlinna (asi 300 kilometrů severovýchodně od Helsinek) můžete navštívit pozoruhodný národní park Kolovesi.

V pátek 11. února večer odjíždíme několikadenními dešti promočeni do kempu u již zmíněného jezera Te Anau. Další den následuje opakování návštěvy Queenstownu. V neděli 13. února podnikáme výstup horskými porosty pabuků k nejpěknějším, nejfotogeničtějším vodopádům - Routeburn Falls. Po návratu se přesouváme do průsmyku Linde Pass (965 m n. m.), kde v dešti kempujeme.

Po večerním přejezdu ze Severního ostrova Nového Zélandu. stanujeme (poprvé na Jižním ostrově) nedaleko přístavního města Picton.

Od Kalužného vrchu v Moravskoslezských Beskydech vybíhá směrem k severozápadu mohutná horská rozsocha, zakončená vrcholem Malé Prašivé. Tady nad Vyšními Lhotami stojí jednoduchý dřevěný kostelík opředený řadou mýtů.

Přes Taurangu dojíždíme do oblasti lázeňského města Rotorua - páchnoucího na velkou vzdálenost sirovodíkem. Jde o oblast termálních pramenů - včetně dvou desítek gejzírů - v lesním parku Whakarewarewa.

Pro naše severní sousedy neznamená název "Sudety" onu hořkou příchuť. Naopak pro ně představuje jeden z nejoblíbenějších turistických regionů státu. Od Lužické Nisy až po osoblažský výběžek se táhnou pásy vysokých hor, kotlin i nenápadných pahorků, často s krystalinickým či sopečným jádrem. Našinci spíše dobře znají polskou část Jizerských hor či Krkonoš, Góry Stolowe s pískovcovými skalními útvary, Kladsko nebo Králický Sněžník. Dále do slezského vnitrozemí zavítají většinou jen tranzitní turisté, kteří směřují do velkých polských měst, k Baltu, do jezerních plošin či do zemí evropského severu.

Na Nový Zéland letíme 8. ledna malajskými aeroliniemi – jako šestice turistů s českým vedoucím – z vídeňského letiště Schwechat. Mezpřistání po 12 hodinách letu je v Malajsii (letiště Kuala Lumpur je asi 100 km od hlavního města; v městečku Serembeni následuje 10hodinová pauza). Přistání v Aucklandu, největším městě Severního ostrova N.Z., přichází po dalších 12 hodinách letu.

Jméno Patagonie zavedli Evropané, když místní indiány nazvali PATAGONAS (velké tlapy), protože ti si v zimě obouvali velké kožešinové mokasíny.

"No vyfoť mně, honem, tohle jsem tedy ještě nikde neviděl. To až ukážeme doma, tak se tu sjedou feťáci z celé Evropy!" Leoš na mně rozjařeně povykoval a projížděl na koni ohromnou houštinou konopí.

O Brdské vrchovině se donedávna u nás mnoho nepsalo ani nemluvilo. Znali jí více muži než ženy díky tomu, že se do ní dostali ve svém mládí jako vojáci do vojenského výcvikového prostoru Jince. Jinak byla tato část naší vlasti vnímána jako krajina tvořená tvrdými slepenci, hlubokými nepřístupnými lesy a proto i bohatá na houby.

Navštívil jsem všechny země světa a také kolonie a v nich téměř všechny provincie nebo kraje. Mnohé se mi líbily, některými jsem byl nadšen, ale když je zpětně hodnotím, jenom jedno místo na světě je pro mne nejkrásnější a to je chilský národní park Torres del Paine.

Parque Nacional Torres del Paine patří mezi nejznámější a nejvýznamnější v Jižní Americe. Založen byl v roce 1959.

"Ejhle člověk!" blesklo mi hlavou v okamžiku, když jsem za zatáčkou spatřil ohromný batoh a útlé nohy trčící zpod něho. Nic jiného vidět nebylo. Batoh se houpavým krokem nesl vpřed. Jeli jsme po jedné ze dvou silniček, které vedou do nitra pohoří Wrangell a po dvaceti mílích to byla první známka, že i tady se - byť sporadicky - vyskytuje člověk.

Každý už někdy slyšel o zlaté horečce na Yukonu, mnoho lidí ví, že davy zlatokopů se přehnaly i Aljaškou, ale se jménem Denali se nám už zlato nějak neslučuje. A přesto ještě roku 1980 byly zlaté doly v okolí osady Kantishna na 27. místě na Aljašce podle množství vytěženého kovu. Celkem doly vydaly přes tři tuny čistého zlata.

Ankarana byla pro vetsinu z nas asi jednim z nejvetsich zazitku. Mohli jsme se na vlastni sluch presvedcit, ze madagaskarsky unikat, skalni utvary s ostrymi spickami- tsingy, delaji cest svemu jmenu a pri poklepu opravdu cinkaji.

30.8. - Z Antananariva jsme se přesunuli do druhého největšího přístavu Madagaskaru Mahajangy. Chtěli jsme se vydat směr Namoroka, ale po prvním hladkém přesunu z hlavního města teď začala doprava stávkovat. Nejprve jsme zmeškali trajekt a pak nemohli sehnat auto. Najednou tu bylo dvoudenni zpoždění. Co s tím? Rozhodli jsme se nedodržet naplánovaný itineraář a vydali jsme se ze Soalaly do národního parku Bai de Baly. Tam jsme spatřili první divokou zvířenu. Lemury sifaky /Propithecus verrauxi coquerelli/ a Eulemur fulvus. Dokonce se nám podařilo spatřit i makie.

18.8. - Ahoj, pisu z prvni Cyber cafe v Antananarivu, kterou jsem nasel. Predem se omlouvam za chybejici diakritiku a obcasne preklepy, mistni klavesnice se asi nekomu vysypala na zem. Pulka pismenek je na jinem miste, ale to je tu pry normalni. Dorazili jsme v poradku, jen v Parizi nas nejaky cas nechteli pustit z haly, pry bezna opatreni. Pak to najednou "C'est bon" a mohli jsme se odbavit.

K těm nejznámějším bulharským horám patří především Stará planina, Rila a Pirin, ale i ty další a méně známé mají své kouzlo.

Při úpatí nejvyššího dinárského pohoří na jadranském pobřeží Biokova je protažena známá rekreační oblast Makarská riviéra. Makarská riviéra je častým cílem českých turistů, kteří oceňují nejen průzračné moře, krásné pláže a pohostinnost místních obyvatel, ale i historické památky rekreačních středisek a jejich jedinečné přírodní zázemí s impozantním pohořím Biokovo, zvedajícím se příkře od mořského pobřeží.

Sicílie je ostrov velký asi jako Morava se Slezskem. Turistických lákadel je tu ovšem nepočítaně - antické památky, sopky, barokní města, úžasné pobřeží - jen velmi zřídka se proto vydá někdo z návštěvníků ostrova mezi místní pastevce žijící v horách Peloritani. Nakonec i místní mezi ně zavítají jen zcela výjimečně a mezi obyvateli Palerma, Messiny nebo jiného sicilského města byste lidi, kteří někdy byli na pastevecké usedlosti v horách, hledali jen velmi těžce.

Domorodci tomuto pohoří říkají "Runssóro", což znamená něco jako "Kolébka mraků" nebo "Deštné hory". A je to ve všech směrech pozoruhodné pohoří. Leží na západní hranici dnešní Ugandy asi tři sta kilometrů vzdušnou čarou od jejího hlavního města Kampaly. Jeho masív se táhne mezi dvěma jezery v příkopové proláklině, kde téměř každý pahorek v této oblasti je vulkanického původu a chrlil kdysi lávu. Jen Ruwenzori vzniklo vyzdvižením krystalického podloží v délce něco kolem 120 kilometrů a šířce necelých 50 kilometrů. A vyzdvižení to bylo tak mocné, že mezi jeho vrcholy je tu hned několik pětitisícovek. To ale ani zdaleka není jeho jediná zvláštnost, pro kterou ho znalci Afriky považují na jedné straně za nejkrásnější a na druhé straně za nejcizorodější oblast kontinentu.

Park založený v roce 1937 má rozlohu 4 459 kilometrů čtverečných, rozkládá se západně až severozápadně od Lago Argentino a u něho ležícího městečka El Calafete. Roku 1981 byl park zapsán do seznamu chráněných přírodních oblastí jako biorezervace UNESCO.

Je krásné slunné ráno posledních dní října. Vyjíždíme z Barnaulu, metropole Altajského kraje Ruské federace. Naším cílem je Tělecké jezero, největší na Altaji a oplývající mnoha superlativy. V noci slušně přituhlo a stromy bez listí dávají tušit, že zima je přede dveřmi.

K návštěvě naučné stezky vedoucí k nejznámějšímu beskydskému pralesu zbývá už jen několik dnů. Pak zase až za rok

Ohňová země byla dříve nazývána Kouřová země podle ohňů původních indiánských kmenů. Ohniště mimo jiné sloužilo i k předávání informací o nebezpečí, např. varovalo lodě před zrádnými útesy.

Na našem trhu cestovního ruchu se objevila nová destinační "hvězda". Jsou jí pobaltské státy. Při prohlídce nabídky většiny cestovek to, až na několik málo výjimek, vypadá spíš klasicky, se zastoupením převážně hlavních měst. Je škoda, že touroperátoři nenabídnou v okolí metropolí zajímavosti, které se tu nabízejí.

Ohromný los stál po břicho ve vodě a cpal se vodními travinami. Ponořil vždy hlavu hluboko pod hladinu a pak, po nějaké chvíli, se vynořil s velkým trsem rostlin v tlamě. Všude kolem cákala voda, ale los jen rozvážně přežvykoval a ani se příliš nestaral o to, co se děje v jeho blízkosti. Nakonec je to jedno z nejmohutnějších zvířat Severní Ameriky a mnoho přirozených nepřátel nemá.

Biosférická rezervace Vessertal-Thüringer Wald patří k těm méně známým chráněným územím evropského a světového významu. Rozkládá se ve střední části pohoří Thüringer Wald (Durynský les) v nadmořské výšce 420-983 m, v oblasti, kde je převážně chladné a vlhké horské podnebí a téměř stoprocentní lesnatost.

Po dvou hodinách letu ze San Franciska vypadá cíl mé cesty z okénka letadla velice lákavě. Velký mořský záliv s několika ostrůvky, vysoká homole kopce s majákem a na jeho okraji žlutý písek úzké pláže, táhnoucí se několik kilometrů až k zeleni džunglí obklopující město ze tří stran. Teď v září ovšem není vhodná doba k návštěvě mexického pobřeží Tichého oceánu, protože i tady těsně pod obratníkem Raka panují pořádná vedra, která znepříjemňují život turistům i obyvatelům města. Mazatlán jich má přes 80 tisíc a v turistické sezóně se jeho luxusní hotely na nábřežní promenádě zaplňují zejména Američany, kteří sem přijíždějí lovit typické ryby zdejších vod - mečouny. V této oblasti Pacifiku jich údajně žije 8 druhů a někteří dosahují velikosti přes dva metry při váze do 160 kilo.

Rejvíz je znám především svými rašeliništi, ale protože je to také nejvýše položená obec ve Slezsku, je ideálním výchozím místem pro pěší túry. Vydejte se s námi odtud nejdříve k Velkému mechovému jezírku a pak na Zlatý chlum a Čertovy kameny nad Jeseníkem.

Na horském hřebenu mezi Ramzovou a Šerákem lze najít skutečné drahokamy a polodrahokamy. Ukrývají je ve svém nitru kamenné věže i kameny na zdejších stezkách. Tím opravdovým pokladem je ale především celá zdejší příroda, nad kterou jakoby bdí zakletí kamenní strážci v podobě roztodivných skalních útvarů.

V Coloradské náhorní plošině se nachází mnoho kaňonů, v angličtině nazývaných "slot canyons". Kombinace rozměrů, fantastických barev, hladkých tvarů skal osvícených jemným odrazem paprsků poledního slunce, to vše učinilo z Antelope Canyonu jedno z nejfotogeničtějších míst na americkém jihozápadě. Zdejší kaňony vytvářelo miliony let trvající zvětrávání - větrná a zejména vodní eroze.

Víc než půl druhé stovky osamělých skal a skalních věží je prý registrováno na území jednoho z našich nejkrásnějších pohoří - Jeseníků. Jako "kamenní strážci" se tyčí v lesích, na travnatých pláních i horských hřebenech. Vydejte se s námi za těmi nejznámějšími.

Nejrůznější terénní rýhy, žlaby a příkopy rozbrázdily během času řadu horských hřebenů Moravskoslezských Beskyd. Vznik těchto nápadných útvarů si kdysi lidé neuměli vysvětlit, a tak se k těmto místům váže mnoho pověr a pověstí. Dnes poutají tato místa pozornost spíše jako unikátní přírodní památky.

Čertův mlýn je nenápadný, lesem zarostlý vrch v hřebeni Moravskoslezských Beskyd. Zdálo by se, že je jako každý jiný, ale přeci se natolik vymyká, že je opředen řadou pověstí a mýtů.

Mystérium pohoří Flinders Ranges se odráží v bohatství legend domorodců kmene Adnyamathanha ("lidé z kopců"), jejichž životy jsou s pohořím úzce spjaty.

V Gruzii nás čekaly silnice rozbité více či méně a taky docela velký výběr dopravních prostředků. Svést se ve dvoukolce táhnuté koníkem se nám sice nepodařilo, ale dobrodružství jsme si i tak užili víc než dost. Jak se tedy v Gruzii přemísťovat?

Strohé a nepřístupné kamenné věže rozseté po úbočích celého Kavkazu poutaly na sebe pozornost cestovatelů i vědců odedávna. Zapomenutá údolí Severní Osetie, Chevsuretie, Dagestánu či Svanetie skrývají stovky věží a směle by mohla být předlohou pro ono anglické přísloví: "Můj dům – můj hrad".

Spojené státy americké mají pravděpodobně jeden z nejlepších systémů ochrany přírody, ale zcela jistě je to systém nejstarší. Vždyť první národní park tu byl založen již 1. března roku 1872. Od té doby vzrostl nejen počet chráněných území, ale také jejich rozloha. V současnosti je pod federální správou chráněno na 370 území, která mají dohromady rozlohu více než 4x větší než celá naše republika. A jsou to skutečně výjimečná místa. Najdete mezi nimi stále zasněžené horské velikány, zrovna tak jako pouště a soutěsky řek. Místa bublající a kouřící v lokalitách s aktivní sopečnou činností i nejstarší a nejvyšší stromy na Zemi. Chráněny jsou dlouhé pásy unikátního mořského pobřeží, zrovna tak jako pohádková horská plesa nebo jezera v zatopených sopečných kráterech. Jsou to nejrůznější krajinné celky - co park to přírodní unikát - a přesto mají všechny něco společného. Tím společným jmenovatelem je medvěd.

Vítr je tak prudký, že se nedá jít vzpřímeně. Viditelnost je nulová. Slézám po všech čtyřech napříč ledovcem ve směru základního tábora. V tom ztrácím půdu pod nohama, padám a přistanu hodně tvrdě. Vichr teď fičí nade mnou a vhání sníh do ledovcové trhliny.

Koho by nelákalo podívat se jednou do Indie, Nepálu, uzřít nejvyšší vrcholky Himálaje, na vlastní oči uvidět budhistické kláštery, mnichy a svaté muže. Juraj Kaman ve své knížce "Cesta za splněným snem" popsal dopodrobna co všechno přináší putování napříč Evropou a Asií pomocí vlaků a autobusů, s minimem finančních prostředků.

Nahoře peklo - dole ráj. Bez objednávek, okamžitě, ale také bez komfortu si může každý sám uspořádat svoji vlastní exkurzi do nitra země. Malé údolí gejzírů je zatím volně přístupné, žádné závory a výběrčí nepotkáte. "Malé údolí gejzírů" - tak nazývají Kamčadalové kalderu sopky Mutnovskaja.

17 dní jsme byli za ideálního počasí na cestě okolo nejzápadnější osmitisícové hory v Nepálu. Bez nosičů a průvodců jen sami čtyři se všemi nutnostmi pro přežití v cca dvacetikilových batozích na zádech. Námi absolvovaný trek je poměrně náročný a není především komerčním. Průměrně trénovaný, odolný jedinec se základními návyky a znalostmi hor by neměl mít velké problémy s absolvováním.

Jsem v končině, která se jmenuje Skye čili Obloha. Ale nejsem v nebi, nýbrž na Hebridách, na velkém divném ostrově mezi ostrovy, na ostrově složeném z fjordů, rašeliny, skal a štítů. Sbírám barevné mušličky mezi oblázky modravými nebo plavými, a se zvláštní milostí nebes nalézám i trus divokého losa, jenž je dojnou krávou gaelských rusalek. Stráně mokvají jako napitá houba, vřes bruach mne chytá za nohy...

V jižní části ostrova v okolí střediska Kavosu je převážně mírně zvlněný terén hustě porostlý olivovníky s plochými písčitými plážemi. Přesto však i milovníci atraktivního členitého pobřeží mohou asi 10 km jižně od Kavosu objevit vysoké mořské útesy, které jsou lemovány romantickými plážemi. Takový charakter má nejjižnější výběžek ostrova Korfu mys Asprokavos.

Nejrozšířenější a nejvyhledávanější turistickou aktivitou v Nepálu je trekking. Déletrvající pěší výlet do Himálaje po více či méně zřetelných horských pěšinách nabízí seznámení s místní kulturou, sportovní výkon i trekařský cíl.

V cípu Venezuely, v oblasti nazývané Guyanská vysočina, se rozkládá pustá říše ticha, které kralují mohutné stolové hory. Oblast okouzlila spisovatele A. C. Doyleho natolik, že ji ve své fantazii zabydlil prehistorickými zvířaty a napsal o ní knihu "Ztracený svět".

Denali znamená v řeči původních obyvatel "Vysoká" a bylo to odjakživa jméno pro horu Mount McKinley, čnící z horského hřbetu Alaska Range, dlouhého šest set mil. Je to také jméno obrovského národního parku, který byl vyhlášen roku 1917 v oblasti kolem této hory, pojmenované nově po prezidentovi Williamu McKinleym.

Jihozápadní cíp Polska vyplňují jak výběžky historické Lužice, kterých se Polsku dostalo po druhé světové válce, tak území dolnoslezských knížectví. Malebný kraj v podhůří Jizerských hor a Krkonoš čeká teprve na své objevení našimi turisty a zůstává tak trochu "terrou incognita" v povědomí většiny české zeměpisné veřejnosti. Podívejme se tedy do těchto končin, které přece jen mají nemálo společného s českými dějinami a stojí za poznání.

Řeka Visla (Wisla) svojí délkou 1047 km patří mezi evropské veletoky. Celá protéká pouze územím Polska a našim severním sousedům se stala národní řekou. Není tomu ještě ani sto let, kdy byla řekou mezinárodní. Horní tok náležel Rakousko-Uhersku ve Slezsku a Haliči, střední tok Rusku v Mazovsku a Kujavách, dolní tok si přisvojilo Německo na pomezí západního a východního Pruska. Řeka tím byla i symbolem nešťastného dělení Polska mezi tyto tři tehdejší velmoci.

Liptovskou kotlinu kolem dokola obklopují ta nejvýznamnější a nejvyšší horstva Slovenska. Právě ta ovlivňovala zdejší přírodu a možná také svérázný charakter místních obyvatel.

Ostrov Orcas patří do souostroví San Juan, které najdete na pacifické straně Spojených států. Jsou to ty úplně nejsevernější ostrovy západního pobřeží USA. Dál již začínají vody kanadské, omývající jižní cíp ostrova Vancouver, který je z ostrůvků San Juan nadohled. Den nezávislosti tu ovšem slaví důkladně - oslavy trvají prakticky celý měsíc.

Yukon je zvláštní řeka. Pramení necelých 25 kilometrů od vod Pacifiku a potom plyne, kroutí se a vine více než 3 000 kilometrů, než dospěje ke slané hladině stejného oceánu.

Je už to dávno, co jsem si na jedné mapě všiml, že Piněga a Severní Dvina se hluboko v ruském vnitrozemí téměř stýkají. Podrobnější mapa prozradila, že oba toky dělí od sebe asi padesát nebo šedesát kilometrů severských lesů. Teď se začal naplňovat prostý a logický plán: po Severní Dvině plout do vnitrozemí a řeku Piněgu splout na člunech zpět k Bílému moři.

Slovinská Soča je zcela určitě jednou z nejkrásnějších divokých řek Evropy. Nachystali jsme pro vás několik fotografií.

Pádlujeme, pádlujeme, pádlujeme. První dny ještě s humorem, pak už jen mechanicky jako stroje. Řeka se rozlila do šířky a jako by přestala téct. Často je v ní tak málo vody, že ani naše kajaky neproplují. To potom musíme ven z lodí a po kotníky ve vodě táhneme čluny za sebou. Opravdová vodní turistika. Po několika dnech jsme připluli k první značce udávající kilometráž řeky. Bylo na ní "650 km".

Ve Skotsku jsme už několik dní a máme za sebou poznávání památek a zajímavých míst hlavního města Edinburghu, ale také skotských hor a pastvin s množstvím ovcí i huňatých hnědých dlouhorohých krav. Skotské počasí je proměnlivé, nádherné dny střídá déšť. A tak jeden takový pošmourný den využíváme k návštěvě edinburghského přístavu, kde od roku 1998 kotví velkolepá jachta britské královské rodiny.

Mazursko je historická oblast v SV Polsku, v Mazurském pojezeří. Původně osídlené pruskými kmeny, které byly pozdějšími nájezdy křížových rytířů téměř vyvražděny. V průběhu doby bylo různými součástmi Pruska nebo Ruska. Po skončení druhé světové války bylo německé obyvatelstvo odsunuto a oblast připadla Polsku.

"Vodou z této studny byla pokřtěna Amerika", praví poťouchlý nápis na cedulce u kamenného roubení Pozo de Colón - studny stojící na nádvoří bývalé budovy celnice. Zdrojů pitné vody není na ostrově mnoho a tak myšlenka, že Kryštof Kolumbus musel lodě před svou objevitelskou cestou zásobit vodu právě zde, má jistě reálné jádro. Že by ale touto vodou pokřtil v Novém světě americký kontinent je víc než pochybné. Až do své smrti pevně věřil, že našel novou cestu do Orientu a netušil, že objevil nový kontinent.

Většina návštěvníků San Franciska omezí obvykle své cesty mimo město na nedalekou rezervaci sekvojí Muir Woods nebo do Yosemitského národního parku. Nedaleko kalifornského pobřeží u San Franciska leží ale ještě jedna velice zajímavá přírodní mořská rezervace - Farallonské ostrovy.

Rekreantům nejen ze tří států střední Evropy se otevře jihozápadně od německého města Görlitz poblíž hranic s Polskem, asi 40 kilometrů severozápadně od Liberce, nová vodní plocha při příležitosti osmého ročníku akce s názvem Den zážitků.

Středozemní moře je vnitřním mořem Atlantského oceánu vklíněným mezi Evropu, Asii a Afriku. S Atlantikem je spojeno Gibraltarským průlivem, s Černým mořem tureckými průlivy Bospor a Dardanely. Uměle vyhloubeným Suezským průplavem v Egyptě je spojeno s Rudým mořem a to už skoro 140 let.

Pokud přijedete do San Franciska koncem léta, můžete se zúčastnit zajímavé expedice za bílými žraloky.

První zastávka na pobřeží Kostariky byla v přístavu Puerto Quepos, kde jsme našli plno Američanů, předražené restaurace a víc turistů než jsme předpokládali. Pláž byla sice hezká, ale připomínalo mi to tam přelidněnou pláž v Itálii. Místní národní park nás ale nadchnul.

Cocos Island je neobydlený a na ostrově není žádná vesnice, silnice, skládka, ani koš na odpadky. Je zde jen krásně zelený prales plný papoušků a nejrůznějších ještěrů a ještěrek.Během našeho posledního dne na Cocos Island jsme přešli ostrov z jedné strany na druhou.

Bez větru, se staženými plachtami a s motorem v chodu jsme vypluli na severo-západ ke Galapágám, které leží na rovníku. Obloha byla bez mráčku, což signalizovalo další horké dny.

Kolem poledne 24. února, dalšího slunečného dne, jsme vypluli z přístavu Hiquerillas směrem na sever do města Iquique. Již dlouho jsme neviděli déšť a asi dlouho neuvidíme, poněvadž sever Chile je velice suchý. První noc plavby byla kouzelná. Měsíc nám svítil na cestu a nebe plné hvězd nám znovu připomnělo proč je plachtění v noci, pod magickou oblohou, tak krásné.

Po mém návratu z cest po Jižní Americe, jsem strávil další dva týdny v chilském přístavu Puerto Montt, na lodi, se kterou jsem na tento kontinent doplul z Nového Zélandu. Čas plavby na sever, podél pobřeží všech tří Amerik se blížil a my jsme na lodi Volpaia ještě dělali poslední důležité práce. Nadešel čas loučení s našimi chilskými kamarády, kteří k nám byli moc hodní a pohostinní.

Neuvěřitelná věc se nám stala kolem 19:30. Zrovna jsme jako surfař sjížděli 9-ti metrovou vlnu, když se dvacet metrů od nás na pravoboku objevily dvě kosatky, které surfovaly ve stejné vlně. Objevily se na hladině a ukázaly nám svá ladná po hladině klouzající, elegantní těla. Jejich hřbetní ploutve se ve větru trochu ohnuly, ale to už se zase rychle ztratily pod hladinu.

Jeden z mých kamarádu se mně ptal, jak člověk jde na velkou uprostřed oceánu, kde si vlny s lodí dělají co chtějí. No není to lehké, ale člověk nějak začne a postupně si tu svou techniku zdokonalí natolik, že to ke konci plavby již není problém.

Na začátku mé cesty kolem světa, v Krkonoších před pár týdny jsem neměl tušení, že čas kdy můj nejbližší kontinent bude Antarktida je tak blízko. Z jedněch kalhot a jedné bundy se pomalu staly dvě bundy a troje kalhoty, rukavice, čepice, dva páry ponožek, gumáky a teplý čaj. Na hlídku jsem nosil manšestráky, šusťáky a nepromokavé kalhoty spolu s termo-tričkem, svetrem a dvěma bundami. Naštěstí jsme všichni vyfasovali jednu nepromokavou, jachtařskou soupravu, která výborně čelila větru, dešti i náhodným vlnám, které se někdy přehnaly přes palubu.

Po zbytek prvního dne nedaleko od nás plul Darwin Sound, jachta s francouzskou posádkou, která také mířila do Chile. Právě oni nám budou společností po celé dva týdny plavby.Další příjemnou společností, která nás bude každý den navštěvovat jsou albatrosi.

Již je to pár dní co jsme připluli do města Puerto Montt na 42 rovnoběžce v jižní části Chile. První dojmy z Chile byly skvělé. Člověk si z moře nejdříve všimne bujné a rozmanité fauny.   Po pár dnech už vím proč je vše tak zelené. Neustále prší. Vraťme se ale na začátek.

V lodi Black Watch II jsou dvě kabiny. Jedna je na přídi a druhá na zádi. Spát se dá pěkně, když je člověk buď hodně unavený nebo když je loď ukotvena v klidném zálivu. V průběhu plavby z Fidži na Nový Zéland je tomu ale jinak.

Z Fidži jsem nakonec odplul na jiné lodi než mi byla nabídnuta kamarádem mých kamarádů. Jemu nakonec přiletěl známý z Nového Zélandu a tak mě nemohl vzít. Jeden den dopoledne mi řekl, že s ním mohu plout a večer už tomu bylo jinak. Bylo to sklamání, protože já se musím za každou cenu dostat na Nový Zéland, abych stihl loď do Chile. Naštěstí jsem druhý den našel jinou loď.

Na lodi Karmaladen budu brzo končit a tak hledám nějakou další loď. Rixzene a Karmaladen zůstává na Fidži.

Probudil jsem se do dalšího slunečného dne a s elánem jsem se vypravil na obchůzku malebného ostrova Beachcomber. Po vylezení na nejvyšší vrcholek jsem zjistil, ze ostrov má všude kolem sebe krasné korálové útesy, které barvily azurově modrou vodu do zelena.

Konečně nadešel čas kdy se měl dělat poslední nástřik lodě a tak jsme museli par dnů počkat, aby natěrači měli na práci klid a my jsme jim tam pořát nechodili a neprášili. Dnes je pátek a zítra začíná týdenní jachtařský týden na ostrově Malolo Lai Lai, který je asi 3 hodinky plavby odtud. Rixzene řekla, že nemůžeme pár dní pracovat a že by jsme toho měli využít a někam se podívat.

Natěrači začali nástřik lodi a my jsme nemohli odpoledne pracovat, takže jsme se všichni vypravili do nedalekého města Lautoka. Je to asi 10 km od Vuda Point - přístavu, kde je Karmaladen. Lautoka je největší městečko na západním pobřeží Viti Levu. Právě tam začal Festival cukrové třtiny, které se tady mimochodem hodně pěstuje.

Ode dneška také pracuji, abychom loď dali co nejdříve do kupy a mohli konečně vyplout na sever k souostroví Tuvalu. Opravování lodě, čistění a sestavování lodních částí zabere hodně času a tak práce ubíhá pomalu.

Odlétám z Melbourne na Fidji s mezipřistáním v Auklandu na Novém Zélandu. Konečně se mám nalodit na jachtu Karmaladen a vyplout vstříc velkému dobrodružství.

V Airlie Beach jsem konečně ušetřil dost peněz na to, abych začal realizovat mou vysněnou cestu kolem světa. Asi si myslíte, že mám hodně peněz a vlastním jachtu na které si teď budu užívat a obeplouvat svět. To určitě ne.

Doba největší slávy holandských obchodních plachetnic byla někdy před 400 lety, ale silná námořnická tradice a velké plachetnice se dochovaly do dnešních dnů. Už sice nevozí koření a drahocenné náklady, ale každá jejich plavba stále voní úžasnou romantikou.

Územní spor mezi Japonskem a Ruskem o jižní část Kurilského souostroví se táhne léta a brání uzavření oficiální mírové smlouvy mezi oběma státy.

Se svou hloubkou 1 637 metrů je jezerem suverénně nejhlubším a mezi svými břehy zadržuje téměř 20 procent celosvětových zásob sladké vody. Vody je v něm přibližně tolik jako ve všech pěti velkých kanadských jezerech dohromady - Hořejším, Michiganském, Huronském, Ontarijském a Erijském.

Slovenské a polské pohraniční obce a města do konce roku propojí 230 km dlouhý cyklistický okruh pro všechny vyznavače cyklistiky a aktivního způsobu života. Projekt je z 85 % financován z Evropského fondu regionálního rozvoje a celkové náklady si vyžádají více než 5 mil. eur. Nový cyklistický okruh přispěje k dalšímu rozvoji turismu v regionu severovýchodního Slovenska. O projektu cyklistického okruhu, jehož realizace probíhá v souladu s harmonogramem, informoval ředitel Oblastní organizace cestovního ruchu (OOCR) "ŠARIŠ" - Bardejov Radomír Jančošek.

Rozhledna Bardejov Kamenná hora se dočkala obnovy. Novou atrakci pro turisty dokončují v těchto dnech mezi Bardejovskými lázněmi a městem Bardejov. Na kopci vyrůstá dřevěná rozhledna vysoká 9,6 m, ze které je vynikající výhled na město a okolní lesy.

Tradiční a originální cestovatelský festival Cyklocestování se ve Frýdku-Místku uskuteční (16.-18.1.2015) už podeváté na plátně a v prostorách Nové scény Vlast. Prostřednictvím besed, promítání, filmů a workshopů se můžete vydat s cestovateli na kolech do různých koutů světa. Podíváme se například do Francie, Irska, Maroka, na Lofoty, na lehokole nebo tříkolce projedeme velkou část Evropy, dokonce dvakrát si přiblížíme cyklocestovatele na cestě kolem světa. Navštívíme i ostrov Papua - Nová Guinea a do Afriky zavítáme za doprovodu rytmů místního bubenického uskupení. Organizátoři nezapomínají ani na cykloturistiku v České republice, tentokrát se zaměří na region Poodří.

V roce 2013 byla dokončena stavba stezky Greenway Jizera v úseku Turnov - Rakousy - Malá Skála - Líšný. Slavnostní otevření stezky proběhlo v prosinci 2013, cyklisté a pěší však stezku využívali od léta.

Občanské sdružení Cyklocestovatelé pořádá i letos další oblíbené výstupy rodin s dětmi na různé nejen beskydské vrcholy. Vítány jsou hlavně rodiny s těmi nejmenšími v kočárcích, akce je ale určena i ostatním rodinám s dětmi v cyklovozících, mandukách, nosičkách či jen tak s dětmi za ručičku.

I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.

Předevčírem večer 31.7.2013 ve 20:35 místního času dorazil Czech Solar Team ve složení Karel Šebela a Honza Galla do cíle závodu solárních kol v kazašském hlavním městě Astaně. Start se konal 15. června ve francouzském Chambéry a dvěma českým účastníkům trvalo 46 dní, 10 hodin a 35 minut dostat se do Astany, což stačilo na celkové čtvrté místo z 28 startujících. V cíli se objevili jako první tým a na své pouti urazili vzdálenost 7804 km.

V sobotu 4.5. uskutečnilo občanské sdružení Cyklocestovatelé úklid odpadků na cyklostezce podél řeky ve Frýdku-Místku. Počasí této dobrovolnické akci moc nepřálo, od rána lehce pršelo a všude tedy bylo mokro. I přesto se našlo 10 "statečných", kteří se rozhodli obětovat volné sobotní dopoledne a přispět tak k čistotě cyklostezky a přilehlého okolí.

Město Turnov, Sdružení Český ráj a Obec Svijany ve spolupráci s partnery pořádají v sobotu 22. září cyklovyjížďku s průvodcem nazvanou "Podél řeky za přírodou a historií".

Předpolí hradu Valdštejna v Českém ráji jako ideální místo pro prezentaci nového celorepublikového projektu si vybrala Česká Mountainbiková Asociace s partnery. "Přicházíme s aktivitou, která by měla předcházet konfliktům na turistických stezkách, které současně využívají pěší i cyklisté. Nechceme jít cestou represí a třeba cyklistům na některá místa zakazovat vjezd, naší snahou je, aby se obě skupiny navzájem respektovaly," uvedl Václav Volráb, předseda mountainbikové asociace. Vedle této organizace se na projektu podílejí výrobce jízdních kol Amulet Bicycles, Pivovar Rohozec, Klub Českých turistů a Sdružení Český ráj.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o "cyklocestování" a cykloturistice se uskuteční jako obvykle ve Frýdku-Místku a Hradci Králové.

Protože nám zbývá ještě asi 8 dní do odletu, rozhodujeme se, že si uděláme asi pětidenní okruh na sever nad San Francisco a navštívíme zapadlý sekvojový les Muir Woods (Muirova dřeva). Takhle zajížďka fakt stála za to.

Posledních několik stovek kilometrů jsme díky našim kolům nakoukli více do srdce Kalifornie, která je plná různých ovocných sadů jako jsou jahody, višně, mandle, fíky, jablka, broskve, meruňky a další plody. Také jsme museli vyřešit poslední závažný technický problém, který mohl skončit i tragicky. A nenechali jsme si ujít posledních pár přírodních památek. Happy Endem celé naší cesty byl přejezd slavného symbolu San Francisca, velkolepého mostu Golden Gate Bridge. Na závěr jsme strávili ještě pár dní v San Franciscu, odkud nás čekal již jen let domů do Evropy.

Z Tioga Pass si to spokojeně šlapeme dva dny nádhernou krajinou kolem fotogenických žulových monolitů a modrých jezer a postupně klesáme do Yosemite Valley, kde nás čeká další pecka.

Z Olanchy se přesouváme asi 200 km do Tehachapi k Jardovi a jeho rodince, které jsme potkali dva měsíce zpátky v Capitol Reef a tam jsme dostali jejich pozvání. V Bakersfieldu ještě vracíme vypůjčené auto a řešíme servis mého kola.

Z Las Vegas si to už na kole upaluji sám a Renča mě doprovází velkým terénním autem, které se nám po několika komplikacích podařilo v Las Vegas na 4 dny vypůjčit. V plánu mám každý den urazit nějakých 100 km, tak uvidíme, zda se to zdaří. Hned první den na trase do Pahrumpu musím přes nepříjemný táhlý kopec, ale pak zase na druhé straně čeká výborný sjezd za odměnu. Další den už je tepleji, blížíme se k obávanému Údolí smrti. Začínáme klesat, hodně rychle, teplota stoupá.

Od Lake Mead už je to necelý den jízdy do Las Vegas, města hříchů, kasin, velikých peněz a hlavně miliónů blikajících světýlek. Pro nás, cyklopoutníky, je to spíše šílenost, ale přesto to chceme vidět a udělat si svůj názor na to, o čem jsme dosud jen hodně slyšeli. 

Za Ivins překonáváme horský hřeben, opouštíme Utah, krátce svištíme Arizonou a vjíždíme do Nevady. To už jsme tedy na okraji Mohavské pouště, která je považována za jedno z nejteplejších a nejdrsnějších míst v Americe. 

Od zubaře do národního parku Zion už je to jen kousek. Musíme vystoupat trochu do kopce a pak nás čeká "spadnutí" na dno Zionu. Dopředu jsme se ale dozvěděli, že onen dlouhatánský sjezd nebudeme moci absolvovat na kole, neboť horská silnice je v rekonstrukci. A opravdu tomu tak bylo.

Národní park Bryce Canyon je mnohými považován za to nejlepší, co lze na jihozápadě USA spatřit. A tak jsme byli zvědaví, jak to zapůsobí na nás. Než jsme vůbec dorazili do parku, zhruba na půl dne nás po cestě zdržely bouřky s velikým množstvím blesků. A protože jsme věděli, že Bryce je oblast s největším počtem zásahů člověka bleskem na světě, tak jsme nechtěli moc riskovat a jezdit v bouřce na kole. 

Národní park Capitol Reef zůstává v pozadí a mimo hlavní zájem turistů. My jsme si ho ale zamilovali. Hlavně průjezd po klikatící se silnici kolem řeky skrz celý park z východu na západ je nezapomenutelný. Všude kolem nádherné skály různých barev od červené, šedé, oranžové, přes žlutou až po bílou. 

Zhruba sedm desítek cyklistů se vydalo v neděli 19. září na cyklovyjížďku na trase zamýšleného projektu Greenway Jizera. 

Tento národní park nás přitahuje asi nejvíc. Ale ne zase tak moc, abychom téměř 35 km do kopce vyšlápli lehce. Byla to pěkná fuška a v pěkném vedru. Je zase přes 40 stupňů. Coloradské přijatelné teploty jsou fuč. Jsme už totiž pár dní zase v Utahu! 

Legendární bikerská stezka.

Z městečka Bluff jsme šlapali přes geograficky důležitý bod "4 Corners Point", tady je nejznámější indiánské pueblo Mesa Verde, jedinečné oblouky v národním parku Arches i zajímavý a turisty opomíjený park Capitol Reef.

Město Turnov a Sdružení Český ráj ve spolupráci s partnery pořádají v neděli 19. září 2010 cyklovyjížďku s průvodcem nazvanou "Od řeky za pivem a trochou historie". Cyklojízda je určena všem milovníkům cykloturistiky, kteří chtějí navštívit zajímavá místa podél toku řeky Jizery a dozvědět se o plánované cyklostezce a dalších projektech v koridoru řeky. Nenáročná trasa je vhodná pro rekreační cyklisty i rodiny s dětmi.

Před Údolím Bohů jsme měli milé setkání s krajany. U jednoho motelu hledám majitelku. Ta nikde. A tak se ptám dvou hostů v důchodovém věku, kde je paní majitelka a kolik stojí motel. Přesně mi nerozumí, na co se ptám a tak opakuji: "How much is double room in this motel?" A paní říká manželovi: "No řekni mu, že padesát pět!".

Z Page to máme asi dva dny jízdy hornatou krajinou do Kayenty a odtud dále do Monument Valley, tedy Údolí monumentů, které bylo proslaveny desítkami westernů Johna Forda, Johna Wayna nebo Clintna Eastwooda. A nebo bohužel také reklamou na známe cigarety.

Ani jsme se nenadáli a po 50 km téměř stále z kopce jsme v Cameronu. Je zde hrozné vedro. Celé odpoledne se schováváme ve stínu a také navštěvujeme indiánskou galerii.

Opouštíme horský Flagstaff a stále stoupáme nahoru. Projíždíme kolem lyžařského střediska San Francisco Peaks a dosahujeme nadmořské výšky 2451m, našeho prozatímního výškového rekordu. Okolní borovicové lesy, všude spousta zeleně, příjemný svěží vzduch… to vše je slast jak pro tělo, tak pro duši.

Původně jsme o tomto kraji ani nevěděli a měli jet jinudy. Hodně lidí nám o Sedoně ale říkalo a tak jsme se tam vypravili. A že jsme udělali dobře! Neskutečné vysoké skalní útvary a hory různých barev, hlavně plno odstínů červené a oranžové.

První dva dny v Arizoně trávíme pěší turistikou po krásných a zajímavých skalních útvarech, které se nacházejí na západní straně Chiricahua Mountains. Tyto ryolitové skály jsou velmi podobné Broumovským stěnám jen s tím rozdílem, že jsou mnohem, mnohem rozsáhlejší. A tak se tu trošku cítím jako doma. Nachodili jsme tu nějakých 25 kilometrů, nafotili desítky fotek a konečně tedy protáhli trošku jiné svalstvo, než to "šlapací".

Už několik dní šlapeme na našich kolech proti šílenému protivětru skrz New Mexico. Většinu dne jedeme tak 8-12 km/hod. Více to nejde. Po rovinatých pouštích a prériích letí vítr ze západu na východ přímo proti nám a my nemáme na výběr než se takto trápit.

Na kolech jsme urazili dlouhý úsek počínající v texaském El Paso a dále naše cesta vedla Novým Mexikem po nekonečných prériích a pouštích jako je třeba White Sands a dále míříme se přes hory do Arizony.

V poslední době se nabídky poznávání San Francisca a jeho okolí rozšířily o několik dalších možností - samozřejmě podle kapsy a času toho, kdo sem přijíždí. Jednou z nich jsou cesty na bicyklech, které si můžete pronajmout až na dva dny.

Aby komplikací nebylo málo, tak hned na letišti zjišťujeme jeden velký "průser". A to doslova! Tak mi ten výraz, prosím, promiňte. Nechali jsme si zabukovat letenky do Juarezu, ale až na letišti na check-inu zjišťujeme, že žádný let do Juarezu se odtud nekoná.

Po několika dnech šlapání v úmorném horku přesahujícím výrazně 30 stupňů Celsia ve stínu a v celkem zvlněné krajině dorážíme do nádherné oblasti kolem městečka Viňales. Tyhle útrapy jsme museli podstoupit, abychom si mohli prohlédnout jedinečné útvary "mogotes", takové zničehonic z krajiny vystupující vápencové zakulacené kopce porostlé bujnou vegetací.

Kola máme složená, brašny naložené a můžeme opustit Havanu. Vyrážíme po pobřežní silnici směrem na západ. Doprava je celkem dobrá a po pár kilometrech jsme za městem. Občas zastavujeme u pláží, ale nejsou nic moc, na koupání spíše vůbec. 

Přilétáme z německého Frankfurtu přímo do hlavního města Kuby, tedy do Havany. Z letiště se ihned s našimi obrovskými zavazadly (sbalenými koly v krabicích) přesouváme do tzv. casa particulares, což je taková kubánská obdoba "zimmer frei". Paní domácí nás přijímá velmi přátelsky a hned se s ní domlouváme na prodloužení našeho pobytu v Havaně z původních plánovaných 2 dnů na tři. To abychom získali více prostoru na skládání kol, nákup zásob na cestu, ale hlavně na prohlídku samotné Havany, o které jsme strašně moc slyšeli.

Poblíž lipenské vodní nádrže byla počátkem prosince 2009 dána do provozu nová in-line stezka. S ohledem na termín otevření si na ní loni moc lidí nezasportovalo, ale s příchodem jara bude jistě vše jinak. Dvanáct kilometrů dlouhá trasa patří k nejlepšímu, co kdy u nás bylo pro tento sport otevřeno.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o "cyklocestování" a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny "cyklocestovatele", kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě.

Poslední týden u protinožců jsme strávili v Sydney. Po úspěšném zakončení cykloexpedice už nám zbyl pouze jeden týden na to, abychom si prohlédli tuto největší australskou metropoli, vykoupali se na vyhlášených plážích v okolí Sydney a pomalu se začali připravovat na odlet domů.

Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry.

Po návratu z Tasmánie do Melbourne se rozhodujeme zůstat ještě dvě noci u našich vánočních hostitelů Prue a Marka. Během té doby navštěvujeme ještě starší pár Australanů, které jsme potkali v Západní Austrálii a kteří nás též k sobě pozvali. Je to příjemné setkání po několika měsících. Celkově nás Melbourne opravdu zaujalo a nechce se nám ani dále. Ale nedá se nic dělat, musíme šlápnout do pedálů.

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie hlavně kvůli čtyřem defektům postupně na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město ale působí velmi dobrým dojmem.

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

S Markem a Prue se loučíme 29.12. ráno a míříme do přístavu, kde na nás čeká loď, která nás během 9 hodin převáží na Tasmánii, největší svazovou republiku Austrálie. Cesta trajektem proběhla bez problémů, část jsme prospali a část strávili také v lodním kinosále, kde probíhala velmi zajímavá beseda o tasmánské fauně, hlavně o ohroženém živočichovi jménem tasmánský čert (Tasmanian devil).

Vánoce v australské rodině v Melbourne jsou o hodně jiné, než ty u nás.

Volíme trasu, která kopíruje pobřeží směrem na Victor Harbor q Goolwa. Udělali jsme dobře, je to parádní cesta skrz vysoké lesy, je příjemně chladno, nádherné scenérie a pohledy z kopců na oceán. Jediné, co nás trápí, jsou stovky dotěrných much. Moskytiéry máme navlečené už celé dny, bez nich to nejde.

Asi největším, určitě největším zážitkem v Adelaide pro nás byla návštěva přírodního parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská zvířata jako klokany, emu, dingo wombaty, ježury atd. Určitě největším lákadlem jsou ale koaly.

Je čtvrtým největším městem v Austrálii, a to po Sydney, Melbourne a Brisbane. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti.

Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc a to do 12 km vzdálené Aligator Gorge. Mysleli jsme si, že tam budeme tak za 45 minut. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla hodně do kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmé sjezdy a zase stoupání. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Šíleně jsme se tady nadřeli. Už jsme museli i kola tlačit ve dvou lidech, jak to bylo neskutečně strmé. Zvládli jsme to ale a stálo to za to.

Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasně veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo.

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Od té doby jsme zažili zase plno zajímavých a krásných zážitků, našlapali stovky kilometrů a hlavně se rozloučili s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).

Od poslední písemné zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů v okolí Pembertonu dále přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do vnitrozemí do pohoří Stirling Range a dále znova k pobřeží do Esperance. Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje pouště Nullarbor plain.

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnech volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvítězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie.

Náš původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost - geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný - chceme tuto raritu vidět. Naši hostitelé nám jen tak mezi řečí řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3-4 dny jízdy. Realita byla ovšem jiná.

23. 9. odletěli do Austrálie Martin Stiller a Renáta Lorišová, aby se vydali na kolech napříč Australským kontinentem. Přinášíme první z jejich článků popisujících krok za krokem tuto cestu.

S přibývajícími stovkami kilometrů pod horkým letním sluncem většina lidí zpravidla touží být již na vysněném místě a na krásy krajiny, kterou projíždí, nereaguje. Lze to však napravit, odbočit např. z dálnice a spatřit krásná místa, vynikající památky a nalézt ideální místa k odpočinku. Naše doporučení se bude týkat jižní Itálie.

Šlapu do pedálů a je mi čím dál jasnější, že to byl notně pitomý nápad, vsadit se, že vyjedu na kole všech jedenáct ostrých serpentin Trollstigen, neboli Cesty trollů.

Na počátku 20. století na jihu Sinajského poloostrova vyrostla nejdříve malá rybářská vesnice, později pak strategická základna egyptského námořnictva. Koncem 20. století se z neznámé vsi stalo druhé nejvýznamnější středisko oddychového cestovního ruchu Egyptské arabské republiky (Gumhúríjat Misr al-Arabíja).

Na půli cesty mezi Opavou a Bruntálem kvetou májové třešně a šípkové růže kolem Svobodných Heřmanic. Když vjedeme do vesnice, nelze si nevšimnout břidlicové krytiny na střechách starých stavení. Břidlice se tu používala na chodníčky k chalupám, na terásky, prokládaly se jí kamenné zdi hospodářských budov a hlavně se tu odedávna těžila v okolí.

V rámci cyklu přednášek o výzkumech oceánu a současných aktivitách českých badatelů bude pořádáno 17. května 2007 na Ostravské univerzitě vůbec první "Oceánografického odpoledne" v ČR. V krátké sérii volných prezentací k tématu "Česká republika a výzkum moří" vystoupí vědečtí pracovníci z univerzit a výzkumných ústavů ČR, kteří v oblastech biologie, geografie i fyzikálních věd přispívají k poznání této pro nás stále exotické a přitažlivé části naší planety.

Ďáblova koruna (Devil’s Crown) je ostrov, který z ptačí perspektivy, připomínající prsten. Nad vodou je totiž vidět jen obvod vyhaslé sopky, která je teď už z větší části pod hladinou oceánu. Všude kolem bylo mnoho lachtanů, žraloků, rejnoků, želv a jiných krasavců, kteří se nás vůbec nebáli a rádi se na nás připluli podívat.

Po hodině plavby na motorovém člunu a koukání na pobledlého, až zeleného Bjarniho jsme se ocitli u Gordon Rocks, místa známého díky častému výskytu kladivounů. Výměna vzduchových bomb netrvala dlouho a po malých přípravách jsme zase byli ve vodě. Hned po ponoření pod hladinu jsme viděli žraloka kladivouna jen asi 2 metry od nás. Nejspíše jsme ho překvapili, protože mrštným pohybem zmizel do hlubin. Pěkný začátek.

Po jedenácti dnech plavby od pobřeží Chile a 1680 mílích, jsme konečně dorazili k ostrovu Santa Cruz, hlavnímu ostrovu Galapág, který patří Ekvádoru, od něhož je vzdálen 970 km na východ. Společenství 6 hlavních, 12 menších a 40 maličkých ostrůvků je doslova ráj na zemi.

Skalní rozsedlina Glupen. V jejích temnotách víří tisíce drobných bílých ptačích těl, další ptáci, hlavně alky a rackové tříprstí, sedí na malých skalních výstupcích. Míříme k rozsedlině, ale příboj nedovoluje vplout dovnitř.

Uběhlo několik nekonečných sekund během nichž jsme oba pochopili, že následující okamžiky budou zcela v režii medvěda, neboť nejvyšší stromy na ostrově meří asi tři centimetry a utéci není v otevřené krajině kam!

Na břehu vidím stát postavu. Je to Marčin. Pomáhá nám s vyloděním. Právě se vrátil z pořádné pěší túry. Bolí ho záda i nohy, podrážka pravé boty je sešitá drátem.

Mroži nás také jako první místní obyvatelé, kromě všudypřítomných zvědavých opeřenců, přišli osobně uvítat na ostrově. Přes svou mohutnost (až 4,5 metru, 2,5 tuny) se ukázali být sice velmi zvědavými, ale dosti plachými a opatrnými brachy.

Stěny Sognefjordu se tyčí kolem nás až do výše 1000 m nad vodní hladinou a pokračují dalších 1000 m pod ní. Pouze vlnobití a křik ptáků připomínají volné moře v tomto světě hor, který patří k nejhezčím na Zemi.

Zanedlouho po zahájení prací na calypsu navštívil budovanou stanici samotný norský guvernér souostroví. Vědom si své povinnosti pečovat o pořádek a ohranu unikálního životního prostředí ostrovů, tři čtvrtiny jejichž povrchu zaujímají přírodní reervace, provedl inspekci i zde, aby případně v zárodku zmařil všechny náznaky nepořádku a nešetrného zacházení s přírodou.

A tak se stalo, že kdykoliv se v Calypso a přilehlém okolí něco porouchalo, stačilo přiložit ruku k ústům a zpěvně zvolat protáhlé "Antóóónii". A Tono již věděl, že je třeba vylézt po žebříku k plošince pod střechou a pečlivě snést dolů svou brašnu s nářadím.

Je 22. července 1991, sedm minut po půlnoci. Mohu směle prohlásit, že se mi právě podařilo plácnout Františka Josefa přes ... přes ..., prostě - tam, kde končí záda.

Dnes již mohu směle prohlásit, že medvědi nás opravdu nesežrali... a rozptýlit tak obavy jednoho z deníků vyjádřené těsně před zahájením naší arktické expedice na Špicberky. Lední medvědy jsme podle očekávání (avšak k našemu hlubokému zármutku) ani nezahlédli.