Itálie

Ostatní:

Když se řekne Terst, pak si většinou představíme spíš starší historii orientovanou do období Rakousko-uherského mocnářství. Na svých cestách do Itálie nebo k Jadranu toto město míjíme. Přesto, ač mimo hlavní trasy, stojí za to se sem podívat.

I letos vyrazí tisíce českých turistů na hory. Za lyžařskými zájezdy vyjíždějí nejčastěji do Itálie a Rakouska, drtivá většina z nich pak volí vlastní dopravu autem. Jak se na takovou cestu připravit, jaké poplatky můžete očekávat a na co je potřeba si dát pozor? Přinášíme přehled toho nejdůležitějšího.

Jsme na severozápadním pobřeží Sicílie. Z pobřežní promenády přímořského města Trapani a z hradeb pevnosti, která uzavírá záliv, se nám nabízí nádherná vyhlídka na mořské pobřeží. A také na vzdálený vysoký kopec už kus ve vnitrozemí, na jehož vrcholu vysoké hradby obepínají domy, střechy a věže kostelů. Je to město Erice.

Skeptik nad tímto nápisem poznamená, že největší italskou pastí jsou otevřené dluhové nůžky, které reálně hrozí ušmiknutím jižanské boty od zbytku evropského společenství. Realista konstatuje, že není nutné zbavovat se boty, když brod je v nedohlednu. Idealista mlčky převaluje na patře vydařený ročník Prosecca a přemýšlí, kdo vynalezl zmrzlinu, když ne Italové…

Propletli jsme se úspěšně chaotickou městskou dopravou sicilského hlavního města s mnoha troubícími a páchnoucími auty a motocykly. Máme za sebou prohlídku nejzajímavějších památek starého města uvnitř někdejších hradeb a teď míříme do zdejší slavné katedrály.

Míjíme několik mořských zátok - salinas - s malebnými větrnými mlýny, které připomínají Holandsko. Ale jsme daleko na jihu, na pobřeží západní Sicílie, kde se těží z mořské vody sůl a míříme k jednomu z nejvýznamnějších měst této oblasti.

Vyšli jsme z palermské katedrály, která je snad nejkrásnější a nejzajímavější památkou hlavního města Sicílie. V jejích nádherných prostorách jsme kromě mnoha dalších uměleckých skvostů mohli vidět korunu sicilské královny z 12. století a velkolepé hroby dávných sicilských králů. Vycházíme na hlavní ulici a proplétáme se chaotickou městskou dopravou s troubícími a páchnoucími auty a motorkami k parku u královského paláce a pak pěknou bránou Porta Nuova ven z městských hradeb. K ukončení prohlídky města nám chybí ještě jedna zajímavá kuriozita, jakou si dá ujít jen málokterý návštěvník Palerma - pokud mu ovšem nevadí ponořit se na chvíli do světa dávno mrtvých obyvatel města.

Jednou z nejvýznamnějších památek, která láká všechny návštěvníky západní Sicílie, je bezesporu antická Segesta. - někdejší hlavní město Elymů. Přistěhovalci z Anatolie se ve zdejší pohostinné krajině, chráněné kopci a na dohled od moře, usadili už pár století před naším letopočtem.

Italský ministr turismu Piero Gnudi v sobotu 10. března 2012 slavnostně přestřihl pásku v novém Muzeu Enza Ferrariho, které je posledním realizovaným projektem česko-britského architekta Jana Kaplického a jeho londýnského studia Future Systems. Muzeum v severoitalské Modeně, jež do dálky svítí jasně žlutou zvlněnou střechou, bude nyní lákat návštěvníky, kteří se zajímají o slavného konstruktéra a rychlá auta se vzpínajícím se hřebcem ve svém znaku.

Původně jsme Cinque Terre chtěly navštívit před pár dny na cestě z Janova, ale nepřálo nám počasí. Padající provazy deště nás odradily od celodenní túry národním parkem, který je od roku 1997 chráněný UNESCEM. Namísto toho jsme sedly na vlak a odjely do prosluněné Florencie a nechaly na sebe dýchat renesanci na každém kroku. Do národního parku jsme se tedy dostaly až na druhý pokus.

Milionová kampánská metropole a třetí největší italské město je co do počtu obyvatel městem, které tvoří společně se svými předměstími druhou největší konurbaci v zemi hned po milánské. Je také sedmou nejlidnatější metropolitní oblastí Evropy se 4,4 miliony obyvatel žijících na ploše 2229 km čtverečných.

Z větší části leží toto vápencové pohoří na území Slovinska a do Itálie zasahuje pouze svou menší částí. Geografická různorodost Julských Alp je ovšem opravdu velká. Najdete tu alpské pastviny, vápencové plošiny, vysoké skalní štíty i skalnaté pobřeží.

Savojské Alpy patří bezesporu k nejznámější části Alp. Většina jejich území leží ve Francii. Na italské straně zabírají Savojské Alpy jen nepatrnou, ale významnou část své rozlohy. Obdobné je to také s částí Savojských Alp ležící ve Švýcarsku.

Na průsmyku Grand-St-Bernard leží velká sněhová pole ještě na konci srpna a to se už nezadržitelně blíží zase doba kdy tu začne padat nový sníh. Tady ve výšce 2469 metrů ho za zimu napadne klidně i 25 metrů a teploty se mnohdy přiblíží až k -30 stupňům Celsia.

Jedno z nejkrásnějších evropských pohoří. Francouzsky se jim říká Alpes Grees, ale na území Francie zasahuje tato významná horská skupina jen zcela nepatrně - tzv. Haute Maurienne. Téměř celé Grajské Alpy leží v Itálii - Alpi Graie - včetně nejvyššího vrcholu Gran Paradiso (4061 m n.m.).

Svou rozlohou je to nejrozsáhlejší oblast hlavního alpského hřebene patřícího do nejmohutnějšího horského masivu Evropy. Zároveň je to také turisticky nejpopulárnější pohoří Evropy. Walliské Alpy jsou součástí Vnitřních krystalických Alp a patří k nim řada čtyřtisícových vrcholů. Po hřebenu tohoto pohoří vede státní hranice mezi Itálií a Švýcarskem, která pohoří dělí na severní (švýcarskou) a jižní (italskou) část.

Když napadne přes noc metr sněhu, neporadí si sním ani na ledacos zvyklí italští horalé. Od rozednění se snažily rolby s nevelkým úspěchem upravit alespoň část sjezdovky a kabinovou lanovku dokázala obsluha vykopat ze závějí až kolem poledne.

Francouzsky je toto území nazýváno Alpes Cottienes italsky pak Alpi Cozie a jde o alpskou horskou skupinu ležící na rozloze 6900 km čtverečných na území Francie a Itálie. Až do konce 19. století se tu mluvilo téměř výhradně francouzsky, ale pramení tu řeka Pád - nejdelší v Itálii. Oblast je známá nejen svými horskými štíty, ale také dobrým jídlem a vínem.

Přímořské Alpy jsou na francouzských mapách uváděny jako Alpes Maritimes, italsky se jim pak říká Alpi Marittime a nejdete je přímo nad rušnou Riviérou. Zabírají území o rozloze 7 000 kilometrů čtverečných a díky tomu, že stoupají od moře až do třítisícových výšek, se tu najde velmi rozmanitá fauna i flóra. Rostou tady například nejrozsáhlejší plochy modřínových lesů ve Francii.

Bílá vlajka s červeným křížem a hlavami čtyř maurů vlaje tu na plotě autobazaru, tu zase ve společnosti italské vlajky a ohvězdičkované standardy Evropské unie, jinde ji třímá v ruce figurína kuchaře zvoucí do místní restaurace. Tři černé hlavy na bílém poli jsou každopádně tak jiné, než symboly na známých vlajkách, že vzbuzují plno otázek.

Nesmazatelné stopy na tváři Ferrary zanechala především dynastie d´Este. Tento šlechtický rod se zmocnil vlády nad městem v pozdním 13. století a udržel si ji až do roku 1598. Jejich hradní sídlo, se dodnes tyčí v centru města a připomíná doby, kdy tady neomezeně vládli, než byli vypuzeni do Modeny. Na jedné straně to byli bezohlední mocipáni, na druhé také osvícení mecenáši renesančních umělců. Za hradními zdmi panovaly mnohdy nevybíravé způsoby. Nicoló III. tu nechal například zavraždit svou manželku za milostné pletky s nemanželským synem Ugem. Stejně dopadl i její milenec. Ercole I. (1407-1505) se zase pokusil otrávit svého synovce, který se chtěl ujmout vlády. Pokus se nezdařil a synovec ho nakonec nechal popravit. Ve stejné době ale zdejší dvůr přitahoval takové osobnosti jako byl Petrarca, Tizian a další skvěli umělci. Ercole I. také nechal celé město přestavět a to se zařadilo mezi nejkrásnější renesanční města Evropy.

Jan Werich o Pise kdysi prohlásil: "Podle mého názoru, do Pisy se má jet jen za věcným účelem. Za dědictvím, za tetou, nebo tak. Jinak stačí koupit si kdekoli pohlednici se šikmou kampanilou. Nebo také nekoupit. Jediné, co stojí trochu za podívanou, je fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky." Myslím, že ty čtyři bílé a rozměrné stavby netypicky rozmístěné na pověstném "Poli zázraků" přeci jen za návštěvu stojí. Vystavěli je zde v období mezi 11. a 13. stoletím a ne nadarmo patří ke klenotům pisánské románské architektury. Nejznámější šikmá věž se začala stavět v roce 1173 a naklánět se začala už když se stavělo třetí patro. Baptisterium je nejmohutnějším v Itálii a budovat se začalo v roce 1153 v románském stylu - kopule je ale už gotická. Triumfem pisánské architektury lze nazvat zdejší dóm a pozoruhodný je také někdejší hřbitov Camposanto se starořímskými sarkofágy.

Čtvrtek před Velikonocemi je v křesťanských církvích už od 4. století velkým svátečním dnem. Jeho ústřední událostí je památka na poslední večeři Ježíše s učedníky, jeho modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí. Procesí o Zeleném čtvrtku je také nejvýznamnější událostí Svatého týdne v Caltanissettě.

Ústředním bodem, kde začíná i končí, je bazilika Santa Maria Maggiore. Na sloupech a zdech tu jsou v celých trsech vždy svíčka, panenka a lístek. Když se v Ispice narodí malé dítě maminka nikdy nezapomene přinést do kostela nastrojenou panenku jako poděkování. Je to zvláštní, nezvyklá, ale sympatická výzdoba chrámového prostoru, kde se právě scházejí obyvatelé městečka, aby společným procesím uctili památku Ježíše Krista.

V místech kde se Via Elio Guarnotta setkává s ulicí Arduino stojí na malém náměstíčku cihlově červený chlapík s miskou a lžící. Pro nezasvěceného je to jen prapodivná socha, nad kterou asi pouze zakroutí hlavou. Pro místní je to po celý rok symbolická postava, ale když začíná karneval, zaplní se v neděli dopoledne celé náměstíčko lidmi s úplně stejnými miskami a můžete být svědky jak se všichni s chutí ládují fazolemi.

O tomhle městě se v turistických průvodcích mnoho nedovíte. Někdy se o něm sice říká, že je branou do pohoří Gran Paradiso. Co je to ale za bránu, když leží vlastně mimo hlavní cesty a samotné Gran Paradiso odtud pravděpodobně ani neuvidíte. Ten přezíravý "nadhled" je k tomuto městečku ale nanejvýš nespravedlivý, vždyť první zmínka o něm pochází z roku 100 př. n. l., svého času byla Ivrea dokonce hlavním městem Itálie a dodnes se tu dochovaly nejen zajímavé památky, ale i pozoruhodné zvyky.

Piazzetta je malé náměstí před Dóžecím palácem. Z jedné strany ústí u zvonice na náměstí San Marco a z druhé strany je ohraničeno dvěma obrovskými sloupy, které označovaly hlavní vstup do Benátek v době, kdy bylo město přístupné pouze z moře. Právě tento prostor je hlavním jevištěm i hledištěm při letu anděla.

V Neapolském zálivu Tyrhenského moře, při západním pobřeží jižní části Itálie, se 40 kilometrů od Neapole nachází turisticky vyhledávaný vápencový ostrov Capri.

Když se třicetiletá Tina, učitelka z amerického Středozápadu, vydala na cesty prostřednictvím cestovní kanceláře, měla na návštěvu Evropy vyhrazeno sedm dní. Čtvrtého dne ráno přijela celá skupina turistů do Florencie a vydala se za prohlídkou pamětihodností. Z paláce Uffizi k Ponte Vecchio, z paláce Pitti do Dómu, a to všechno bez přestávky. V okamžiku, kdy Tina vstoupila večer do hotelové haly a spatřila tu zase jen historické starožitnosti, začala hystericky křičet. Když ji dopravili do nemocnice, nevěděla ani kde je, ani v jakém století. Lékaři z nemocnice Santa Maria Nuova konstatovali typický příklad onemocnění, které si pojmenovali jako Stendhalův syndrom.

Hlavní město provincie a sídlo arcibiskupa. Jedno z nejkrásnějších měst Itálie proslavené především mezi milovníky staré architektury a vzácných uměleckých děl, které nabízí přehled raně středověkého umění. Původně byla Ravenna přístavem, nyní je spojena s mořem 10 km dlouhým kanálem.

Napoleonova rezidence Villa dei Mulini (Mlýnský dům) otevírá návštěvníkům pohostinnou náruč k prohlídce (děti do 18 let a důchodci přes 65 let zdarma). Pohled z malé zahrady vysoko nad příkrým srázem, kde cypřiše, palmy, vavříny a jiná zeleň evokují sny, jakým se asi oddával psanec Napoleon, než po desíti měsících pobytu na Elbě vyrazil k novým břehům.

Za svůj jedinečný rozkvět vděčí toto město hlavně vévodovi Federicu da Montefeltro. Byl to dobrodruh, znalec střelných zbraní a žádaný vůdce žoldnéřů, který šel od jednoho vítězství k druhému a za své služby si nechával královsky platit. Takto získané peníze pak investoval do svého malého impéria.

Bikiny, jak je známe dnes, se staly světovou módou po válce. Dvoudílné plavky z potištěné bavlny navrhl Francouz Louis Réard. Původním povoláním byl sice automobilovým konstruktérem, ale když 5. července 1946 předvedl na módní přehlídce svou kreaci plavek, stal se z něho známý návrhář, který se zapsal nesmazatelně do dějin módy.

O zdejších stavbách nazývaných ´trulli´ se říká, že je místní obyvatelé vymysleli proto, aby vyzráli na výběrčí daní. Daň se totiž platila z domu, a za dům bylo považováno stavení, které mělo střechu. A tak lidé v Apulii začali stavět příbytky se střechami vyskládanými z kamenů do vysokého kužele. To vše bez malty, takže když hrozilo nebezpečí, že majitel domu bude muset platit, rozebral vršek kužele a dům byl rázem bez střechy, a tedy úředně neobyvatelný.

Sicílie je ostrov velký asi jako Morava se Slezskem. Turistických lákadel je tu ovšem nepočítaně - antické památky, sopky, barokní města, úžasné pobřeží - jen velmi zřídka se proto vydá někdo z návštěvníků ostrova mezi místní pastevce žijící v horách Peloritani. Nakonec i místní mezi ně zavítají jen zcela výjimečně a mezi obyvateli Palerma, Messiny nebo jiného sicilského města byste lidi, kteří někdy byli na pastevecké usedlosti v horách, hledali jen velmi těžce.

Láva a sopečný popel sopky Vesuv zničily tato města a pod jejich povrchem se dochovalo vše co nestačili dávní obyvatelé na útěku odnést. Zachovaly se tak nejen celé domy, ale také řada předmětů denní potřeby i fresky na zdech vypovídající o umění té doby. Na Seznam světového dědictví UNESCO byla tato místa zapsána v roce 1997. Na fotografii je freska "Venuše v mušli".

Procesí "zlatých dětí" patří zcela jistě k nejpozoruhodnějším oslavám Velikonoc v Evropě. Malí caparti, oblečení jako andílci, pochodují uličkami města nazdobení asi jedním metrákem zlata.

Benátky společně s celou Benátskou lagunou byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1987. Většina návštěvníků ovšem míří jen do Benátek samých a tak krásy a pozoruhodnosti ukryté na četných ostrovech laguny jim často zůstávají skryty, jako tato kamenná maska z ostrova Torcello. Ostrov byl osídlen mezi 5. a 6. stoletím. V době svého největšího rozmachu, než ho zastínily Benátky, tu žilo kolem 20000 obyvatel.

Květná neděle v Gangi, to je každoročně především velkolepá oslava na památku slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma.

Středa před Božím hodem velikonočním byla v lidovém podání nazývána jako škaredá, černá nebo sazometná, protože to byl den, kdy se v chalupě vymetaly komíny. Podle tradice to je také den, kdy se nesmíte škaredit a mračit, jinak se budete mračit po všechny středy v roce. Těžko říct, jestli podobné pranostiky určují také dění v San Fratellu, ale bujaré veselí, které tu vládne v tyto dny, by jistě bylo pro místní obyvatele předzvěstí jen samých úsměvů.

Její erupce v roce 79 našeho letopočtu město doslova pohřbila pod kameny a lávou. Zdaleka ještě nebylo odkryto celé město, ale to co se dochovalo je jakousi archeologickou konzervou vypovídající o životě lidí na počátku našeho letopočtu. Pompeje byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1997.

Jedinečné jsou zdejší památky, ale především atmosféra města. K těm nejkouzelnějším pak patří chvíle kdy začíná soumrak a město se rozzáří tisíci světel. Benátky byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1987.

Italská vlajka má 206 let, ale teprve letos stanovila Itálie přesně odstíny jednotlivých barev. Nutno dodat, že tak učinila jako první země Evropské unie. Napříště tedy tři svislé pruhy na italské vlajce musí tvořit zeleň luční, běloba mléčná a červeň rajčatová.

To ráno 24. srpna roku 79 slibovalo nádherný den zalitý sluncem. Pak se země zachvěla a před polednem se z nitra Vesuvu ozval ohlušující rachot. Před očima zděšených lidí se vrchol hory propadl a zbortil. K nebi vyšlehl oslnivý plamen. Hora burácela a k nebi vytryskl ohromný černý sloup dýmu. V několika minutách vyrostla nad Vesuvem děsivá kouřová pinie.

Itálie patří nesporně k historicky nejnavštěvovanějším a nejvděčnějším zemím světa. Jezdí se sem především za koupáním v teplém moři a za historickými a kulturními památkami, na třetím místě by už s velkým odstupem mohla následovat vysokohorská turistika v Alpách, zejména v Dolomitech. Historií a kulturou snad ze všech dějinných období jsou nabitá především dvě velká města: Řím a Florencie. A v obou může být docela problém, chcete-li skloubit návštěvu historických a kulturních pamětihodností s příjemným osvěžením z přírodního koupání.

Gran Paradiso je nejstarším italským národním parkem. Byl zřízen už v roce 1922 králem Vittoriem Emanuelem III. v Alpách na místě tradičního loveckého revíru italských králů. Vznikl vlastně jako rozsáhlá lovecká rezervace na ochranu populace kozorožce horského, který byl vinou intenzivního lovu v 19. století téměř vyhuben a zde našel své poslední útočiště. Národní park Gran Paradiso, v překladu "velký ráj", dnes zaujímá plochu 730 km čtverečných. Na francouzské straně Alp na něj bezprostředně navazuje další národní park - Vanoise.

Prásk, prásk. Broky švihly do křoví snad jen dva metry od naší skupinky a rány se nesou ozvěnou od bílých skal. Vyjeveně hledíme na divoce gestikulujícího mužíka v tyrolském klobouku, jak nadává a poskakuje na zápraží Refugio sonino s kouřící brokovnicí v ruce. Nerozumíme mu ani slovo a vůbec nechápeme, co jsme mu provedli. Na otázky však zřejmě není vhodná chvíle, raději nasedáme do aut a ujíždíme uzoučkou džípovou cestou do údolí k Pala Pavera.

Pohoří La Sila dostalo svůj název podle rozsáhlých lesů (z lat. silva = les). Je skutečně celé pokryto hlubokými, hustými a krásnými smíšenými lesy, jaké bychom na jihu Itálie nečekali.

S přibývajícími stovkami kilometrů pod horkým letním sluncem většina lidí zpravidla touží být již na vysněném místě a na krásy krajiny, kterou projíždí, nereaguje. Lze to však napravit, odbočit např. z dálnice a spatřit krásná místa, vynikající památky a nalézt ideální místa k odpočinku. Naše doporučení se bude týkat jižní Itálie.

Sedím ve stínu mezi stromy, pozoruju řadu travnatých palouků, kde stíny kontrastují s bílými kmeny bříz a marně přemýšlím co za síla a jaké pohnutky přiměly pradávné obyvatele tohoto údolí aby do zdejších ledovcem vyhlazených balvanů vyryli to nepřeberné množství obrázků. Kamennými nástroji bod po bodu, vryp vedle vrypu vznikaly jednotlivé kresby v ohlazeném tvrdém šedivém kameni.

Jiné stránky v síti internet:

• počasí v Alpách
  
• informace o Etně
  
• římské podzemí
  
• Virtuální muzeum Islámskou kulturou Středomoří (Sicílie)