Turecko

Mateřský jazyk letos v létě neuslyšíte jenom na chorvatských plážích. Podle aktuálních cestovních statistik totiž vezmou Češi útokem také Turecko. Nejvíce dovolenkářů zamíří do Alanye. Oblast východní části riviéry, která uchvátila svým půvabem kdysi i samotnou Kleopatru, nabízí totiž jednu z vůbec nejoblíbenějších evropských pláží, bohatý noční život, zajímavou historickou výbavu i přírodní krásy.

Střední Anatolie patří ke krajům, kde lze několik tisíc let dějin projet a zhlédnout během jediného dne. Při cestě z Istanbulu přes Ankaru na východ by si nikdo s alespoň elementárním zájmem o dávnou historii neměl nechat ujít návštěvu Chattušaše. V této archeologické lokalitě, která se dnes v turečtině nazývá Boğazkale, se ve druhém tisíciletí před naším letopočtem nalézala metropole říše Chetitů, indoevropského etnika, které ve své době ovládalo Malou Asii a část Předního Východu. Chetité mimo jiné dobyli Babylon, a v Sýrii odrazili armádu egyptského faraóna Ramesse II.

Turecko vsadilo na turizmus, velká část obyvatelstva se tím živí a podle toho se k turistům chovají – nikde jsme nezažili čumily a žebráky jako v Magrebu, neochotu personálu, kterou známe z Řecka i Španělska, ale ani namyšlené, ignorující muže jako běžný fenomén v muslimských zemích Asie. Pozorný servis a ochotně pomáhající personál nás překvapil již na letišti a během transferu. Jazyková vybavenost se "omezuje" na němčinu, angličtinu a ruštinu, což je též milé překvapení.

Bergama leží 100 kilometrů severně od Izmiru, má 55000 obyvatel a nad městem se tyčí ruiny středověkého města Pergamon.

Na silnici E81 zastavujeme u moderní stavby Ípekler Bergama. Ve dvoře se na otevřeném ohni vaří v pěti kotlích barva na vlnu.

Istanbul je jediné město na světě, které se rozkládá na dvou kontinentech. Stojí na obchodní křižovatce mezi Evropou a Orientem při Bosporu mezi Černým a Marmarským mořem.

Při vyslovení tohoto jména se každému vzdělanému člověku vybaví v podvědomí, že toto jméno zná, a že o něm již slyšel. Nepochybně si toto jméno, možná po krátkém zaváhání, zcela správně spojí s antickou historií a při vědomí, že se jedná o město, ho zařadí někam do oblasti Malé Asie, na území dnešního Turecka. Ten, kdo ví o historii antiky trochu víc, určitě si jméno Efes spojí s jedním ze sedmi divů světa, s Artemídiným chrámem a rozpomene se na dlouhou historii tohoto největšího maloasijského města, která dle tradice začala krátce po trojské válce a trvala dlouho i za římské nadvlády. A možná, že si také uvědomí, jak historie tohoto města, právě v tomto posledním údobí je úzce spjatá také s dějinami křesťanství.

V síni slávy lidstva, dnes bohužel prezentované zejména v podobě voskových muzeí, stojí v archeologickém oddělení vedle terénních velikánů Schliemanna, Evanse a desítek dalších i úspěšní luštitelé starobylých jazyků a písem. Kdesi v pozadí za Françoisem Champolionem najdeme i skromného Bedřicha Hrozného. Tento český vědec vykonal své nejhrdinštější skutky ve vojenské rakousko-uherské uniformě, jenže nikoliv na bojištích, ale ve volném čase jako skladník. Mezi regály přikrývek a onucí nenápadný učenec s vzhledem Švejkova spolubojovníka rozluštil roku 1916 neznámý jazyk zapsaný neznámým klínovým písmem.Určil indoevropský původ autorů nápisů i asyrsko- babylonský typ písma na tabukách pocházejících z královské knihovny v chetitském hlavním městě Chatušaš (Hattuşaş), kdesi daleko na východ od civilizace v Anatolii.

Pamukkalský kempink je jediné zařízení toho druhu, jaké jsem kdy viděl, kde tekla pouze teplá voda. Teplá voda je v bazénu, horká ve sprše, pařící se chomáče páry stoupají i ze splachovače na záchodě. Jen kohoutek s vodou krásně chladivou, takovou, aby se člověk po parném dni osvěžil, tu nenajdete nikde.

Východní Turecko, ve kterém leží jezero Van, se podstatně liší od západních částí země, jak je zná převážná část našich turistů. Dát se na východ, do Anatolie, patřilo vždycky trochu k extrémům; je to divoký a odlehlý kraj, žádné teplé mořské vlnky. Turistická vybavenost je skromná a navíc přistupují potíže s Kurdy. Proto je to prostředí spíše vhodné pro expedice. Jedné takové jsem se před časem zúčastnil. Zavedla mě do Íránu, ale projeli jsme při tom obě hlavní spojovací tepny mezi Istanbulem a Íránem na severu a směrem na Irák na jihu.

Jistě není pochyb o tom, že v tak velkém a bohatou historií proslaveném městě, jako je Istanbul, je plno památek. Jsou zde památky z doby byzantské, ale i z doby Osmanské říše. Vedle nejslavnějších a nejnavštěvovanějších, Hagii Sofii a Modré mešity, opravdových architektonických skvostů, reprezentujících obě tyto epochy, je ještě jedna památka, které zajímavá svoji výjimečností. Tuto mimořádnost spatřuji nejen v jejím nezvyklém vzhledu, v okázalé a možná až pohádkové orientální nádheře, ale také v době jejího vzniku i úloze kterou sehrála v historii Osmanské říše i nově vznikajícího státu Turecka. Touto stavbou je nepochybně palác Dolmabahce, sídlo sultánů. Pro svoji polohu za zátokou Zlatého rohu, mimo hlavní obchodní centrum je možná poněkud nesprávně opomíjena našimi koupěchtivými turisty.

Francouz Paul Lucas cestoval po turecké Anatólii z pověření krále. Když ale zakreslil do své knihy, která vyšla v Paříži v roce 1712, podivuhodné město pyramid a skalních hřibů, kde se domy podobaly cukrovým homolím, tak se Ludvík XIV. nazlobil a odmítl mu poskytnout další prostředky.

Krajina nedaleko turecké vesničky Bogazköy není na první pohled ničím výjimečná a téměř nic nenaznačuje, proč bylo právě toto místo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Nejdříve to dokonce vypadá, že zdejší končiny zcela ovládli pouze výrobci a prodavači upomínkových předmětů.

Jiné stránky v síti internet:

• starověké dějiny v češtině - velmi rozsáhlé
  
• Virtuální muzeum Islámskou kulturou Středomoří